Biblické příběhy v psychoterapii

Téměř čtyřicet let jste v Bohnicích působil také jako gynekolog. Dělalo vám radost, když se budoucí maminky, které uvažovaly o tom, že si dítě nechají vzít, nakonec rozhodly dát mu život. Jako psychoterapeut ale klientům prostřednictvím biblických příběhů často a záměrně předkládáte téma smrti. Proč právě smrt?

Naše metoda existenciální hagioterapie vychází hlavně z pojetí amerického existenciálního psychoterapeuta Irvina Yaloma, který hovoří o důležitosti čtyř mezních otázek lidského bytí – o pocitu nesmyslnosti, o samotě, o nezakořeněnosti, o smrtelnosti. Domníval se, že tematizace těchto existenciál je terapeuticky nejnosnější. Nám se též zdá, že zmíněné otázky mají hluboký terapeutický efekt v tom, že mění základní psychické nastavení člověka. Místo nesmyslnosti se pak rodí smysl, místo samoty prožitek vztahu, místo strachu ze smrti naděje a tak dál. 

A právě úzkost ze smrti je podle Yaloma nejsilnější dynamikou našeho nitra. Přitom většina lidí to má potlačené. Když se jich zeptáte, jestli se smrti bojí, řeknou, že ne. Teprve když pronikneme do hloubky, zjistíme, že se smrti bojíme všichni. Naším úkolem je tou úzkostí projít, abychom dokázali vést dobrý, smysluplný život.

Při skupinové terapii používáte například biblický příběh o Lazarově vzkříšení z mrtvých. Lazar leží pár dní v hrobě, ale pak vstane, je zachráněn. A jeho cesta ze smrti k životu se podle vašich slov podobá závislostnímu vzorci vašich klientů… 

Bibli totiž nevnímáme jako návod na život ani v ní nehledáme náboženskou autoritu. Nesledujeme obecně přijímané normy ani jedinou správnou interpretaci. Zajímá nás autentický prožitek každého člověka, který na terapii přijde. Co při čtení cítí? Jaké obrazy se mu v mysli vynořují? Které postavy ho rozčilují a které jsou mu naopak sympatické? Bible je pro nás zrcadlo, v němž se klienti můžou spatřit. Mají příležitost se s postavami identifikovat a následně v jejich motivech a jednání rozpoznat vzorce vlastního života, které si dosud neuvědomovali. 

Lazar je vlastně jako závislý člověk, který je spíš mrtvý než živý. Klienti tuto paralelu vnímají. 

Představuji si, že se mi to stane. Něco ze svého života v zrcadle příběhu objevím. Ale třeba mě to vyděsí nebo dostanu vztek či to ve mně vzbudí jiné náročné emoce. Jak pokračujete dál?

Tím, že se to děje přes příběh, se to dá kontrolovat. Ano, klient si třeba dlouho myslí, že mluví o Abrahámovi, Samuelovi, vůbec ne o sobě… A pak mu dojde, že je to vlastně on, a má z toho šok. Ale ne v negativním smyslu. Spíš je to úžasné zjištění: „Aha! Vždyť já jsem to vůbec neviděl!“ A neničí ho to, protože ve slabé chvíli může zase couvnout a znovu všechno na tu biblickou postavu „hodit“. 

Všechno přijme až ve chvíli, kdy je na to připravený.

Přesně tak. Může si držet odstup, jak potřebuje. Zároveň se takhle může strašně rychle dostat do hloubky. Na terapii, kde člověk vypráví o sobě, ví, že vypráví o sobě, a je opatrný. Ale tady je to o postavách, a tak se mluví a mluví a pak se pronikne na dřeň – a na konci sezení nám dojde, že je to o nás.

A co když Lazar zjistí, že se mu z toho hrobu nechce? Že mu to za to nestojí? Naznačil jste, že klienti v sobě tento postoj někdy také nacházejí. To musí být znejišťující, bolestné.

Jde o různé roviny uvědomění. Na té vyšší rovině si klient myslí, že se uzdravit chce, je o tom přesvědčený. Může ovšem vyjít najevo, že na méně vědomé nebo nevědomé úrovni se mu vlastně opravdu nechce. Pro něj to může být velmi burcující. Když zjistí, že v něm pořád ještě působí regresní síly, že ho brzdí nějaká hnutí, destruktivní vzorce, které ho strhávají zpátky, řekne si: Ale tenhle démon, to nejsem já. A může ho to přivést k tomu, že se bude snažit o to víc. Že zmobilizuje vůli a začne se z hrobu závislosti drápat o to usilovněji. Taky si musíme uvědomit, že ten člověk už je v léčebně, udělal první krok. Přiznal si problém a je na cestě. To je samo o sobě důležité. Řeknu mu: „Už to, že jste přišel, znamená, že chcete jít dál.“ 

Že by ho ta regresní síla úplně paralyzovala, to se moc často nestává.