Modlitba

Spisovatel Anthony de Mello ve své knize Modlitba žáby zachytil krásný, jednoduchý příběh, který si často připomínám ve chvílích, kdy mám dojem, že nestíhám věci, jež jsem chtěla stihnout, nebo se nedějí tak, jak jsem si to (bláhově) naplánovala. V okamžicích, kdy čekám, až na něco nastane ta vhodná chvíle, abych si vzápětí uvědomila, že ten správný okamžik je teď a tady. „Chudý sedlák se jednou pozdě večer vracel z trhu a uvědomil si, že nemá modlitební knížku. Zrovna uprostřed lesa mu upadlo kolo od povozu a pomyšlení, že by se zrovna v takový den neměl vůbec pomodlit, ho velmi rozrušilo. Jeho modlitba tedy zněla takto: ‚Stala se mi taková nepříjemnost, Pane. Zapomněl jsem ráno doma modlitební knížku a mám bohužel tak špatnou paměť, že bez ní neodříkám jedinou modlitbičku. Udělám to tedy tak: pětkrát za sebou a velmi pomalu odříkám abecedu a ty, jenž všechny modlitby znáš, si můžeš ta písmenka sestavit v modlitby, které si já prostě nepamatuju.‘ A Pán svým andělům řekl: ‚Ze všech modliteb, které jsem dnes slyšel, byla tato bezpochyby ta nejlepší, neboť ji vyslovilo srdce upřímné a ryzí.“ 

Sedlák Bohu odvyprávěl svůj příběh. S důvěrou a otevřeností. To, co se stalo, tak, jak to vnímal. Bylo to ryzí, upřímné, opravdové. To jsou momenty, které, jak se domnívám, jsou pro nás léčivé, terapeutické, když se otevřeme, mluvíme, jsme upřímní… Na duchovních cvičeních se v rámci křesťanské meditace občas modlíme pouze jedním dvěma slovy – vlastně takovou mantrou, kdy říkáme „Pane, přijď“ a každý ve svém nitru sledujeme, co s námi tato dvě slova, vyřčená a prožívaná, dělají. Jdou od srdce? Vnímáme ta slova ve svém nitru? Zažila jsem i některá duchovní setkání, kde se naopak věřící modlili dlouze, opravdu dlouze, a nebyli k zastavení – tolik toho bylo potřeba vyslovit, tolik toho muselo ven. 

Modlitba má sílu a může proměňovat. Modlitba je rozhovor, který vedeme, často i náš příběh, kterým stavíme most od já k Ty. Modlitbu sice vysíláme ven, ale ona nás velmi mění, léčí, uvnitř. Slovo, myšlenka, to, oč v modlitbě prosíme, na co se soustředíme, nás může někam posouvat, něčemu otevírat. Cosi dobrého v nás díky síle modlitby, vyprávění, dialogu může růst. A i díky tomu, že si denně nacházíme čas na modlitbu, na zastavení se a soustředění na klidně pár jednoduchých slov, můžeme vnímat a ocenit zázraky života, díky zastavení a poděkování lze za to všechno pocítit vděčnost. Naše srdce, naše mysl se díky modlitbě mohou proměňovat a otevírat zázrakům, tomu, co je za zrakem, co je na první pohled skryto. 

Zázraky jsou jako břehy mezi tím, čemu rozumíme a čemu ne. Když jsme schopni se zastavit a podívat se, co se kolem nás děje, možná nás to spontánně přivede k uvědomění, že z věcí malých se mohou stát věci velké, ač tomu třeba nemusíme zprvu věřit. I krátká, jednoduchá modlitba pronesená od srdce může mít sílu a moc, často třeba větší než sáhodlouhá litanie. 

Otázka, jak se modlit, je možná také určitým zrcadlem naší důvěry v Ty, ať už pro to Ty máme, či nemáme jméno. Najít si čas na usebrání, na zastavení se, na to, abychom vyprávěli své příběhy a naslouchali příběhům jiných… V tom je síla, cesta i láska.