Žádný strom malovat nebudu!

V psychoterapii se často držíme názoru, že pomoci lze jen tomu, kdo si o to řekne a projeví náležitou motivovanost. Je to opravdu tak jednoduché? Jak přistupovat ke klientům, kteří podporu potřebují, ale nedokážou o ni „správně“ požádat?

Uznávám, že moje osobní měřítka jsou v tomto směru pružnější, než se v tradičním psychoterapeutickém přístupu považuje za obvyklé. Ráda bych se zde proto zaměřila na východiska toho, jak můžeme klientovu důvěru v psychoterapii – neboli hantýrkou terapeutů „dostatečnou motivaci“ – probudit. Základní stavební kameny takového probouzení jsou překvapivě nepřekvapivé: porozumění, respekt, autenticita a pokora.


Porozumění: nic mi není, pomoc nepotřebuju

V knize s příznačným názvem Nic mi není! Pomoc nepotřebuju! popsal Xavier Amador s expertizou lékaře a zároveň laskavostí člověka, jehož blízký trpí závažným duševním onemocněním, svou metodu LEAP, do češtiny parafrázovanou jako 4P. Pilíři, na nichž podle něj léčba nonkompliantních klientů a komunikace s nimi stojí, jsou listen, empathize, agree a partner, tedy poslouchat; prožívat s empatií; pracovat na tom, na čem se shodneme; a pěstovat partnerství. Zmíněná posloupnost naznačuje zhruba následující:


  • Vyslechnout nehodnotícím způsobem člověka, který se u nás ocitá možná omylem, pod tlakem okolností nebo ne zcela dobrovolně. Naslouchat jeho vidění událostí s lidským zaujetím, nikoli se zájmem experta. 
  • Otevřít se možnosti pravdivosti jeho výkladu a vyjádřit porozumění a empatii. Tento postoj považuji za klíčový: odborník, který je stále vnitřně přesvědčen o pravdivosti svého výkladu – například že klient je v psychóze –, by mohl propadnout pokušení své porozumění jen předstírat a nasadit shovívavé „ano, samozřejmě, to víte, že ano“. To ale není vyjádření empatie, nýbrž přetvářka, která bude překážkou v dalším postupu. Pokud nedovedeme empaticky přijmout vše, co klient říká, je na místě zaměřit své emoční ladění i komunikaci na to, co nám přijatelné připadá – zpravidla je to zkrátka utrpení člověka v bezvýchodné situaci.
  • Najít to, co je pro nás oba, potažmo pro klientovu rodinu nebo důležité partnery, přijatelné, a na to se zaměřit, může být zejména pro pracovníka v kontextu českého zdravotnictví nejnáročnější. Jak se soustředit na něco, na čem se shodneme, když jsme možná systémem tlačeni, abychom prosadili vlastní postoj, například nedobrovolnou hospitalizaci? Zachovat svou roli a dostát jí, aniž bychom se pro nedůvěřivého klienta stali jen součástí perzekučního systému, vyžaduje od terapeuta skutečnou empatii. Pomoci klientovi najít něco, co je ochotný s námi sdílet a v čem může spatřovat smysl, může být detektivní pátrání, nebo také hra v dámu – ustoupit tady, přitlačit jinde. Ve svobodnějším prostředí, kam klient, ač málo motivovaný, přichází sám, je tato pozice snazší, protože pravděpodobně – jakkoli to může svými postoji negovat – měl sám nějakou představu, co společně můžeme udělat.
  • Pěstovat partnerství je přirozeným výstupem výše řečeného. Amador zdůrazňuje, že je nezbytné, aby tento postoj přetrvával. Je to tedy otázka spíše filozofie než techniky. Naším cílem není přesvědčit klienta, že naše vidění je pravdivější, ale podpořit trpícího člověka v tom, aby našel cestu, která je pro něj možná a přijatelná. 

Placená zóna

Johana Růžková

je daseinsanalytická psychoterapeutka a sociální pracovnice. Absolvovala Pražskou vysokou školu psychosociálních studií a nyní zde vyučuje. Je koordinátorka Pracovní skupiny pro podporu osob s duální diagnózou.