Ještě jsme se nestačili úplně zbavit strachu z koronaviru a přišel strach mnohem větší a silnější. Válka v Evropě. Informace, fotky, videa plní média a zdá se nemožné tomu utéct. V každém z nás tyto zprávy vyvolávají nějakou reakci. Na rodiče a učitele jsou kladeny zvýšené nároky, aby pomohli unést situaci dětem.

Aby někdo mohl pečovat o druhé, musí v prvé řadě pečovat o sebe. Proto každý rodič a učitel musí začít u sebe – zpracovat svůj strach, nejistotu, bezmoc, porozumět tomu, co se v něm děje, a teprve poté začít mluvit s dětmi. Nejmenší děti zatím nerozumějí pojmu smrti, nechápou tu definitivu, jsou plně odkázány na to, jak situaci prožívá rodina. Pro ně je rodič, rodina a domov jediným zdrojem bezpečí. Svým prožíváním často zrcadlí to, jak se cítí jeho nejbližší. U starších dětí nastupuje více vliv školy, vrstevníků a médií. 


Útok a útěk

Válečný konflikt je natolik mimořádná událost, že je normální cítit strach, úzkost, nejistotu, bezmoc, vztek. Strach je často na úplném počátku a za ním jsou schované další emoce a potřeby. Účinnou a přirozenou reakcí na strach či úzkost je útok a útěk. Hrozí-li reálné nebezpečí v blízkém čase, jsou to strategie efektivní a záchranné, protože mobilizují síly. 

V tuto chvíli nám však reálné nebezpečí nehrozí, proto je důležité strach přijmout, pojmenovat a hledat cesty, jak se cítit lépe. Když sáhneme na rozpálenou plotnu, spálíme se a ucukneme. Nezůstáváme v bolesti příliš dlouho. A stejné je to i s negativními emocemi. Patří do našeho života, je důležité se jim nevyhýbat, poznat je, přijmout je, ale nezůstávat s nimi příliš dlouho. K tomu si mohu pomoci sám, případně vyhledat odbornou pomoc. 


Jak děti reagují?

Negativní emoce, které se v nás rozvíjejí vlivem přijímaných informací, nás oslabují fyzicky i psychicky. Na straně těla můžeme sledovat, že se nám hůře dýchá, máme tíseň na hrudi, sevřené hrdlo, bolest hlavy, břicha, zažívací potíže, potíže se spánkem, třes. V rovině psychiky se mohou objevovat opakující se negativní myšlenky, potíže se soustředěním, emoční nestabilita a další. 

U menších dětí může dojít k regresi ve vývoji. To, co dříve zvládly už samy, nyní nezvládají a vyžadují více pozornosti. Například chtějí usínat u rodičů, s rozsvíceným světlem, jsou nesoustředěné. U starších dětí můžeme sledovat změny v chování, jako je zvýšená plačtivost, uzavřenost, zvýšená agresivita či vzdorovitost. 

Mladší děti mají obvykle tendenci své emoce projevovat formou hry nebo kresbou. Může se proto stát, že se téma války objeví v obrázcích. Dítě ztvární to, co vidělo, zaslechlo v médiích. Obrázek se pak může stát odrazovým můstkem pro rozhovor o tom, co dítě prožívá. Platí však zásada, že dítě nezahlcujeme informacemi, spíše zjišťujeme, jak situaci vnímá. Stejně tak dětská hra na válku může v tuto chvíli rodiče a učitele zaskočit. Opět jde o způsob, kterým dítě ventiluje své prožívání a je vhodné nechat tomu průběh, pokud nedochází k vzájemnému ubližování, ať už fyzickému, nebo psychickému. Tam je jasná hranice. 


Pubertální reakce

Děti v pubertálním věku mohou na situaci reagovat nepatřičným humorem. Bude to jejich způsob vyrovnání se se situací. Samozřejmě je namístě upozornění, že pro někoho může být tento humor zraňující. Pro pubertální věk je typické černobílé vidění světa, tendence k pseudofilozofování, nadměrná potřeba být kontaktu s vrstevníky a na sociálních sítích. Není-li mezi rodičem a dítětem nastavený důvěrný vztah, pravděpodobně se rodič bude jen obtížně dostávat k tomu, co dítě aktuálně prožívá. 

Starší děti a dospívající může zaplavit velká potřeba vyhledávat informace, být aktivní v pomoci, mohou se chtít zapojit do humanitárních sbírek, stát se dobrovolníkem, „jet pomáhat“, demonstrovat. Aktivita je jejich cesta, jak se zbavit pocitu bezmoci. Ta velká chuť zachránit svět může být pro rodiče stresující. Je fajn s dospívajícími jednotlivé kroky probrat s otevřenou myslí i srdcem, zvážit reálné možnosti i s přesahem do budoucna a především hlídat, aby mladí lidé věnovali energii i něčemu jinému. Válka ukázala i něco dobrého, že se lidé umějí spojit a vyvinout obrovskou pomoc. V první vlně mohou lidé pomáhat až manicky, bez ohledu na dlouhodobé důsledky. Je namístě hlídat, aby se humanitární pomoc nestala jedinou náplní dne, aby mladý člověk věnoval čas a energii i něčemu dalšímu. 

Kromě útoku a útěku mohou lidé reagovat na akutní krizi zamrznutím, neschopností nic dělat, nic prožívat. Všechny negativní emoce a všechny reakce na aktuální události je vhodné v první řadě přijmout, pojmenovat a vzít jako normální reakci na nenormální situaci. A teprve poté hledat cesty, jak se cítit lépe. A to vše se může dít ve vlnách. To, jak se rodič se stresovou situací vypořádává, vnímá dítě jako svůj vzor.

Placená zóna

Kateřina Zaplatilová