Do sexuální výchovy malých dětí nepatří nepravdy a tabu

Mgr. Marcela Poláčková je spolu s Mgr. Dagmar Krišovou autorkou knihy o sexuální výchově (nejen) pro rodiče Děti to chtěj vědět taky – o respektujících vztazích a sexuálním zdraví. V organizaci Konsent tvoří metodiky vzdělávacích programů pro děti i dospělé, které také školí. Vystudovala psychologii a věnovala se výzkumu sekundární viktimizace žen, které nahlásily znásilnění na Policii ČR. Na Odboru rovnosti žen a mužů ÚV ČR spolupracovala na školení policie zaměřeném na podporu citlivého přístupu k lidem se zkušeností se sexuálním a genderově podmíněným násilím.

Budeme si povídat o předškolních dětech a sexualitě. Jak staré děti už tohle téma vnímají?

U této otázky mi přijde důležité říci, co se vlastně myslí sexualitou. Sexualita zahrnuje pohlaví, genderovou identitu a role, sexuální orientaci, potěšení, intimitu a reprodukci neboli rozmnožování. Pokud si to takto zarámujeme, dává smysl, že se to týká i malých dětí, které postupně poznávají své tělo, zajímají se, jak přišly na svět… Je proto třeba témata sexuální výchovy uchopit s dětmi již od malička.

Kolem druhého, třetího roku života děti začínají poznávat své tělo, předtím také zkoumají akce a reakce vlastního těla, ale pokud se dotýkají například svých pohlavních orgánů, je to spíše náhodné než záměrné. Takže když na sebe děti mladší dvou let například sahají, zatím tím pravděpodobně nic nesledují. Batolata už vnímají, že někdy se se zkoumáním určitých oblastí pojí potěšení. Stále ale nemluvíme o sexuálním chování. To jen my dospělí na to nahlížíme sexualizovanou optikou, čímž si to děláme těžším. Proto když dítě pozorujeme ve zmíněné situaci, znejišťuje nás to a jsme z toho nervózní, nevíme, co to znamená. A přitom pro děti v tomto věku je to jen další příjemná věc, kterou zakoušejí, podobně jako třeba jemné škrábání po zádíčkách. Když si tohle uvědomíme, věřím, že se nám může hodně ulevit.

Co hovory o sexualitě, které povedeme s malými dětmi, mohou obsahovat? Určitě si nebudeme povídat na stejná témata, jako se bavíme s teenagery. 

Informace, které dětem předáváme v oblasti sexuality, by měly být pravdivé. To ale neznamená, že musíme hned vše vysvětlit do nejmenšího detailu. Současně je potřeba uzpůsobit slovník – volíme výrazy, které děti zvládnou pochopit, doporučujeme ale vyhnout se používání zástupných slov či metafor a eufemismů, do kterých mají dospělí někdy tendenci utíkat. Ty mohou vést k tomu, že děti mají v tématu chaos. Když se děti třeba ptají, kde se berou děti, a my začneme mluvit o včeličkách, motýlcích a semínku v bříšku, může to pro ně být náročnější na pochopení. Má-li dítě bujnější fantazii, může si vytvořit i docela strašidelné představy. Takže na rovinu, pravdivě a slovy, která používáme běžně a kterým děti rozumí. Také nám pomůže všímat si toho, jak dítě na tyhle informace reaguje. Pokud nám přijde, že dítě už od tématu odbíhá a že si raději jde hrát s nějakými hračkami, možná mu už stačí to, co se dozvědělo. Nemusíme vysvětlit všechno naráz, k hovorům se můžeme vracet a dávkovat informace tak, jak dítě potřebuje.

Předpokládám, že se bavíme spíše o minutách než desítkách minut, že jde o krátké konverzace, že?

Myslím si, že většina konverzací se školkovými dětmi je spíše kratší. I kdyby je nějaké téma ohromně zajímalo, neudrží pozornost déle.

Čeho se mohou týkat rozhovory se školkovými dětmi?

Mohou se týkat těla a všeho, co s tím souvisí. Povídáme si o tom, jak těla vypadají, že jsou různá a co umí. Důležité je téma tělesné autonomie, hranic a respektu, a také souhlasu s fyzickým kontaktem. Můžeme si povídat o všem, co děti zajímá, tedy třeba i o tom, kde se berou miminka. Předškolní věk je věkem, kdy se děti hodně ptají, a to je skvělé. Pokud neuslyší odpovědi jako „tohle není pro tebe“ a „na tohle máš ještě času dost“, zvyšujeme pravděpodobnost, že se budou ptát i nadále.

Když dítěti odpovídáme, měli bychom ocenit, že se dítě ptá, aby vědělo, že jsme rádi a že se příště může zeptat znovu. Pak bychom měli zkusit zjistit, co už o dané věci ví a jakou má o ní představu. Možná už něco slyšelo od sourozenců nebo od jiných dětí, doma či někde jinde. Když se na něco ptá, měli bychom se zajímat o kontext dané otázky a jestli už si na něco dokáže odpovědět samo. Pokud dítě získalo nějaké mylné informace, měli bychom vše uvést na pravou míru a ujistit se, že všemu rozumí.

Pokud se zastavíme u velkého tématu „kde se berou miminka“, jak by mohl vypadat rozhovor s předškolákem? 

Děti v předškolním věku už mohou vědět, že k tomu, aby vzniklo miminko, se musí spojit vajíčko a spermie. A pak se možná budou zajímat, jak se tohle vlastně stane. Můžeme jim tedy jednoduše vysvětlit, že se penis zasune do vaginy a následně se spojí spermie a vajíčko. Měli bychom ale zdůraznit, že to mohou dělat pouze dospělí lidé. Doporučujeme dětem neříkat, že miminko vznikne tím, že se mají lidi rádi, protože jsou lidé, kteří se mají hodně rádi, ale děti mít nemohou, i takoví, kteří děti mají, ale už se nemají rádi, případně se ani nikdy rádi neměli. Můžeme mluvit o tom, že to mnohdy bývá tak, že se mají lidi rádi, a tak se rozhodnou mít miminko, ale současně vysvětlit, že samotná láska nestačí, aby si pak děti nemyslely, že „když se mají Honzík s Maruškou tak hodně rádi, budou mít i miminko“.

Jak vlastně poznáme, že děti téma intimity a sexuality zajímá? Dříve se tvrdilo, že dospělí mají počkat, až se dítě samo zeptá. A děti se i ptají, ale asi ne vždy dospělých. Do jaké míry bychom měli být jako rodiče nebo pedagogové iniciativní?

Děti se v určitém věku většinou ptají opravdu hodně, zajímá je, jak funguje svět a i právě to, jak se na něm objevily a podobně. Pokud se děti samy neptají, můžeme témata otevírat my a využít k tomu situace ze života, například scény z filmu nebo texty písní nebo třeba to, že je paní učitelka těhotná. Je vhodné sledovat, jak děti na otevření tématu reagují, kdo se zajímá a kdo naopak třeba raději odbíhá ke hraní.