Tělo jako nástroj porozumění

Za dobu své existence psychoanalýza přesáhla hranice nauky o psychických potížích a metody jejich léčby, která je „vlastní“ jen psychoanalytikům, jejich pacientům a úzkému okruhu vzdělanců: stala se součástí „společného“ kulturního světa, oceánu životních příběhů, který nás propojuje. Není to přístup unifikovaný, jak by si snad někdo mohl myslet, neboť pohledů, pojetí a výkladů bývá více a žádný z nich není vyčerpávající. Rád bych se v tomto textu věnoval oblasti, která mne zajímá, a tou je tělo a tělesnost z psychoanalytické perspektivy. Není možné tuto problematiku obsáhnout, a proto z ní vybírám jen část, která mne osobně oslovuje a inspiruje. Současný psychoanalytik Howard Levine připomíná, že emoce jsou vždy a neustále v pozadí našeho analytického zkoumání a úvah: jsou také vždy spojeny s tělem. Někdy se však může zdát, že jsou příliš upozaděny ve prospěch zkoumání myšlenek a intrapsychických jevů a struktur. Potom, abych tak řekl, máme co dělat spíše s kognitivistickou psychoanalýzou. Pro obnovení původního dialogu a přediva spojitostí považuji za důležité navracet tělo a prožívání vlastní tělesnosti do psychoanalytického diskurzu a klinické práce. 

Dovolím si toto vzájemné propojování a obohacování ilustrovat okouzlující knížkou Salmana Rushdieho určenou nejen dětem: Hárún a moře příběhů.

Rozbité hodiny

Na počátku se dozvídáme, že jednoho dne přesně v jedenáct hodin dopoledne odešla od Hárúnova otce, Rašída Chalífy, jeho manželka Sorája s panem Senguptou. Oběma pozůstalým, manželovi a synovi, se naprosto změnil život. Pan Rašíd, vyhledávaný vypravěč čerpající z nekonečného oceánu příběhů, již nedokázal své květnaté historky vymýšlet a sdílet. A Hárún? Ten se pro změnu nedokázal na nic dlouho soustředit, neboť „jeho duše se věčně někde toulala a tělo nechávala za sebou“. Nejen na úkoly, ale ani na různá potěšení se nemohl soustředit déle než jedenáct minut – a to je, jak sami uznáte, potěšení velmi krátké. Až paní Oníta, bývalá manželka pana Sengupty, pochopila záhadu Hárúnových potíží: „Jedenáct hodin bylo, když jeho matka odešla. Teď je tady problém jedenácti minut. Vězí to v jeho psí kolonii“ (čímž myslela psychologii). „Psíkolonický smutek zarazil mladého pána na čísle jedenáct a ten se teď nemůže dostat na dvanáctku.“ „To není pravda,“ protestoval Hárún; v duchu měl ale strach, že by to pravda být mohla. Uvízl v čase jako rozbité hodiny?“ 

Co s tím má společného tělo, můžete se ptát. V příběhu se píše, že Hárúnova „duše se toulala a tělo nechávala za sebou“. Francouzský fenomenolog Maurice Merleau-Ponty říká: „Má subjektivita s sebou vleče tělo.“ Už jen na to, abych vám odpověděl, tělo potřebuji, a to, že čtete tyto řádky, je možné jen a pouze díky mému – a vašemu – tělu. V uváděném Rushdieho příběhu je ztráta Soráji pro Hárúna a Rašída ztrátou doslova tělesnou s následky, které lze popsat jako truchlení, ale také odumírání: Sorája sice odešla z jejich domova, ale tato ztráta se bolestně zapisuje do jejich těl prostřednictvím emocí, vnímání a prožívání vlastní existence a zároveň ovlivňuje i jejich budoucnost.