Jsou osamělí střelci opravdu šílení?

Šílené činy máme tendenci přisuzovat šíleným lidem. Říkáme si, že normální člověk by něco takového neudělal. Tlak ve společnosti na projasnění psychologického pozadí extrémně agresivních činů bývá navíc značný. Když pak dojde k určení „silné“ diagnózy, přináší to rozjitřené veřejnosti určité ulehčení. Tajemství činu je odhaleno. A úlevu skýtá také konstatování, že pachatel se duševním založením výrazně odlišuje od běžných lidí. Je jiný než my. Lze i věřit, že v ideálním případě by bylo možné pachatele předem odhalit právě pro jeho „postižení“. Jenže takové smýšlení je více ovlivněno mýty než ověřenými poznatky.

Mstitel, nebo bojovník

Útoky takzvaných osamělých vlků vysvětlujeme ve forenzní psychologii razantním přeladěním, respektive selháním osobnosti. U pachatele dojde k absolutnímu bankrotu svědomí, při kterém padne tabu zabíjet. Takový člověk mentálně „vypadne“ ze všech sociálních kontaktů. Tomuto stavu se říká „sociální smrt“. Pachatel už nežije jako sociální bytost. Ztrácí emocionální navázanost na jiné lidi. Jeho vlastní život je mu lhostejný, nemá pro něj cenu, a lhostejné jsou mu i životy ostatních. K nikomu nic necítí, protože nemá vztah ani sám k sobě. Dostává se do stadia, kdy je připraven z tohoto světa odejít, ale tak, aby se na něj nezapomnělo. Takže chce udělat něco velkého. Odejde, ale po svém. 

U osobně motivovaných útočníků zatím předpokládáme dvě základní mentální nastavení, která tragickou koncovku provází. V jinak vyprázdněné mysli je buď vražedný program mstitele, anebo bojovníka. Pro typ mstitele je masakr vlastně terapií jeho „depresí“, které dosedají na predisponovanou osobnost a na údajné či skutečné pokoření či nepochopení v okolí. Příkladem může být pachatel masové vraždy v Uherském Brodu. V zahraničí pak pilot Andreas Lubitz, který nasměroval letadlo plné lidí na horské výběžky francouzských Alp. 

Proti tomu stojí typ bojovníka. Ten je posedlý myšlenkou či ideou. Může jít například o nenávist vůči určité skupině či menšině, nesouhlas se směřováním společnosti, například odmítání potratů a podobně. Vnitřní život takových jedinců se zúží pouze na danou ideu, sociální kontakty prořídnou. Nic jiného už není důležité. Tito osamělí vlci jsou o své pravdě nezvratně přesvědčeni, proto se jim říká true believers – ve svou pravdu neochvějně věří. Protože ostatní jejich radikální smýšlení v dané věci nesdílejí nebo jsou na budoucího útočníka v prosazování „správných idejí“ příliš laxní, cítí osamělý vlk povinnost lidi vyburcovat. Musí pro svou pravdu něco zásadního udělat. Příkladem muže být atentátník Anders Breivik.

Jak klíčí zlo 

Je to možná paradoxní, ale osobně motivovaní pachatelé „mstitelé“ mívají často pocit, že jsou vlastně oběti, že se jim děje či děla nějaká křivda. Nikdo je nechápe, nikdo jim nechce pomoci. Bývají podezíraví a běžné věci vnímají jako vlastní pokoření. Sami se vylučují ze sociálních kontaktů a viní za to ostatní. Takové pocity nasedají na nějak predisponovanou, narušenou osobnost. Bylo tomu tak například u jednoho pachatele masové vraždy z Česka. 

Manžel a otec o sobě soudil, že není průměrný, obyčejný muž. Cítil, že je něco víc než ostatní, než primitivní sousedé či kolegové v práci. Jenže jeho noblesu nikdo neviděl ani ji neocenil. Na vlastní žádost odešel do předčasného důchodu. Někdy v té době uvěřil, že když muž ztratí čest, je pro něj nesmyslné dál žít. A jemu se to stalo. Zaklapl za sebou dveře a uzavřel se do vlastního světa se svou duševně chorou manželkou. Miloval ji, chápal ji, neuměl se od jejích bludů distancovat. V tomto mikrosvětě izolovaném od ostatních se rozvinula folie à deux (sdílení bludných obsahů, doslova šílenství ve dvou). Muž vnímal okolí jako nepřátelské, úřady jeho stížnosti na sousedy ignorovaly. Přitom on vnímal údajné útoky sousedů doslova fyzicky jako rány nožem do zad. Zahořkl, svět byl v jeho očích nespravedlivý. Co s tím? Jak na prožívané příkoří upozornit opravdu všechny? Jak lidi vyburcovat? 

Recept našel v povídce Vyšší princip Jana Drdy. Větu „podle vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem“ si vyložil po svém. Jako dosud bezúhonný muž zastřelil osm osob a jednu těžce zranil, sám spáchal na místě činu sebevraždu. Zanechal po sobě povídkové texty o manželské dvojici, které dlouho ubližuje okolí. Fantazie vlastní grandiozity vtělil do mnoha pasáží. Poslední povídka vrcholí postavením viníků před velký mezinárodní tribunál, jde o událost světového významu. Průběh soudního jednání sledují renomovaná média. Pisatel líčí velkolepý konec soudu, kdy dojde k potrestání údajných trýznitelů. Vše opět za účasti světových médií, která prezentují manžele jako hrdiny.

Na zmíněném příkladu je dobře vidět, že proces klíčení zla prochází určitými fázemi. Po pachateli se našel lístek, na kterém stálo: „Během několika let vznikl plán, jak řešit naši situaci, snad mně věříš, že pro tebe udělám všechno na světě.“ Na listu je k tomu už jen jeden odkaz – Vyšší princip. Obecně je proces klíčení popisován takto: Na počátku bývá stadium, které se označuje jako ztráta sociální tváře či pocit odcizení sobě a také lidem, společnosti. Tady začíná lhostejnost k sobě, k vlastnímu životu, a tím také konec respektu k lidem, začátek necitlivost k životu ostatních. Následuje druhé stadium – plánování a příprava činu. V pachatelově mysli už zapustil kořeny vražedný program mstitele. Útočník anticipuje finální akt destrukce. Udržuje ho v chodu představami vlastní velkoleposti a posmrtné proslulosti. Ve forenzní psychologii se ve zkratce mluví o takzvaném kódu zla, který zahrnuje trojčlenku: propad sociální tváře, ideace grandiózní pomsty a fantazie postmortální slávy.