Japonské štěstí

Na veřejnosti si Japonci už po staletí pomyslně nasazují tradiční masky úslužnosti a neutrality, aby je pak doma mohli strhnout a pořádně si oddechnout. Zanadávat. Hlasitě se zasmát. A pustit si nový díl anime nebo „přepálené“ televizní estrády (japonské televizní programy bývají často plné emocí a místy i hysterické, což vysoce kontrastuje s tím, jak se Japonci chovají na veřejnosti). Pak vyjdou zase na ulici a stanou se přirozenou součástí té neuchopitelné změti. Změti, v níž kontrastují prastaré chrámy, tradiční hierarchie a úcta ve společnosti s technologickým pokrokem, kočičími kostýmy a neonovým nočním životem. Vrbová košťátka versus roboti. Japonsko má všechno. Jen ten průměr chybí… 

„Ba ne, na ten průměr si přece hrajeme pod těmi maskami,“ zasmál se kamarád Masa. Originální i jednolité, tradiční i pokrokové. A hlavně tak neskutečně pestré. Takové je Japonsko. Od uspěchaného ultramoderního Tokia až po klidný a dlouhý život na tropických ostrovech Okinawa, které v zemi vycházejícího slunce rapidně zvyšují průměrný věk dožití. Není tak divu, že se tato část Japonska hrdě řadí mezi „modré zóny“, tedy oblasti s největší koncentrací stoletých lidí na světě.

Na značkách

„Přijde mi, že Japonci jsou jako převozníci,“ zamýšlel se Matouš v útulném baru v Sapporu, kde jsme seděli spolu s Masou. „Na jedné straně máte stovky, možná tisíce let staré tradice a do toho se tady tlačí roboti a pokrok tak pokrokový, že sám někdy nestíhám.“

„A pořád pendlujeme z jedné strany na druhou, mladí i staří,“ ušklíbl se Masa. „Jen skupina A si k tomu půjčuje vodní skútry a skupina B si staví dřevěné kocábky…“ 

„… kterým ty vodní skútry dělají pořádné vlny a pěkně s ní houpou,“ dořekla jsem. 

„Houpou, ale vůbec je to nerozhází, s pevnou myslí i rukou pádlují ve stejném rytmu až do cíle. Staří vědí, kde je jejich místo, a my zase víme, že jim patří obdiv a poklona.“

„Inu, znáte svá plavidla i pravidla. Dokonale navržená hra,“ shrnula jsem a dopila zbytek sapporského, pořádně hořkého piva.

Pod lupou

Japonci jsou úsporní, nápomocní a ohleduplní. A proto se jich na tak malém kousku dokáže vměstnat tak velký, systematicky zorganizovaný chumel. Šetří to čas a energii, kterou potřebují dávat do svých pracovních výkonů – do svého poslání. 

„Vaše tradice, pravidla i snaha pečovat o své okolí jsou z vás opravdu hodně cítit…,“ prohodil Matouš zamyšleně k dotazované Taeko. Ta jen souhlasně pokývala hlavou a my si tak mohli odfajfkovat další z potvrzených mýtů. 

„Holt víme, že když jeden na druhého budeme hrubí, celá společnost bude hrubnout a nebudeme se tu už cítit tak příjemně,“ pokračovala Taeko, usrkla si silného zeleného čaje a dodala: „Proto to všudypřítomné klanění, proto ta silně vštěpovaná pravidla a tradice…“

„Jenže…, když porušíš japonská pravidla, z těch hodných a úslužných beránků se stávají rozzuření býci,“ pokrčila rameny Marie, Češka, která už dvacet let žije v Tokiu. „Japonci dokážou být dost agresivní, když se ocitnou v nekomfortní situaci. V tu chvíli jde jejich naučená morálka stranou. Vím, o čem mluvím…“

„My Japonci jsme vázaní na autoritu a na řád, zajetá pravidla mírní naše vnitřní napětí a pocit nejistoty v životě. Naše štěstí je to, že víme, co přijde. Stejné chování nastavené podle pravidel očekáváme i od ostatních, protože pak máme kontrolu nad životem,“ pronesl respondent Kazunori. 

„Jenže z té velké kontroly a disciplíny tak může vznikat ještě větší tenze a z ní pak plynoucí nevrlost k okolí za nedodržování pořádků, ne?“ zamýšlela jsem se. 

„Ano, i tohle jsme my. Naší snahou je začlenit všechno a všechny do boxů a opilovat nepravidelné hrany… Tak, aby všechno sedělo, bylo úhledné a hezké.“