Příběhy, obrazy a hledání smyslu

Náš svět je stále více utvářen optikou online reality, sociálních médií, streamovaných videí i sdílením obrázků katastrofických událostí. Jak nás drastické scény ovlivňují?

Začal jsem pracovat v době, kdy jsme měli jen noviny, rádio a televizi. Teď jsou hlavním zdrojem informací sociální sítě a internet. Zkoumali jsme rozdíly mezi čtením o incidentu a tím, když se na něho díváme. Sledování obrázků způsobuje mnohem více úzkosti a reakcí na různých úrovních. Obrazy pronikají do mozku, kde zůstávají uloženy jako fotografie. V době krize se pak znovu a znovu vyjevují a my je doplňujeme přívlastky jako „dramatický“, „katastrofální“, „hrozný“. Tato terminologie prožitek ještě zhoršuje. Různé výjevy se také často v médiích objevují opakovaně, s omezenými obměnami. To vše má na mozek obecně negativní vliv. Informace nejsou upravovány ani cenzurovány, jen k nám neustále přicházejí. Už dávno víme, že takové obrazy negativně zasahují třeba děti. Nejenže v nich vyvolávají strach, ale také jim umožňují být agresivní, ať už legitimizováním určitých věcí, nebo jejich normalizováním. Na jedné straně v nás zmíněné obrazy vyvolávají obavy a úzkost, na druhou stranu nás znecitlivují vůči lidskému utrpení.

Zajímavým zjištěním bylo, že mozek si na sledování jakéhokoli obrazového materiálu zvykne. Z pohledu diváka není rozdíl mezi hollywoodským filmem a videem, které bylo natočeno na ulici, protože pro mysl jde o stejné obrazy. Výjevy je proto třeba interpretovat, aby mysl pochopila, co je realita a co už nikoli. Obrazy aktivují oblasti v mozku, které jsou méně kontrolovány naším prefrontálním kortexem, takže vyvolávají pocity nouze, strachu, vzrušení, dramatu, a proto jsme k nim „připoutáni“. Jejich dopad přitom opravdu není pozitivní.

K jaké stimulaci tedy dochází?

Když vidíme obrazy, aktivuje se „vizuální talamus a vizuální kůra“. Jedná se o mnohem hlubší části mozku. Myslíme si, že vnímáme samotný obraz, ale ve skutečnosti vidíme pixely, což jsou barvy, odstíny, pohyby. To vše může mít ještě větší dopad na střední mozek nebo dokonce mozek plazí, který je aktivován – a to je důležité –, jako by se událost právě odehrávala před divákem nebo se děla přímo jemu. Abychom to necítili, musíme být buď opakovaně vystaveni obsahu, jak se to praktikuje při desenzibilizaci prostřednictvím terapie, anebo se stáváme „otupělými“, jak tomu říkáme při posttraumatické stresové poruše. Děje se pak to, že už nic necítíme, ať už proto, abychom se ochránili, nebo v důsledku častého opakování obrázků.

Stáváme se vůči takovému obsahu odolnější nebo lhostejnější…

Tento proces činí lidi méně citlivými na utrpení, takže otupí, když jsou sami vystaveni nějaké události. To je případ hasičů nebo policistů. Záchranáři nefungují neutrálně, protože všechny snímky, které během svého života nasbírali, vše, co viděli v akci, se může zničehonic objevit znovu. Mohou tak zaměňovat současné prožitky s minulými, tedy to, co se děje venku, s tím, co se děje v jejich nitru. Podobné je to v případě terapeutů. Zprávy nebo videa z místa tragédie činí terapeuty zranitelnějšími, protože terapeut nejen poslouchá, co klient říká, ale najednou se mu v mozku objeví jeho vlastní filmové plátno, na kterém se mu začne promítat, co se stalo. Někdy byl terapeut vystaven těmto obrazům, ale oběť ne – protože oběť byla zraněna nebo byla v šoku a neviděla všechno. Může se pak stát, že se najednou všechny obrázky, které jste nasbírali během svých zážitků a poslední expozice, vynoří na povrch, a to je velmi obtížné rozlišit. Říkáme tomu sekundární viktimizace nebo únava ze soucitu. Ve skutečnosti to není totéž, ale je to v podstatě dopad toho, že jste v těsné blízkosti někoho, kdo byl ovlivněn událostí.

Pokud jde o to, co se děje s těmi, kteří natáčeli videa, nebo s přihlížejícími, nedávno jsme například provedli velmi zajímavou studii o natáčecích štábech různých zpravodajských kanálů. Nejzranitelnější jsou fotografové, protože v objektivu vidí samé děsivé obrázky. Když jsou v akci, distancují se od toho, co vidí, ale mozek všechny tyto obrazy přijímá, takže jakmile událost skončí nebo když se pak ti lidé vrátí do studia, veškeré obrazy vyplouvají na povrch. Mnozí fotografové trpí závažnými příznaky akutní stresové poruchy nebo jsou postiženi posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). To je může vést například k nadměrnému pití alkoholu. Když jsme se s nimi chtěli setkávat kvůli výzkumu, potkávali jsme je v barech. Po událostech jdou do hospod, aby zmírnili úzkost. Sedíme tam s nimi a pomalu jim pomáháme sdílet, co se jim stalo. Nabízíme jim, aby se připojili k podpůrné skupině. Ale věřím, že neprofesionálové či „hobíci“, kteří takové fotky a obrázky shromažďují a vytvářejí, jsou na tom podobně. V podstatě kvůli vzrušení si v danou chvíli neuvědomují negativní dopad na svou pohodu a bohužel se u některých z nich může rozvinout plná PTSD. Být pozorovatelem akce je také vysoce riziková pozice.

Zmiňujete se o tom, že různé obrazy mají vliv také na děti, mohou je traumatizovat. 

V celé historii lidstva děti čelily válkám. S rostoucími znalostmi o traumatech a dlouhotrvajícím dopadu vystavení stresu nyní víme mnohem více o psychologických, sociálních a vývojových dopadech na dospělé i děti. Dětství zničené válkou je hrozné. Pro děti, které vyrůstají v prostředí neustálého, nebo dokonce i jen občasně zintenzivněného stresu to podbarvuje jejich existenci. Mohou přestat vnímat svět jako bezpečné místo a mají zkušenost, že se na rodiče – pro děti primární zdroj bezpečí – nelze vždy spoléhat jako na ochránce. Jsou v době nebezpečí opouštěny. Otcové jsou za války odvedeni nebo odveleni, matkám skokově přibývají úkoly a zodpovědnost. Děti to často mohou vnímat tak, že rodiče umožňují, aby se od nich děti odloučily (například kvůli evakuaci).