Mám, nemám, potřebuji?

Minulý týden jsem si zapomněla v práci klíče. Prezentaci, kterou jsem potřebovala mít ve čtvrtek hotovou, jsem dodělávala ve čtvrtek ráno. Na schůzku dobíhám většinou o pár minut později a o úklidu ani nemluvím: začnu mýt zrcadlo v koupelně, ale dojde mi papírová utěrka, tak pokračuji v kuchyni, kde postavím na polévku, v mezičase píšu e-maily a k zrcadlu se vrátím v lepším případě tak za dvě hodiny, když jdu na záchod. A nebo také za týden.

Podle facebookové skupiny, v níž se sdružují lidé s ADHD v dospělosti, bych byla dobrým kandidátem na diagnózu a měla bych se asi poohlížet po medikaci. Často mi s podobnými projevy dorazí do praxe i vysoce funkční manažeři a manažerky a dožadují se verdiktu: (ne)mám ADHD?

Klinicky diagnostikovaná porucha pozornosti a hyperaktivity dokáže život pořádně komplikovat už od útlého dětství. Jako psychoterapeutka se diagnostice nevěnuji, tuto disciplínu nechávám v gesci klinickým psychologům a klienty případně odkazuji pro zprávu do zdravotnictví.

Zajímá mě ovšem terapie a práce s lidmi, kteří se z různých důvodů domnívají, že diagnózu mají – ať už je realita jakákoli. Jak zvládat příznaky, jako je nepozornost, hyperaktivita nebo impulzivita? Je nutné nasadit medikaci? Jak fungovat v běžném životě a využít potenciál, který je možná v diagnóze ukryt? Diagnostická kritéria podle DSM-5 (viz například zde: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2014/03/05.pdf) jsou totiž působivou sbírkou osobnostních předpokladů pro mnoho kreativních profesí, start-upů nebo vizionářských projektů.

Terapie

Když s nově příchozími klienty o problému s poruchou pozornosti mluvíme, doptávám se nejprve na to, jak dlouho si všímají svých potíží a jaké problémy jim v životě způsobují.

Překvapivé je, že potíže bývají spíše vnitřního rázu. Klienti si všímají zhoršování svého stavu – potřebují více energie na to, aby dostáli životním nárokům. S vypětím všech sil vše zvládají a nejsou většinou za své problémy společností penalizováni. Ale stejně jsou naštvaní. Registrují totiž únavu, frustraci, neschopnost dodávat věci včas, selhávají v plánování, déle jim trvá překonat prokrastinaci. V minulosti však toho všeho schopni byli!

Ve své praxi jsem zatím nepotkala klienta, který by s podobnými obavami přicházel a nebyl přitom vysokoškolsky vzdělán, nemluvil několika jazyky a nevykazoval vysoké kompetence v mnoha oblastech života i napříč mnoha odvětvími. Proto následně hovoříme i o tom, jak jsou klienti schopni odpočívat a dobíjet energii pro všechny možné aktivity, kterým se věnují. Nezapomínáme ani na „digitální“ anamnézu: kolik času tráví denně u obrazovky? Co v digitálním světě konzumují, čemu svou pozornost věnují?

Zde si brzy všímáme, že doba trávená digitálními aktivitami bývá velmi dlouhá. Klienti často pracují na pozicích „bílých límečků“ a musejí před obrazovkou být (IT profese, konzultantské profese, právníci a podobně). V pozdních večerních hodinách, kdy se konečně dostávají domů, už jim však energie nestačí ani na procházky v přírodě, ani na sport, a tak „odpočívají“ u dalších obrazovek: sledováním televizních seriálů, hraním videoher nebo jen bezcílným skrolováním a opakovaným kontrolováním zpráv.

O škodlivosti tohoto životního stylu napsal Anders Hansen už před časem výbornou knihu Instamozek. Jejím hlavním poselstvím je, že ačkoli digitální svět nabízí množství výhod a pracovní efektivitu, na lidské zdraví může mít fatální dopad, pokud svůj čas u obrazovek nebudeme dostatečně kompenzovat. Anders Hansen, renomovaný švédský psychiatr, představuje tradiční lék: pohyb v přírodě.

Z terapeutického pohledu mě dále zajímá, jaká výhoda by „žadatele o diagnózu“ čekala, kdyby ji získali? K čemu diagnózu vlastně potřebují?

Medikace

Zde narážíme na častý mýtus, který v oblasti péče o duševní zdraví bohužel existuje. Mnoho klientů má pocit, že diagnóza a následná medikace je jedinou cestou, jak si od nepříjemností pomoci, jak se dát zase do pořádku.

Opak je bohužel pravdou.

Zpomalovat své myšlení a soustředit se na jednu věc je otázka pravidelného řádu a rutiny. Toho se nám však moc nedostává. Kromě dobré spánkové hygieny, pohybu a zdravých stravovacích návyků prokazatelně dále pomáhá i terapie pomocí EEG biofeedbacku či rozvíjení vlastní všímavosti ke svým emocím, potřebám a touhám.

Naučit se určovat priority, odmítat nekonečné nároky, které jsou na nás kladeny, a věnovat se aktivitám, v nichž můžeme svůj potenciál rozvíjet ve spolupráci s jinými lidmi a jejich komplementárními vlohami – to jsou zase poměrně běžné zakázky do psychoterapeutického procesu.

Medikace by měla být až poslední možností, kterou klient využije.

Pomůže diagnóza?

Zapomenout nesmíme ani na to, že ADHD je populární. Na rozdíl od jiných více stigmatizujících diagnóz je poměrně společensky „neškodná“ a může i dobře posloužit. Pro lidi, kteří třeba cítí nejistotu ohledně vstupování do konfrontace, nevědí, jak si bránit své hranice, či nemají dost energie k tomu, aby se snažili o změnu, může být diagnóza ochranou. Mít diagnózu může znamenat, že ostatní na člověka nekladou takové nároky ani nemají tak vysoká očekávání. A pokud mají, stačí diagnózu „vytáhnout“ a situaci objasnit.

Smysl

Pokud bychom se symptomy ADHD pracovali a nedotkli bychom se otázky smyslu svého konání, neudělali bychom dobrou práci.

Smysluplnost našich denních aktivit je totiž snadno zpochybnitelná. Když mi klient vypráví o tom, jak ho trápí, že nedokáže včas platit složenky, ale s úhradou letenky na Bali nemá problém, je to jasný důkaz, že není jakkoli „neschopný“. Různé činnosti prostě jen nemají stejnou prioritu.

Velmi bolestný bývá moment, kdy si klienti uvědomí, že i oni – výkonově nastavení jedinci, kteří všechno v životě vždy zvládli –, mají své limity. Začít život upravovat podle toho, k čemu mám vlohy, co je pro mě opravdu důležité a kde mohu za využití svých vztahů navázat také spolupráci s ostatními, je dobrým posunem kupředu.

Výsledkem terapeutického procesu tak může být i rozhodnutí změnit svou pracovní pozici nebo uvažovat o jiné profesi. Najmout si administrativní výpomoc, delegovat část svých úkolů na stážistu nebo partnera a žádat více o pomoc své blízké. Výměnou lze nabízet svou informovanost, pohotovost, schopnost asertivně vystupovat i další „symptomy“, které se do života hodí, když s nimi navážeme kontakt a nebudeme je považovat jen za „poruchu“.

P. S. Na webu www.nepozornidospeli.cz si můžete vyplnit orientační dotazník ADHD. Hádejte, co mi vyšlo?