Změna emoce pomocí emoce

Pocity patří k pozoruhodným procesům, které se odehrávají v živých organismech, a v lidském životě mají zcela nezastupitelnou úlohu. Přesto je myšlenka, že poskytují informace o tom, co je pro nás dobré nebo špatné, celkem nová. Významným představitelem psychoterapeutické práce s emocemi je LESLIE GREENBERG, s nímž jsme o těchto otázkách hovořili.

Kolik rozhovorů jste už tento rok poskytl?

Je mi sedmdesát osm let a mám velmi špatnou paměť. Už si nevzpomínám (směje se). 


Někde jsem četl, že jste bojoval proti vládě v Jihoafrické republice a taky proti nadvládě kognitivně-behaviorální terapie. Mohl byste to upřesnit?

Své formativní roky jsem strávil bojem proti nadvládě a předsudkům. V Jihoafrické republice panovala v šedesátých letech silná propaganda a rozhodně to byla utlačovatelská země. Nakonec jsem odešel, částečně z politických důvodů a také za vzděláním. Tak se mi zformoval koncept boje proti útlaku. Když jsem v roce 1970 začínal s psychologií, kognitivní terapie neexistovala, nebyla příliš rozšířená. Koncem sedmdesátých a během osmdesátých let se však kognitivně-behaviorální terapie začala výrazně prosazovat. V tu chvíli jsem ji skutečně vnímal jako utlačovatelskou sílu, protože se začalo tvrdit, že KBT je jediná metoda, která má důkazy, je evidence-based, a proto je to jediný postup, který se opravdu smí praktikovat. Odtud pochází ta představa nadvlády.

Já rád cituji Sherlocka Holmese ohledně toho, že „absence důkazů není důkazem absence“. Představitelům jiných směrů bylo řečeno: nemáte důkazy, vaše postupy nejsou efektivní, nemůžete praktikovat. Tak jsem to opravdu vnímal. Se získáváním výzkumných grantů a psaním publikací je spojena spousta politiky a moci. Existuje skutečná dynamika ovládání skrze stávající dominantní narativní pojetí. To se děje ve všech vědách. 

Když byla Einsteinova teorie relativity dominantní teorií, věci, které byly proti tomuto paradigmatu, byly považovány za popírání reality. I když za ně byly později uděleny Nobelovy ceny. Pokud jdete proti dominantnímu paradigmatu, je velmi těžké dosáhnout svého. Jsem rád, že se to v současnosti mění. Ale až dosud působila KBT skutečně jako dominantní utlačovatelská síla, která brání jiným možnostem. Mluvím především o kontextu Severní Ameriky.


Jak jste se stal zakladatelem či jedním z hlavních představitelů terapie zaměřené na emoce (emotion-focused therapy)?

Myslím, že znalosti se často vyvíjejí dialektickým procesem mezi protiklady. Když kognitivní terapie říkala, že myšlení produkuje emoce, narušila můj smysl pro lidské fungování. Zdálo se mi, že je důležité zdůraznit, že emoce jsou v rámci toho, jak lidé žijí své životy, ještě důležitější než myšlení. Původně jsem byl inženýr, mám v tomto oboru vysokoškolský titul. V posledním ročníku inženýrského studia jsem vyřešil matematický problém, který nikdo jiný z mé třídy nevyřešil. Ale nevěděl jsem, jak to mám popsat, jak o tom mám mluvit. Takže mě zaujala myšlenka, že víme víc, než dokážeme říct, a že máme zdroj intuitivního poznání, který nás vede. A pak jsem objevil texty Michaela Polanyiho, který psal o tacitním (tichém) a explicitním poznání... A když jsem z inženýrství přešel k psychologii, zjišťoval jsem, jak rozumíme fenoménu, o němž víme víc, než dokážeme říct. Zajímalo mě, že existuje něco víc než vědomé racionální poznání, které vede jak jednotlivce, tak vědu. Přivedlo mě to až k emocím.


Pokud jsem to správně pochopil, tak jste začal terapií zaměřenou na člověka. Znamená to, že EFT pochází z tohoto směru? Chybělo vám tam něco?

Ano. Začal jsem tedy se zaměřením na člověka – nebo na klienta, jak se tomu tenkrát říkalo. A moje mentorka Laura Riceová byla Rogersovou studentkou. Plně jsem to přijal a byl v tom trénován. Také mám zajímavý příběh: mám dva přátele, kteří se stali lékaři, psychiatry a poté psychoanalytiky. A byl jsem inženýr, ale pak jsem se stal psychoterapeutem, ne psychoanalytikem. Přátelé působili v Anglii, ale druh psychoanalýzy, kterou praktikovali, byl winnicottovský. Ten je velmi zážitkový. Takže jsme si vytvořili vztah tří adolescentů a mladých dospělých, v jehož rámci jsme si opravdu naslouchali a vzájemně se vciťovali. Pak jsem šel na psychologii a Laura Riceová začala mluvit o empatii a formulovala zkušenost, kterou jsem měl a která pro mě byla velmi důležitá. Tak nějak jsem si myslel, že tohle je pravda, kterou znám. Takže ano, určitě jsem začal se základnou zaměřenou na člověka. Pak mě Laura Riceová prostřednictvím různých knih seznámila s gestalt terapií. Velmi ji zaujala zvídavost, výrazovost a evokativnost, které jsou v tomto přístupu akcentované. Potom jsem se vycvičil v gestalt terapii a EFT v podstatě vyrostlo z integrace přístupu zaměřeného na klienta a gestaltu. No, a pak jsem k tomu přidal i další věci.

Placená zóna