Psychiatrická diagnóza versus žitá zkušenost

Jako psychologové i jako lidé jsme zvyklí vstupovat do různých rolí, v závislosti na kontextech, v nichž se vyskytujeme. Toto střídání úloh je přirozené a důležité. Problém nastává ve chvíli, kdy jsou naše role ve velkém rozporu s naším autentickým já nebo se sebou navzájem. Do takovéto situace se pravidelně dostávám, když mluvím o tom, co je ADHD. Nalézání zlaté střední cesty mezi žitou zkušeností a medicínským konceptem jakožto poruchou je – ostatně podobně jako život s ADHD – jako žonglování hořícími loučemi při jízdě na unicyklu na laně napnutém nad propastí. Je to naprosto nezapomenutelný zážitek a neuvěřitelný výkon, ale pokud se něco nepovede, jde o život. A v tom tkví celý háček. 

Problém tří symptomů

Tradiční medicínské pojetí definuje ADHD jako poruchu projevující se třemi hlavními symptomy – hyperaktivitou, impulzivitou a nepozorností. Dva z nich navíc spojuje do jedné kategorie hyperaktivita–impulzivita. Tato definice je od roku 1980 v diagnostickém manuálu DSM-III a od roku 1992 v diagnostickém manuálu MKN-10. V nich bylo ADHD dlouho vnímáno jako porucha převážně či výhradně dětského věku. Nyní již víme, že pravda je někde jinde, nicméně původní pohled se nadále uplatňuje v laických i odborných kruzích (ačkoli jak DSM-5 v roce 2013, tak MKN-11 v roce 2022 vnímají ADHD jako poruchu, která se musí projevit do dvanácti let věku člověka, ale jejíž symptomy mohou přetrvávat po celý život). A právě z tohoto přístupu pramení hlavní problém s definicí toho, co ADHD přesně je. Jako odborníci máme při pohledu na atypické projevy dětí tendenci ptát se rodičů, učitelů a dalších dospělých a jen velmi málo poslouchat, co nám o svých prožitcích říkají samotné děti. Zároveň bavíme-li se o předškolních dětech (typická doba diagnostiky ADHD), budou mít – přiměřeně svému věku – omezenou slovní zásobu a nebudou ještě schopny introspekce. Medicínská diagnóza ADHD tedy velmi dobře popisuje, jak ADHD navenek vypadá, ale selhává v tom, jaké ADHD vlastně je, když je máte. Nehledě na to, že popis jednoho z hlavních symptomů – nepozornosti – je zavádějící. Není však snadné říct, jaký popis by byl lepší. Například „problém s regulací pozornosti“? „Atypická pozornost“?Nebo – budeme-li se opírat o znalosti obecné psychologie – by bylo vhodné hovořit o důležitosti problémů se „selektivitou, koncentrací a distribucí pozornosti“? 

ADHD navíc vysoce pravděpodobně nesestává jen ze tří symptomů a často se pojí s dalšími obtížemi. Odborníci se dohadují o tom, že by se u ADHD měly zdůraznit další možné hlavní symptomy, jako je emocionální dysregulace či bloudění mysli (z anglického mind-wandering). Případně by měl být pohled zcela změněn a ADHD by mělo být vnímáno jako porucha exekutivních funkcí. Každopádně můžete celý svůj dosavadní dospělý život mít symptomy ADHD a z nich vyplývající potíže v mezilidských vztazích, osobním životě, vzdělávání i profesní dráze. Můžete mít štěstí, že díky zlepšujícímu se povědomí zjistíte, co je možnou příčinou, dokážete najít patřičného odborníka a získáte správnou diagnózu a léčbu – a přesto nemusíte prospívat. Žádný lék vás nenaučí specifické schopnosti, které pomůžou kompenzovat to, na co váš mozek nestačí, ani ty, které vám umožní co nejlépe využít svůj potenciál. 

Navíc se s ADHD – protože je zařazeno k neurovývojovým poruchám a léčí se na psychiatrii – pojí velké množství různých stigmat a mýtů. Medicínský pohled na ADHD je tedy v některých ohledech stále nekompletní, přístup je nedostatečný, a může být dokonce škodlivý. Tím nechci říct, že si ADHD nezaslouží odbornou pomoc, obzvláště ve svých intenzivnějších formách. Avšak tím, že bude pro někoho jednodušší se soustředit, být méně impulzivní či lépe nakládat se svou energií a její distribucí, cesta nekončí. Poznáním, že má člověk ADHD, cesta spíše začíná.