Hluboký účinek skupinové terapie

Pokud vyrůstáte a žijete s ADHD, je pravděpodobné, že si s sebou životem nesete pocit, že s vámi něco není v pořádku. I když se snažíte ze všech sil, které v danou chvíli máte, často si vysloužíte hodnocení, že jste líní, nepozorní, nemáte zájem. Připadá mi, že největší mýtus, kterému lidé s ADHD věří, je věta, již v mnoha variacích slýchají celý svůj život: stačí trochu víc zabrat, o trochu víc se snažit – a ono to půjde. Ale pravda je taková, že není žádný kousíček, o který se můžete víc snažit, abyste fungovali jako lidé, kteří ADHD nemají. Ve chvíli, kdy už nezvládáte, narážíte na hranice možností svého mozku. Když si uvědomíte, kde ty hranice leží a že jsou skutečné, můžete začít hledat jinou cestu. 

Jak vidím ADHD

O ADHD toho bylo napsáno mnoho, nejen v tomto čísle časopisu. Přesto mi připadá podstatné zmínit některé informace, které vnímám jako důležité ze svého pohledu lékařky a psychoterapeutky. Následující odstavce jsou tedy vhledem do toho, jak o ADHD uvažuji. 

Záměrně jako jiný výraz pro ADHD nepoužívám často opakované slovní spojení „porucha pozornosti“. Snažím se přiblížit spíše vnitřní zkušenost člověka s ADHD, v níž potíže s pozorností nemusejí hrát centrální roli. Spíše je to část skládačky problémů, které u sebe takový člověk vnímá. 

ADHD je neurovývojový stav. Souvisí s tím, že se různé části mozku vyvíjejí do jiné funkční zralosti, než jak je mají lidé v průměru vyvinuté. U lidí, kteří ADHD mají, jsou to zejména mozkové okruhy zodpovědné za exekutivní funkce, které fungují jinak nebo méně než ostatní mozkové celky. Co to vlastně exekutivní funkce jsou? Podle definice na Národním zdravotnickém informačním portálu jsou to kognitivní procesy, které zahrnují schopnost člověka organizovat své myšlenky a činnosti, stanovovat priority, efektivně hospodařit s časem a rozhodovat se. A to jsou přesně oblasti, v nichž mají lidé s ADHD problémy. 

Pro člověka, jehož mozek funguje bez zádrhelů, je náročné si představit, jaké to je, když všechny pochody neprobíhají tak hladce. Exekutivní funkce potřebujeme každou minutu, ale protože většina dospělých s nimi nemá problém, není si ani vědoma toho, že nějaký takový aspekt jejich každodenního žití může někomu jinému působit potíže. Řekla bych, že v tomto paradoxu tkví neschopnost neurotypických lidí přiblížit se zkušenosti lidí neurodivergentních. 

Lidé s ADHD existují ve světě v celkem konstantním zastoupení v populaci – mezi 2 a 5 %. Přitom ADHD lidskému druhu jako celku nějak slouží a existuje několik evolučních teorií, které se to snaží objasnit. Zajímavá je teorie komplementární kognice, která říká, že v rámci lidského druhu se vyvinuly různé neurotypy (které dnes pojmenováváme například ADHD, autismus, dyslexie a další) a právě jim vděčí lidstvo za svou nevídanou schopnost kreativně řešit problémy a adaptovat se na různé životní situace. Čím uniformnější populace je, tedy čím jsou si jedinci v ní podobnější, tím méně se dokáže adaptovat na změny, které nevyhnutelně přijdou. To, že jsme rozdílní a naše mozky fungují různě, je vlastně důvod, proč jsme jako lidský druh tak úspěšní.

Co tím vším chci říct? Nemyslím si, že je ADHD vždycky patologie, nemoc, porucha nebo něco, čeho bychom se měli zbavit. Někteří lidé svým ADHD skutečně trpí, zvláště když jejich mozek funguje velmi nevyváženě a kromě ADHD mají i další duševní obtíže, což je spíše pravidlem než výjimkou. Většina lidí s ADHD, s nimiž jsem mluvila, mi však říkala, že by chtěli, aby se jim snadněji žilo, ale nechtěli by přijít o všechno, co jim ADHD přináší. Cítí se díky němu kreativní, dokážou řešit krizové situace, vidí a zažívají věci, jež ostatním unikají. ADHD má i své pozitivní stránky a troufám si tvrdit, že jich je dost. Bohužel, výzkum byl až dosud zaměřený hlavně na jeho patologii a dat o pozitivních aspektech máme velmi málo. 

Aby člověk mohl přijmout svou jinakost, musí se srovnat s tím, že v některých ohledech není jako ostatní, což je v pořádku. Otázka do terapie tedy pro mě není: „Co dělat, abych byl/a míň ADHD?“, ale: „Jak mohu sebe více poznat, přijmout a zjistit, co potřebuji ke spokojenějšímu životu?“

Proč zdůrazňuji, že je ADHD neurovývojové? Náš mozek se vyvíjí celý život. Stále je možné vytvářet nová nervová spojení a nové dovednosti a mozek lidí, kteří mají ADHD, není výjimkou. Psychoterapie nabízí způsoby, jak pomocí neuroplasticity změnit některé zaběhnuté způsoby fungování mozku a přispět tak k jeho harmoničtější činnosti.

Snažím se své klienty provázet na jejich cestě k objevení vlastních zdrojů, limitů a způsobu života, který jim vyhovuje. A podobně přistupuji i k psychiatrické části své práce – cílem mé léčby primárně není redukce projevů ADHD, ale to, aby moji klienti mohli žít plnohodnotný život ve větším souladu se sebou.

Psychoterapie je dobrá cesta

Pokud máte ADHD, psychoterapie je dobrá volba. V odborné literatuře se často hodnotí vliv terapie na redukci symptomů ADHD a v tomto směru vychází z výzkumů nejlépe kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která klientům pomůže „opravit“ jejich nefunkční způsoby fungování. KBT má statisticky nejlepší výsledky, ale jen v případě, že výsledek terapie hodnotil vnější pozorovatel. Pokud ho hodnotili sami účastníci studie, ukázalo se, že po KBT sice měli nižší intenzitu projevů ADHD, ale subjektivně nezažívali větší úlevu. Redukce symptomů je pro některé klientky a klienty legitimní cíl, a pokud se o ni chtějí pokusit, pomůžu jim najít terapeuta, který se KBT věnuje. Já jako humanisticky orientovaná terapeutka se však s „opravením“ klientů do „funkčnější“, ale stejně nespokojené podoby neztotožňuji. 

Jak prokázalo už mnoho výzkumů, psychoterapie má výsledky bez závislosti na typu výcviku terapeutky či terapeuta; hlavním nástrojem efektu terapie je terapeutický vztah. A pro lidi s ADHD je přijímající, nehodnotící terapeutický vztah často novým zážitkem. Obvykle neúmyslné, ale časté narážení na pravidla, hranice ostatních i své vlastní limity, které trvá většinu života, často napáchá na sebepojetí lidí s ADHD velké škody. Dítě s ADHD si v průměru vyslechne od svého okolí za den deset- až stokrát víc negativních reakcí než dítě bez ADHD, ačkoli jsou tyto reakce často vyřčené lidmi, kteří mají dítě rádi a jde jim o jeho dobro. 

Navíc potíž s terapií lidí s ADHD je obvykle ta, že když si přicházejí říct o pomoc, velká většina z nich už vyzkoušela různé rady, které našli na internetu nebo v literatuře nebo je dostali od okolí, ale nedokázali díky nim dostat svůj život pod kontrolu. Mají tedy pocit, že je s nimi něco opravdu špatně a že jsou navíc neschopní. Terapie pro ně může být místem, kde konečně bez tlaku a hodnocení spočinou a začnou zkoumat svůj vnitřní svět svým vlastním tempem. 

Založení skupiny pro lidi s ADHD

Skupinový terapeutický proces mě zaujal, už když jsem se na vysoké škole měla možnost podívat do skupiny denního stacionáře v rámci volitelného předmětu týkajícího se psychoterapie. Připadalo mi, jako bych byla součástí nějakého kouzla – ostatní mluvili a ve mně se začaly dít věci. Přemýšlela jsem nad tím, co se ve skupině odehrávalo, srovnávala jsem pohledy ostatních s tím, jak to mám já, a aniž jsem musela mluvit, cítila jsem se do skupiny vtažená. Další, tentokrát mnohem systematičtější a delší zkušenost se skupinou jsem zažila už jako účastnice psychoterapeutického výcviku. Někdy mě skupinové dění děsilo, někdy mě otravovalo a unavovalo tam sedět, ale často jsem zažívala živost, nadšení a propojení s ostatními.

Individuální terapie má své velké přínosy, ale také své limity. Zážitek přijetí a porozumění je omezen jen na vztah s terapeutkou či terapeutem, kdežto ve skupině je lidí více; zpočátku může být náročné překonat nedůvěru a strach a mluvit o svých osobních problémech s větším množstvím lidí, ale výsledkem je při dobrém průběhu skupinového procesu mnohem bohatší a hlubší pocit přijetí a sounáležitosti. Nespornou výhodou skupinové terapie je i její efektivita – jeden nebo dva terapeuti poskytují terapii pro více lidí najednou, čímž se snižuje i finanční náročnost terapie. A lidé s ADHD často nemají peněz ani času nazbyt. 

Místo, kde ADHD neznamená problém

Do prvního běhu Podpůrné skupiny pro klienty s ADHD jsem vybrala klienty naší kliniky a od jedné své kolegyně. Skupinu tvoří osm až deset účastnic a účastníků, jimž je mezi dvaceti a pětatřiceti lety. Všichni mají ADHD a potíže z úzkostně depresivního okruhu. Skupinu jsem se rozhodla vést sama, zejména z praktických důvodů – sehnat koterapeuta, který by měl volno v době, kdy bylo možné skupinu uskutečnit, se mi nepodařilo. Mám výcvik v přístupu zaměřeném na klienta podle Carla Rogerse a skupinu facilituji v duchu tohoto přístupu. Setkáváme se jednou týdně na hodinu a půl. 

Naše sezení jsem od začátku pojala nestrukturovaně, bez předem daného programu, trochu v duchu encounterové skupiny. Dodržujeme pouze základní pravidla (nevynášet informace, možnost dát stopku, pokud je téma nepříjemné, zdvořilost a ohleduplnost mezi členy). Chci, aby skupina byla pro mé klientky a klienty místem, kde mohou zažít důvěrný a nehodnotící kontakt s ostatními. Aby to bylo místo, kde mít ADHD neznamená mít problém. Já ve skupině funguji jako facilitátorka procesu a občas, jsem-li požádána, můžu poskytnout nějaké informace ze své odbornosti – možnosti psychoedukace využívá skupina někdy více, někdy méně. Protože ADHD sama mám, někdy přispěju i osobním postřehem.

Musím připomenout, že dění ve skupině popisuji ze svého pohledu. Pokud bude tento text číst někdo, kdo se skupiny také účastní, pravděpodobně se její nebo jeho postřehy budou lišit od těch mých.

Když skupina začínala, byla jsem ze všech přítomných asi jediná, kdo věřil, že my s ADHD nejsme „rozbití“, a tudíž nepotřebujeme „opravit“. Většina klientek a klientů, kteří do mé skupiny začali chodit, doufali, že se v ní naučí nějaké tipy a triky, jak své ADHD zvládat, jak ho „vyřešit“, aby mohli žít stejně jako ostatní. Několik prvních setkání jako kdyby s námi seděl přízrak „normálního“, neurotypického člověka, který nemá problémy jako lidé ve skupině a s nímž se členky a členové skupiny s hořkostí srovnávají (a který podle mých zkušeností ani neexistuje). 

Výměna tipů na zvládání projevů ADHD vydržela jen prvních pár sezení, společně s nadšeným sdílením toho, jaké projevy ADHD členky a členové skupiny mají. Pak spolu začali sdílet stále osobnější prožitky – obavy, pocity nepochopení okolí, senzorické potíže. Několik týdnů vládla ponurá atmosféra prodchnutá přesvědčením, že život s ADHD je těžší než ten běžný a nedá se s tím nic dělat, ale členky a členové skupiny se s tím neumějí smířit, i když by měli. Rezignaci postupně protrhávala zlost a naštvání, což jsou pro lidi s ADHD problematické emoce. Mnoho z nich zná své těžko kontrolovatelné výbuchy vzteku, které se snaží ze všech sil potlačovat. I tak se ale od svého okolí často dozvědí, že působí agresivně. Konstruktivní využití vzteku k aktivizaci a změně je pro ně málo známá disciplína. 

S plynoucím časem jsem vnímala změnu i v dynamice vztahů ve skupině. Na začátku jsem měla ze členek a členů pocit, že jsou to prostě lidé, kteří si nezávazně přišli postěžovat na to, co je trápí, nebo poslouchat, co trápí ostatní. Cítila jsem z nich obavu reagovat na něčí příběh jinak než podpůrně, aby druhého nezranili. Jak týdny plynuly, vztahy se staly osobnější, propletenější a měnily se i způsoby, jak na sebe všichni navzájem reagovali. Vedle setkávání na skupině si členky a členové zařídili ještě skupinový chat, jehož prostřednictvím si pomáhají při studiu na zkoušky nebo se podporují v náročných situacích, jako jsou jednání s úřady nebo pracovní krize. Vytvořili si pro sebe podpůrnou síť, která většině z nich v životě chyběla.

Po půl roce běhu skupiny jsme měli bilanční sezení, na němž jsme hodnotili, jaká je pro všechny dosavadní zkušenost. Při reflexi se členky a členové shodli, že sice na začátku doufali, že dostanou návody na život, ale takto jim skupina vyhovuje víc – je pro ně bezpečným prostorem. Nazvali ji paradoxně „zónou bez ADHD“. Protože ADHD mají všichni, kteří na skupinu chodí, z odlišnosti, která je odděluje od okolí, se stalo něco, co sdílejí, takže se na ADHD už nemusejí tolik soustředit. Nyní se ADHD občas dostane na přetřes, ale pole skupiny obsahuje hlavně témata sebepojetí, vztahů se sebou i s ostatními, identity, práce, školy. Skupinový proces plyne a příliš se neliší od procesu v jiné terapeutické skupině. 

Na závěr bych ráda přidala i pobídnutí pro kolegy terapeuty – kdybyste uvažovali o tom, že by vás zajímalo podobnou skupinu vést, neváhejte, založte ji a veďte ji v duchu svého terapeutického přístupu. Poptávka po skupinách pro lidi s ADHD je mezi klienty velká a skupin je málo.