Když si člověk s ADHD vyslechne, že je líný a nepořádný, zabolí ho to. Když mu ostatní opakovaně tvrdí, že kdyby opravdu chtěl, určitě by se soustředil, může mu to ublížit. Jaké jsou zažité představy, které se ve spojení s ADHD objevují, a kolik je na nich pravdy? A jak se v této oblasti liší situace mužů a žen?
Před šesti lety jsem se na rodičovské dovolené se dvěma dětmi dostala do stavu, kdy jsem se i přes individuální a skupinovou psychoterapii, kterou jsem v té době rok navštěvovala, postupně propadala do větší a větší úzkosti, deprese a přidaly se i panické ataky. Ale nebyl v nich strach z nemocí nebo ze smrti, jak to často bývá. Byly to ataky ze smyslového přehlcení v kombinaci s náročnou výchovou dětí a neřešenou poruchou pozornosti. Netušila jsem, že nějaké ADHD v dospělosti existuje. Netušila to tehdy ani moje psychiatrička, a tudíž jsme se zabývaly léčením úzkosti a deprese. Měla jsem však pocit, že kýžený efekt se ani v kombinaci s psychoterapií nedostavuje... A pak jsem se poznala v textu Michala Kašpárka, bývalého šéfredaktora Finmagu, o poruše pozornosti bez hyperaktivity. Pochopila jsem, že ADHD neznamená být roztěkaný hyperaktivní kluk a že to neznamená ani neumět se soustředit vůbec. Že když celý život kompenzujete něco, o čem nevíte, že to kompenzujete, může to mít devastující vliv v náročných obdobích, kdy kompenzace přestávají fungovat. Jedním z takových období může být právě i mateřství.
Od té doby jsem si už vyslechla a přečetla hodně mýtů o ADHD a o ty nejčastější se s vámi podělím.
1. ADHD neexistuje
Pravidelně slýcháváme i z mainstreamových médií, že nějaký expert nebo celebrita sebevědomě prohlašují, že porucha pozornosti neexistuje. Občas přemýšlím nad skutečnou motivací podobných výroků. Je totiž k dispozici více než sto tisíc vědeckých článků, které se ADHD zabývají. Porucha pozornosti, ať už s hyperaktivitou, nebo bez ní, je vrozená neurovývojová porucha, u níž lidem některé neurotransmitery v mozku fungují jinak – zejména dopamin a noradrenalin. Výzkum provedený na více než dvou stech tisících jedincích prokázal, že nejzásadnější příčinou je dědičnost. Geny mohou podle studií stát za sedmdesáti až osmdesáti procenty této neurodivergence. A to, do jaké míry se rozvine porucha, pak záleží na mnoha dalších faktorech, jako jsou komplikace v těhotenství matky, u porodu, psychická traumata z raného dětství nebo fyzická zranění a tak dále. Ráda bych u tohoto mýtu zdůraznila, že existuje hnutí za neurodiverzitu, které nevnímá ADHD jako poruchu, ale spíš jako vrozené jiné fungování mozku. To, s čím se lidé s ADHD dennodenně potýkají, je nutnost toto jiné fungování mozku kompenzovat, aby mohli řádně fungovat ve společnosti. Jenže každá adaptace má svoji cenu.
2. ADHD je výmluva líných a neschopných
„Kdybys chtěla, tak se přece budeš soustředit, vždyť co je na tom? Nevymlouvej se na ADHD!“ To jsou věty, které člověka s poruchou pozornosti zabolí. Zejména proto, že se celý život snaží nezapomínat, ukládat si správně do kalendáře domluvené termíny, nezmeškat schůzku a neztratit znovu občanku nebo klíče. Někdy si kvůli tomu vypěstuje až úzkostně obsedantní hlídání všeho. Při ukládání termínu do kalendáře si termín nonstop opakuje v hlavě, dokud ho neuloží správně, při každém odchodu si rituálně zopakuje, bez čeho všeho nesmí opustit byt. Lenost nebo neschopnost ve spojitosti s člověkem s ADHD jsou naprosto nesmyslné nálepky. Potíže s plánováním a dotahováním, které jsou pouhým výsledkem jiného fungování prefrontálního kortexu, naopak často vedou k přílišné snaze dokázat to, co ostatní – kompenzovat, zapadnout, být přijímaný. Neznám žádného člověka s ADHD, který by se o to alespoň v nějaké fázi života opravdově nesnažil. Ani to však není bez následků.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.