Dítě s úzkostí? Její zdroj možná najdete u sebe

Asi před rokem ke mně na konzultaci přišla maminka se svou devítiletou dcerou, kterou pátým rokem vychovává sama. Důvodem návštěvy byly dívčiny zvýšené úzkosti. „Mám o dcerku velkou starost. Má strach skoro ze všeho a já se bojím, že to bude čím dál horší. Je totiž strašně křehoučká,“ svěřovala se maminka a u toho si utírala oči do kapesníku, zatímco dívka ji u toho soucitně hladila po ruce. „Má strach z pavouků, zkoušení ve škole, ale třeba i z bakterií na klikách u dveří. Ale ze všeho nejvíc se bojí duchů! Nechce být ani na chviličku sama, zvláště ne v obýváku.“ – „A proč zrovna v obýváku?“ chci vědět. „Protože právě tam jsem na vlastní oči viděla ducha našeho dědečka, jak sedí na gauči,“ vysvětlí mi žena. „Dokonce několikrát.“

Tento případ poměrně krystalicky ilustruje, jak na děti – aniž bychom si to vždycky uvědomovali – přenášíme své vlastní úzkosti. Nejde přitom jenom o to, že maminka sama „vytvořila“ v dceři strach a nejistotu tím, že jí vypráví o zemřelých, kteří v podobě duchů posedávají v obývacím pokoji (kdo z nás by se jich nebál?), ale také o způsob, jakým o dívce mluví: Bojím se, že to nezvládne, je strašně křehká, mám o ni velkou starost. Neuniklo mi ani to, jak přitom dívka svou matku konejšivě hladí, jako by ji chtěla upokojit. V hlavě se mi vyrojily otázky: která z těch dvou se vlastně bojí víc? Jak by devítiletá holka mohla dobře zvládat úzkost, když se s ní obtížně potýká člověk, který ji vychovává? A neměla bych maminku rovnou doporučit kolegyni, terapeutce úzkostných dospělých?

Když je neklidu až příliš

V první řadě si připomeňme základní poučku, tedy že úzkost je přirozená lidská reakce na stres a že nám vlastně pomáhá přežít. Můžeme ji popsat jako neustálou ostražitost, připravenost reagovat na možné hrozby, ať už reálné, nebo předpokládané. Nebezpečná je úzkost pouze v případě, že je jí přes míru. A jak to poznáme? Vlastně celkem snadno. Klíčovým ukazatelem je vlastní pocit. Zažíváte prakticky každý den zvýšený neklid a obavy? Souvisejí tyto obavy i s poměrně běžnými situacemi, které většina lidí kolem vás zvládá víceméně bez obtíží? Zasahuje vám úzkost do schopnosti vykonávat běžné denní činnosti, jako je práce (v případě dítěte škola, školka či kroužky) a vztahy s okolím? Přidávají se k obavám také fyzické symptomy, jako je bolest hlavy, potíže s trávením, nespavost nebo únava, narušují vám starosti spánek? Máte tendenci vyhýbat se situacím, které vyvolávají úzkost, a směřujete tedy k sociální izolaci? Možná v odpovědích na tyto otázky poznáváte své dítě. A možná poznáváte i sami sebe. 

Je obtížné dítě „nakazit“ klidem, pokud si vy sami se svými obavami nevíte rady, pokud se vám v hlavě často rojí otázky, které začínají slovy „co když“… Co když moje dítě srazí na cestě do školy auto? Co když se mu na škole v přírodě bude stýskat, co když tam nastydne? Co když na něj děti ve třídě nebo na tréninku budou zlé a ono tam bude plakat? Co si jenom počne?

Mýtus o šťastném dítěti

V souvislosti s úzkostmi u dětí se často mluví o nedostatečné psychické odolnosti současných dětí. Nízká odolnost je podle mnoha odborníků do velké míry způsobena tím, že rodiče dětem vlastně nedovolí úzkost zažívat, čímž ji paradoxně zvětšují. Touha chránit dítě za každou cenu přitom pochopitelně vychází z dobrých úmyslů. Rodiče touží po tom, aby jejich potomek prožil „dokonalé dětství“. Častokrát i proto, že sami zase tak skvělé dětství neměli. I vzhledem k tomu, že média nás denně informují o alarmujícím nárůstu dětí s úzkostnými a depresivními příznaky a ze slova trauma se stala takřka módní záležitost, se mámy a tátové všemi způsoby snaží, aby jejich dítě podobnými potížemi netrpělo. Aby bylo veselé. Bezstarostné. Netraumatizované. Svůj rodičovský úkol často spatřujeme v tom, zabránit dětem, aby se setkávaly se situacemi, které by je mohly „stresovat“, chceme je ušetřit nepohodlí. O štěstí a radost svého dítěte často rodič bojuje jako buldozer, na což si dítě velmi rychle zvykne a je to pro ně pohodlné. Co se ale může stát v případě, že to se svými ochranitelskými sklony přeženeme?

Jedním z dopadů přehnané ochrany je nedostatek samostatnosti. Děti, které jsou neustále chráněny před obtížemi a složitým rozhodováním, nemají dostatek příležitostí řešit své problémy samy. A nedostatek samostatnosti je v podstatě synonymem pro nedostatek sebevědomí. Je proto důležité si uvědomit, že své dítě netýráte tím, že ho postupně – přiměřeně věku a jeho možnostem – necháváte, ať nepříjemné situace překonává pokud možno samo: s vaší podporou a mírnou asistencí. Bude to znít banálně, ale život skutečně není procházka růžovým sadem, a to ani pro děti. Někdy jsme naštvaní, mrzutí, ukřivdění, věci nejdou podle našich představ, ne všichni se k nám chovají tak, jak bychom si přáli, do spousty věcí se nám nechce nebo nám nejdou, ze spousty věcí máme strach. A přesto to všechno dokážeme zvládnout tak, aby nás naše obavy a nezdary neparalyzovaly a nezpůsobovaly nám nepřiměřené psychické nepohodlí.  

Mami, vyřeš to za mě

Vzpomínám si v této souvislosti na další příběh. Desetiletá dívka se nepohodla s kamarádkou a dopadlo to tak, že (aspoň podle mých měřítek) poměrně drobný konflikt řešila její maminka. A to tak, že se „objednala na schůzku“ přímo s kamarádčinými rodiči, aby si vše důkladně „vyříkali“. Proč ne, řeknete si, komunikace je přece základ. Neustálé zasahování rodičů do interakcí a vztahů s kamarády však může vést k tomu, že si dítě dostatečně neosvojí základní sociální dovednosti, a nebude tudíž dostatečně trénováno na vztahy v dospělém životě. 

Nechat rodiče, ať to vyřeší, je oblíbený modus operandi úzkostných dětí. Tím dalším je útěk. Upláchnout, vyhnout se, schovat se. Cesta úniku je často nejjednodušší, ale také nejméně účinná. Jeden můj klient, jedenáctiletý chlapec, odmítá od jara letošního roku chodit do školy a ráno si pravidelně stěžuje na bolest žaludku a hlavy. Důvodem jsou špatné vztahy ve třídě, konkrétně parta dvou posměváčků. „Občas podlehneme a necháme ho doma,“ krčí maminka rameny. „Paní učitelka je naštěstí hodná. A my máme aspoň chvíli klid.“ Je to ale skutečný klid? A je paní učitelka hodná, nebo spíš odmítá řešit příčinu problému? 

Děti nás napodobují. Pokud jste úzkostní, bude úzkostné i vaše dítě. Pokud vnímáte svět jako nebezpečné místo plné hrozeb, děti ho s největší pravděpodobností budou vidět podobně, s nedůvěrou a předjímáním toho nejhoršího. Vždy se zamyslete nejen nad tím, kolik klidu a jistoty dítěti předáváte, ale jak konflikty řešíte vy sami. Možná si vzpomenete na to, že minulý konflikt v práci jste řešili tím, že jste si našli jiné zaměstnání… 

Zlý svět tam venku

Zkuste si pečlivě všímat toho, co vaši úzkost spouští. U některých rodičů, ale i u svých známých si všímám toho, že jejich úzkostné a negativní ladění je do určité míry dáno tím, že propadli dojmu, že svět je zlý. Může to být i neregulovanou konzumací mediálního obsahu. Není nijak překvapivé, že pokud trávíme příliš času na sociálních sítích a u zpráv, může nám to přivodit stres a pocit, že svět je nevlídný a plný nespravedlnosti a špatných událostí a nebezpečí v něm číhá na každém rohu. Děti naše emocionální rozpoložení velmi bystře vnímají a mohou pociťovat obavy, aniž by nutně rozuměly příčinám. To, že pokud rodiče často doma mluví o negativních zprávách, může mít za následek negativní atmosféru v domácnosti a děti mohou získat dojem, že svět je nepřátelské místo, potvrzuje celá řada výzkumů. 

Dalším faktorem, který se podílí na vzniku přehnané úzkosti, je touha po dokonalosti. Mnoho mých dětských klientů a klientek mi vypráví o tom, že nechtějí své rodiče zklamat. Což je i důvod, proč zažívají nepřiměřený stres ze školních známek nebo z toho, že prohrají zápas. Rodiče se obhajují, že přece za špatné známky nikdy netrestali, že naopak stále jenom chválí, tak jak je to možné? Mnohem důležitější než chválit výsledek je ale chválit spíše snahu a proces. Mnohem užitečnější je oceňovat jiné věci než výkon. Dítě musí vědět, že je dobré, milované a důležité bez ohledu na to, kolik dá gólů nebo kolik dostane jedniček. A právě tento pocit bezpečí a bezpodmínečného přijetí může úzkost dítěte významně snížit. 

Když to zvládnete vy, zvládne to i dítě

Sama jsem „potrefená husa“. Můj syn před pár lety onemocněl boreliózou a strávil měsíc v nemocnici, dlouhé týdny poté navštěvoval rehabilitaci kvůli ochrnuté půlce obličeje. Od té doby ho hystericky napomínám, kdykoli má jít někam do přírody: „Máš repelent? Nastříkal ses pořádně? Okamžitě se osprchuj! Prohlídni se! Pořádně!“ Jsem otravná a vím to. Podobně úzkostně prožívám středoškolské mejdany. Mé rady, jak by se teenageři měli na večírcích chovat, aby se z nich všichni vrátili živí, neberou konce. Stálo mě mnoho sil, než jsem se dokázala se synem rozloučit nikoli přívalem doporučení, co dělat a co nedělat, ale obyčejnou větou: „Užij si to!“

Připomínejme si, že ne všem náročným situacím se lze vyhnout. Věřme více ve své schopnosti, trénujme, jak zvládat vlastní obavy. A především přijměme skutečnost, že ne vše máme pod kontrolou. Život je nevyzpytatelný a plný změn. Nedají se vždy předvídat a ne na všechny se dá připravit. Dopřejme dítěti možnost trochu si i „natlouct čumák“. Dejme mu prostor, ve kterém může trénovat své vlastní schopnosti a dovednosti. Protože to děláme pro ně, pro jeho sebevědomí a zodpovědnost. 

Velká část práce s úzkostnými dětmi spočívá v práci rodičů. Je to simultánní proces – rodiče se učí zvládat svou úzkost a totéž pak předávají dětem. Neznamená to ale potlačovat své vlastní emoce. Je naopak v pořádku, když děti občas své rodiče vidí u toho, jak se srovnávají se stresem nebo náročnými situacemi. Skutečně není nutné, abychom děti chránili před tím, aby nás viděly smutné, naštvané nebo úzkostné. 

Když se vrátím k mamince, o níž jsem zmínila na začátku tohoto článku, navrhla jsem jí, ať nejdříve vyžene ducha ze svého obýváku, ať se postaví vlastním strachům a nejistotě. Protože jenom tak může dceru skutečně podpořit a ukázat jí, že je v naší moci vnímat svět jinak než jako místo plné nebezpečí. S vymetáním vlastních duchů je dobré začít třeba hned.