Psychoterapeut jako someliér úzkosti

Co je vlastně úzkost?

Psychoterapeutická část mého já by trochu popuzeně odsekla: „Co já vím? Vždyť každá úzkost má svůj vlastní příběh.“ Moje je jiná než vaše. Ale zvědavost ve mně by také ráda znala odpověď.

V psychoterapii oscilujeme mezi diagnostickým přemýšlením – které se snaží pojmenovávat, sjednocovat, nacházet to společné v různém, spojit vaši a moji úzkost do jednoho balíku na základě neurovědních, biologických a evolučních pohledů – a mezi budováním vztahu s jedinečným klientem a „rozbalováním“ diagnóz do jedinečného příběhu, kdy se snažíme klientovi pomoci nalézt jeho vlastní porozumění tomu, proč úzkost cítí.

Zároveň je potřeba brát v potaz kontext širšího pole světa, kde se teď dějí velmi zúzkostňující věci. Málokdo z dospělých, kdo se dívá za horizont svého dvorku, je v klidu. Je-li úzkost signalizací v organismu, že se děje nebo by se potenciálně mohlo dít něco nebezpečného – diví se někdo, že jsme úzkostní? Diví se někdo, že děti prchají na instagram pozorovat influencerku, která předvádí, jaké má jogurty v ledničce? To je vlastně docela uklidňující obraz. Jedna z odpovědí na otázku, proč se ve veřejném prostoru tolik objevuje slovo úzkost, by mohla znít: „No, třeba proto, že za horizontem mého dvorku hoří.“ Také proto si myslím, že společným úkolem nejen psychoterapie, ale všech, kdo se snaží vidět věci v širší perspektivě, je hledat a aktivně vytvářet místa, kde se nebudeme cítit úzkostně a kde bude „radost být“, jak jste sama řekla.

Potkáváte v současnosti jiné příběhy úzkosti než třeba před třiceti lety?

Řekl bych, že příběhy dnes prožíváme podobné, ale v jiných kulisách. Řešíme podobné vývojové úlohy a dilemata. Jsme formováni rodinou, hledáme si místo mezi vrstevníky, řešíme své bytí v těle, separujeme se od původní rodiny, hledáme partnery a opouštíme je, nebo oni nás, zkoumáme, kde chceme být a kdo chceme být, a to nás buď frustruje, nebo těší… Naše příběhy se opakují, ale širší kontext se proměňuje a má na nás samozřejmě vliv. Porozhlédnu-li se po stádečku svých úzkostí, mám například dojem, že se děje ještě něco jiného než v předcovidových časech. Je to zatím v mlze, i proto se jedna moje část vzpírá říct, co to je a co s tím dělat.

Úzkost a deprese jako diagnostické kategorie jsou primárně spojené se světem klinické psychologie a psychiatrie. Psychoterapeut má diagnostické přemýšlení spíše na pozadí a je více přítomen v příběhu klientova trápení. Jeho úkolem je poslouchat, snažit se porozumět, jak trápení nejen vzniklo, ale jakou má v klientově životě funkci. A jeho hlavním úkolem je hledat cesty k úlevě.

O úzkosti se mluví stále častěji, lidé se snaží v této terminologii orientovat a používat ji – po svém.

Jasně, zdá se, že úzkost a deprese jsou užitečná slova, kterými my lidé dáváme najevo, že je nám mizerně, že prožíváme něco náročného. A pojmenování nám trochu uleví. Nevědět, co se mi děje, je zúzkostňující extrémně. Naše mysl je evolucí „vytuněná“ na to, aby z ohromného proudu informací, které přicházejí z vnitřního a venkovního světa, vytvářela přehledné koncepty a předvídala, co se stane dál, abychom se udrželi v kondici a vyhnuli se nebezpečí. Což je obrovská výhoda, ale občas i nevýhoda. Máma mě nikdy neměla ráda je naprosto srozumitelná a uspokojivá konceptualizace, ale její nevýhoda je, že je velmi zraňující. Mysl zabouchne dveře a uzavře se pak jiným vysvětlením. Psychoterapii proto považuji také za snahu plout proti tomuto nastavenému proudu a hledat konceptualizace soucitnější a „pravdivější“, například: Moje máma byla depresivní (trochu rozumím proč) a neměla na mě kapacitu (takže trochu lépe rozumím svým pocitům a příběhu).

Úzkost je vlastně druhem informačního signálu, jak už jsem naznačil. Dává mi nějakou zprávu. Úkolem psychoterapie je tuto zprávu společně s klientem rozšifrovat a hledat cestu, jak s ní naložit. Většina mé terapeutické práce spočívá v tom, že klient nějak pojmenovává své myšlenky a pocity, dává jim nálepky – a já se snažím zjistit, jestli to „nalípnul na správné dveře“. Jestli náhodou jeho pocity nepatří ještě k něčemu jinému, zatím skrytému.

S kolegy Stáňou Dudovou, Martinem Járou a Honzou Roubalem promýšlíme koncept, který nazýváme Teorie paralelních koexistujících perspektiv. Podle ní se na „úzkost“ můžu dívat z různých úhlů zároveň. Zaprvé jako na nezávislý děj, na objekt přemýšlení. Přemýšlím o vaší úzkosti, jak vznikla, jak jí rozumím v kontextu vašeho života. Taková je diagnostická perspektiva. Uvažuje o odděleném objektu. V terapii tak přemýšlím často. 

Druhá perspektiva je vztahová. Pátráme, jak úzkost spoluvytváříme ve vztahu, třeba v tom terapeutickém. Jak spolu tancujeme tango úzkosti, jak reaguju já na vás a vy na mě. Tancujou tu dvě úzkosti, nebo úzkost a frustrace? Začnu přemýšlet o klientovi-terapeutovi jako celku. Neodděleně. Nedávno jsem slyšel větu od výborného psychoanalytika Martina Mahlera citujícího Wilfreda Biona: Základní psychickou jednotkou je dvojice. Považuji to za mimořádně užitečný způsob přemýšlení. Odlepit se od objektu, přemýšlet o spoluvytváření a přizvat k němu klienta.

Třetí pohled nazýváme perspektivou pole a v jejím definování máme značné nejasnosti a rozdílnosti. Svůj náhled dobře popsal Honza Roubal v knize Nepřekážet naději. Moje pojetí perspektivy pole se víc dotýká dějů ve skupinách, komunitách, organizacích, atmosféře. Představme si, že velké celky vytvářejí atmosférický děj, který dopadá na všechny individuální psýché a každá ho prožívá po svém. Asi nás nepřekvapí, že kdybychom pobývali na nějakém oddělení chronických depresí na „obouchané“ chodbě s blikavou zářivkou a vůní dezinfekce, svět by nám začal šednout. A asi by nebylo užitečné přemýšlet nad tím, co je se mnou špatně, proč se třeba hádám se ženou. Spíš cítím, že bych měl buď zmizet, nebo se pokusit změnit celek.

Abych to shrnul, při práci s úzkostí se můžeme dívat na linku jednotlivého příběhu, na vztahovou linku a také na společné pole, kontext, v němž se úzkost odehrává. Pokud člověk žije ve skutečně patologické situaci – v rodině, v práci, ve světě, kde jsou všichni napjatí, kde je velký tlak, je dobré si uvědomit, že to má vliv. Tohle je pro mě jádrem přemýšlení o jakémkoli fenoménu, ne jen úzkosti a depresi. Stále se snažím oscilovat mezi těmito třemi perspektivami s vědomím, že platí všechny společně a najednou, jen moje mysl není schopna je „pobrat“, a tak po nich přeskakuju jako po kamenech v potoce.

Co mi při rozhovoru s úzkostným klientem pomůže to „usedět“, když na mě jde také úzkost?

První dobrá zpráva je, že o ní vím, že neprobíhá mimo moje vědomí. Vraťme se opět ke třem koexistujícím perspektivám. V té první mi pomůže uvědomění a následné porozumění. Jasně že se cítím úzkostně! Vždyť začínám s terapií, takového klienta jsem ještě neměl, jsem zaplavený... A co teď s tímto uvědoměním? Později na supervizi i na svou vlastní terapii si ho vezmu s sebou, ale co dělat teď, uprostřed sezení? Hledám, co mi pomůže. Můžu to zkusit vydržet, můžu to interpretovat, abych se ochránil, můžu se kát za to, že to nezvládám. Anebo přítomnost úzkosti přijmu jako fakt a hledám tělesnou úlevu: vědomě dýchám, mírně se vrtím... Já často vstanu a prostě chodím.

Z pohledu vztahové perspektivy jsme jako terapeuti samozřejmě rezonančním nástrojem. Jsme trénovaní k tomu, abychom tělesně, pocitově rezonovali s emocionálním stavem svých klientů. Často jsme tak soustředění na klienta, na jeho vyprávění, že jsme si málo vědomí dějů, které probíhají uvnitř našeho těla a bytí jako terapeutů. Informace, že mám sevřené břicho nebo že se mi špatně dýchá, je zpráva o dění v terapeutické místnosti. Moje tělo mi říká: „Hele, Jirko, je ti nějak jinak, než ti bylo před chviličkou.“ Už jenom to, že terapeut vnímá, co cítí, je užitečné. Nevytěsňuje to, nebagatelizuje, neobviňuje se za to – to je podle mě výborně zvládnuté terapeutické řemeslo. Ale to zní banálně, ne?

Nezní. Společenský systém, který nás tlačí do výkonů, takovou všímavost k přítomným emocím a tělu moc nevítá ani neučí.

První krok je tedy uvědomění, ten druhý je něco si o tom myslet, nejdřív já sám. A pokud to lze, tak poté i s klientem. Přemýšlíme spolu, co si vlastně myslet o jeho úzkosti. Ale opatrně. Nestavíme hned budovu, spíš pomocné lešení, po kterém můžeme společně lézt a nahlížet na jeho příběh ze všech směrů.

Ve vztahové perspektivě jsem someliér – úzkost ochutnám a vyplivnu. Nespolknu to, ani když mi to chutná. Protože to spolknutí by mě vtáhlo příliš, someliér by se opil příběhem svým nebo klientovým. Což se lehce řekne, ale poslouchám-li nějaký příšerný osud nebo jsem plný úzkosti, je to těžké. Nevím, jak svůj vnitřní stav naředit, abych v terapeutické situaci mohl dobře pobývat. Někdy se to povede. Někdy se to nepovede, ale od toho máme supervizory a kolegy, aby nás povytáhli z bažiny.

A co pomáhá vám osobně do bahna nepadat? 

Myslím, že obecně nám pomáhá zkušenost. Člověk párkrát – asi tak tisíckrát – do bažiny zabředne. Pak v tom, že mu je mizerně, přestane vidět nějaký hluboký smysl a službu lidstvu a začne si všímat, jak on sám tomu zabřednutí napomáhá. Já často chci být chytrý a užitečný, hodně mluvím a vysvětluju, a čím to jde hůř, tím víc tlačím na pilu.

Někdy se proto zvednu a potřebuju se vzdálit. Zjistil jsem, že pohyb v prostoru a jisté vzdálení mi umožňuje lépe dýchat, cítit se, přemýšlet, dát klientovi prostor. Jsem dál, ale vlastně blíž. Jsem víc přítomný. Ve fyzické blízkosti klienta jsem zaplavený a zápasím, v dálce jsem uvolněnější.

A kdybych cítil úzkost a klient se tvářil, že on je absolutně v pohodě, zvažoval bych, jestli nejsem obsazený něčím, co by měl vlastně cítit on. Co si u mě deponoval do banky. V kontextu jeho příběhu hledáme cestu, jak by si mohl svoji úzkost laskavě vyzvednout, co nejdříve.

A učit se s úzkostí jen tak být.

Klient samozřejmě úzkost cítit nechce, chce ji odehnat, vyléčit. Část mé práce spočívá v tom, jak klienta přesvědčit, že úzkost je zpráva o něčem. Já netuším o čem, ale to se nedozvíme, dokud „dopis z banky“ nepřevezmeme od pošťáka a neotevřeme.

Hodně pracuju s tělesným prozkoumáváním a metaforou, která klienta napadne při popisu úzkostné situace. Zeptám se, jak se teď cítí v těle. Klient řekne, že se mu svírá hrdlo a chce, aby to přestalo. Pomyslím si, že to musí být sakra nepříjemné. A zkoumáme to dál. Dovede nás to k tomu, že klient má pocit, že ho něco škrtí – a že je to ambivalentní děj uvnitř jeho nitra, škrtí ho dva děje, které jdou proti sobě. Třeba se bojí a zlobí zároveň. Jedno je vidět víc a druhé je ve stínu, ale úzkost o tom informuje. Během mnoha hodin se snažím pomoci vytvořit klientovi vnitřní prostor pro to, že je v pořádku se zároveň bát a zároveň zlobit a že není nutné jedno z toho v sobě škrtit.

Další téma, které považuju potenciálně za zúzkostňující, je „digitální svět“, v němž žijeme. Jak nás podle vašeho názoru ovlivňuje?

Digitální prostor pravděpodobně mimoděk silně zarezonoval s nějakým naším evolučním nastavením a touhou nechat se do něčeho vtáhnout. Je to podobné snům, jen to digitální snění můžeme ovládat. Vytvářet si příjemnější reality, do nichž můžeme na chvíli vstoupit, stát se někým jiným, cítit se jinak, být součástí něčeho. A nevšimli jsme si, že se na tom může vytvořit závislost podobně jako na alkoholu a kokainu. Význam sociálních sítí je také něco, co se teprve vynořuje z mlhy. Potřebujeme se víc a hlasitěji ptát, proč je pro nás přitažlivější virtuální svět než svět reálný?

Když pozoruju své vlastní pobývání s telefonem, diagnostikoval bych se jako „informační bulimik“. Přecpávám se informacemi a pak se zas izoluju v lese. Osciluju mezi přežíráním a zvracením. Už už jsem si chtěl koupit tlačítkový telefon, a kamarád mi ukázal AI. Neumím ani každé ráno nečíst zprávy z fronty, ze Slovenska, z radostně stoupajících preferencí populistických stran. Nevím, co s tím. Jak se pohybovat mezi určitou odpovědností za svět za horizontem mého dvorku a mezi zahlcením mého systému, k němuž logicky dochází. Takže jsem ten poslední, kdo může moralizovat o sociálních sítích, spíš bych řekl mea culpa, že jsme vytvořili svět, kde sítě jsou lákavější než volavky na řece.

Na druhé straně obdivuju práci všech, kdo mají kapacitu a odhodlání věnovat třeba dětem plnou pozornost, vnímat jejich potřeby a neodkládat je k telefonům. V tom vidím velkou prevenci toho, čemu můžeme říkat úzkost, a je nutné tyto lidi podporovat. Aby děti mohly pobývat s někým, kdo jim pomůže najít, co je baví, v čem jsou dobré, na co mají talent. Asi se nemůžeme příliš divit, že se děti samy snaží si tyto potřeby uspokojit ve virtuálním světě, když na to my jako rodiče nemáme prostor.

Nedávno jsem otevřel knihu amerického psychiatra a buddhisty Marka Epsteina a přečetl první větu: „Život je utrpení.“ V našem rozhovoru bychom ji mohli parafrázovat jako: „Život je úzkost.“ Úzkost patří k životu. Život je úzkostný. Budeme cítit úzkost. Naše děti budou cítit úzkost. Terapeuti budou cítit úzkost. Tak to je. Nevyhneme se tomu. Ale úzkost je jen dopisní papír, informace o něčem. Stejně jako radost je zase jiná zpráva. Neměli bychom usilovat o život chlorem vydezinfikovaný od všech bakterií úzkosti. Na druhou stranu, jsme-li v úzkosti namočení neustále, vnímáme pestrost světa omezeně, přes filtr, jsme zakletí v labyrintu zrcadel, ze kterého se obvykle sami nedostaneme. Musí nám pomoct druhý člověk. Nechci terapii přeceňovat, ale je to jedna z dobrých možností.

Rozhovor vedla Jitka Holasová.

Jiří Drahota

je psychoterapeut, supervizor, klinický psycholog. Spolu s Martinem Járou založil psychoterapeutické instituty IVGT a INSTEP. Vyučuje také v institutech SUR a INDEPT. Zaměřuje se na vzdělávání v psychoterapii, práci se skupinami a komunitami. Je předsedou České asociace pro psychoterapii a ředitelem Integračního centra Zahrada Jiřího Trnky, určeného pro děti s kombinovaným postižením a poruchou autistického spektra.