Ať nemám nikdy strach…

Jak snadný by byl život beze strachu. Je to velké přání. Směřujeme je k sobě i k druhým. Přejeme si, abychom se nebáli, ale přitom je často velkou odvahou přiznat si, že nám něco strach nahání. Může být malý, nepatrný, a často je naší ochranou.

Najít v sobě odvahu navzdory strachu je naším celoživotním úkolem. Tím, který nesplníme jednou a máme pak vyhráno, ale tím, ke kterému se postupně, opakovaně vracíme. Hledáme v sobě byť jen špetku sil, vyvažujeme nutnou dávku strachu a odvahy, tápeme ve tmě a postupně ji nacházíme… A to vše zažíváme i jako dospělí. Co teprve děti? Co potřebují k tomu, aby dokázaly přijmout svůj kousek strachu a vyjít z něj, nebo i s ním, s odvahou k novým věcem? Novým věcem, které mají rozměry jejich zdánlivě malého světa. Spaní ve školce, stěhování, nová paní učitelka, nový pan učitel… Víc než my dospělí k tomu potřebují bezpečné hnízdo, místo, kde je ostatní přijímají a kde si mohou dovolit být takové, jaké jsou.

Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, přeji vám, abyste v každé situaci dokázali vyvážit strach v míře, která vás chrání, s odvahou, jež vás posouvá dál. Posunul se i náš čas, vstupujeme do nového roku a mě moc těší, že se v něm budeme setkávat. Přála bych si, abyste v něm zažívali radost z velkých i malých věcí.

Mgr. Marie Těthalová