A ranní slunce vychází nad krajinou…

S večerem ke mně přichází únava, někdy ji doprovází i špatná nálada, tělo tuhne, je mi najedou zima a nic se mi nechce. Jako by s končícím dnem bylo v pomyslné nádobě s mou energií vidět dno. Zato ráno! Teď na podzim, kdy se vstává i trochu do tmy, se mi cestou do práce nabídne pohled na vycházející slunce. Někdy nad parkem, jindy nad městskou zástavbou nebo v polorušné ulici, kde pracuji. Poslouchám tramvaje a zároveň se natáčím ke slunci, je mi veselo a jako bych se slunečním svitem dostala i novou porci sil. Sleduji, jak kolem mě spěchají lidé. Do metra, na autobus, s dětmi do mateřské nebo základní školy. Někdo se jen tak plouží, jiný si vykračuje a já můžu sledovat, jak jsou naše rána jiná, jedinečná. Každé jiné, jedinečné, takové jsou i děti, které se ráno scházejí v hernách nebo třídách. Některé by se rádo „dopeklo“ a vyhledá koutek, kde bude mít klid, jiné se po hlavě vrhne mezi ostatní. A druhý den to všechno může být naopak. Prostě jsme každý jiný, svůj, společnost je tu ale pro všechny a někoho z ní vylučovat není v pořádku. A to i když je někdo opravdu výrazně jiný. Vždycky je třeba hledat spíš to, co máme společného.

Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, přeji vám krásný barevný podzim s prostorem pro to, co máte rádi, v čem jste jiní, výjimeční. Abyste dokázali zůstat sebou samými a zároveň byli součástí mozaiky pestré tak, jako jsou listopadové koruny stromů.

Mgr. Marie Těthalová