Na okraj srázu…

Na svých cestách stoupneme kamkoli. Do louží i potoků, do písku i do trávy. A někdy i na okraj srázu. Láká nás napětí, riziko, nebo si neuvědomujeme, kam jsme došli? Záleží na tom? Dostoupat na vrchol, stoupnout až na hranu můžeme i v jiném než horském terénu. I v komunikaci se může stát, že náš hlas dostoupal nejvyšší výšky a získal intenzitu, která překoná i skálu, že se ocitneme na hraně, ze které sice asi nespadneme do skalní průrvy, ale může se mezi námi rozevřít jiná propast. Propast nepochopení, nedůvěry, beznaděje, věcí, které se mohou objevit hodně rychle, mizí pak velmi pomalu a hodně nás to stojí. A možná se nám pak do toho ani nechce, čemuž se často není co divit. Podobným komunikačním pastem a propastem se věnujeme i v tomto čísle. Školní rok se rozbíhá a nám se možná zdá, že některé dítě by si zasloužilo pozornost psychologa, a je klidně možné, že máme pravdu. To, jak to jeho rodičům podáme, ovšem rozhodne, zda se mosty mezi námi nezhroutí, zda se důvěra, se kterou s námi mluvili, nerozplyne jako ranní mlha.

Podobné stavy důvěry a nedůvěry nastávají i mezi námi, kolegy, spolupracovníky, nadřízenými i podřízenými. Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, přeji vám, abyste se vždy dokázali zastavit, nadechnout, rozmyslet si ten krok, po kterém by se mohlo všechno rozsypat jako věž z kostek, kterou hned tak zase nepostavíte.

Mgr. Marie Těthalová