Mytologizace v přímém přenosu

Smrt Jana Pavla II. spustila nevídaný masový fenomén - nejprve reakce podpory v nemoci a později smutek a účast napříč populací od obyčejných lidí po státníky, napříč světonázorovými postoji od křesťanů přes příslušníky jinýchnáboženství až po agnostiky či ateisty, kteří v papeži viděli alespoň politicky významnou osobnost. Čím to, že se Karol Wojtyla stal během několika dní osobou, jíž byla věnována veškerá pozornost médií, titulní strany deníků,mimořádný prostor v hlavních vysílacích časech i bezpočet televizních a rozhlasových diskuzí (konference zabývající se jeho osobou patrně v blízké budoucnosti ještě přijdou)? Smrt Karla Wojtyly totiž nastartovala procesmytologizace, kdy se ztrácí samotná osoba člověka se svými klady i zápory a dotyčný člověk se stává symbolem, obrazem, ikonou. Najednou se mluví o"otci planety", jenž si zaslouží, aby byl okamžitě svatořečen, a ojehož srdce usiluje Kraków (což by v běžných případech bylo nejspíš považováno tak trochu za neúctu k zemřelému). Proces, který trvá i několik generací a předává se především ústně, nabral díky médiím obrovskou dynamiku, velmise urychlil a mobilizoval obrovské množství lidí.Mýtus v pravém slova smyslu neznamená falešnou skutečnost či lež, jak se ovšem bohužel ve většině případů toto slovo používá. Mýtus má určitou vazbu na skutečnost, ale přizpůsobuje si ji, aby vyhovovala potřebám osobníprojekce. Tak mýtus pomáhá chápat a vysvětlovat svět, aby se v něm člověk mohl cítit dobře a aby mu rozuměl (viz mýty o původu světa či zla, o původu lásky i třeba přátelství). Mýtotvorné prvky se typicky objevovaly vtelevizních diskuzích týkajících se osoby zemřelého papeže, kdy účastníci mluvili o tom, co bylo pro ně samotné důležité, a zaštiťovali se osobou Jana Pavla II. Citovali přitom třeba jen jednu větu, již kdysi kdesi pronesl,nebo o svém postoji prohlašovali, že to vlastně papež také tak cítil. Myslel si to ale opravdu? Na to už nikdo neodpoví. A diváci diskuze hltali navzdory tomu, že se tyto diskuze vlastně vedly proti pravidlům hermeneutiky. O tutotiž vůbec nešlo.Podívejme se na některé základní prvky mytologického obrazu Jana Pavla II. V první řadě velmi jasně vystupuje prvek otce a otcovství. Pramení z pozice rodiče, která je pro papežství a obecně pro pojetí kněžství typická.Rodič, který poučuje, napomíná, pečuje o svěřený lid (v katolickém pojetí ještě umocněný obrazem pastýře, který vede stádo ovcí, jež by bez něj zabloudilo). Podobný prvek najdeme i u jiných osob spjatých s mocenskou pozicí, unichž proběhl mytologizační proces třeba v rámci národa. V Česku k nim například patří Karel IV. či T. G. Masaryk, oba mimochodem také užívají v obecném pojetí titulu"otec". Prvek otcovství navíc vytváří velmi silnýdojem osobního vztahu. Řada lidí, kteří byli při papežských audiencích součástí davu návštěvníků, měla pocit, že je přece papež osobně zná.Dalším velmi silným prvkem obrazu Jana Pavla II. je otevřenost a tolerance. Tento prvek je pro Jana Pavla II. skutečně typický. Byl to on, kdo na oficiální úrovni otevřel mezináboženský dialog, kdo navštívil jako oficiálnípředstavitel církve takové množství cizích zemí. V záři série obrazů vykreslujících nesmírně otevřeného a tolerantního člověka ovšem zcela zaniká, že v papežských dokumentech nacházíme spíše konzervativní názory, že napapežských univerzitách vládly obrovské tlaky na pravověrnost, vyučující byli kádrováni způsobem typickým spíše pro totalitní systémy a biskupové byli jmenováni navzdory mínění místních církví.Proces, jehož jsme svědky, by určitě vydal na diplomovou práci ze sociologie nebo psychologie. Určitě o něm lze diskutovat i polemizovat, zasloužil by si to, v takovém rozsahu je totiž zcela ojedinělý.