Online archiv

Anketu tohoto typu doporučujeme realizovat v případě, kdy potřebujeme mít alespoň nějaké informace o jevu, který zatím nebyl zkoumán, eventuálně výsledky zkoumání jsou nedostupné nebo vyvolávají podezření z hrubého zkreslení. Vlednu 2005 jsme realizovali anketu u pražských studentů Univerzity 3. věku a u studentů Univerzity volného času. V záznamovém archu bylo 12 otázek. Získali jsme výpovědi od 310 žen. Jejich průměrný věk je 65,9 let (standardníodchylka je 6,6). Nejmladší studentka je ve věku 48 let, nejstarší je 89 let. Se základním vzděláním je 2,2 %, se středoškolským 67,2 %, s vysokoškolským 30,6 % respondentek. Uvádíme vždy zadanou otázku a získaná data vezprůměrované podobě.

Naděje je zajisté podivuhodným stavem duše. Představuje složitou pocitovou a postojovou celost, v běžném životě má jako mnohé psychické obsahy rozmanité projevy i konotace, většinou dané objektem doufání. Může se zdát být čímsimlhavým, podružným, ne-li banálním, rozhodně je nesnadno uchopitelná.Podstatu naděje lze vymezovat spíše jejími projevy, chováním a prožíváním. Nejzřetelněji se vynořuje v nouzi, v zoufalství. U nevyléčitelných pacientů je možno pozorovat dosti nečekaný úkaz, dobře známý lékařům: nadějetakových nemocných není iluzí nebo chlácholivou racionalizací; v jádru vědí, že se neuzdraví, ale jejich doufání jako by přesahovalo do jiné, vyšší sféry. Jejich naděje je asociována se sice nejasným, ale útěšným pocitem jakésizáchrany, uchování lidskosti, jako by se vlamovala do transcendence.Slovník jazyka českého ji vymezuje jako"očekávání, že nastane něco příznivého, jako důvěru v to příznivé, jako doufání". Podle Hartlova psychologického slovníku jde o emoční postoj, charakterizovaný očekávánímčehosi pozitivního (např. výsledku léčby). Jsme většinou na rozpacích, máme-li tento fenomén definovat. Camus dokonce říká, že je naděje nebezpečnou (!) iluzí, jiní filozofové ji připisují fantazii nebo nekontrolovaným emocím,někteří ji dokonce přiřazují k pudům. Přesto chápeme, že to není nebo nemusí být iluze, pociťujeme její reálnost a její pozitivitu a motivující efekt. Psychologové se bohužel k její analýze chovají macešsky, o mnoho vícepozornosti jí nevěnují ani filozofové. Z moderních filozofů snad nejlépe chápe bytostné určení naděje G. Marcel. Za východisko k výkladu tohoto fenoménu vzal antagonizmus beznaděje, zoufalství na pozadí doufání. To je přece jenponěkud zjednodušený názor, v naději jsme vlastně dříve než v možnosti zoufat si. Podle Marcela je naděje zápasem se zlem zoufalství, je neodmyslitelným znakem duše. Dokonce říká:"Naděje je možná látkou, z níž je utkánanaše duše,"patří organicky k samému základu naší existence. Podle Heideggera se život vždy vztahuje k očekávání. Očekávání však ještě není naděje, k té patří něco navíc. Doufat znamená očekávat vysvobození, záchranu,jakkoli je to jen neurčitý pocitový stav. Ale která pocitová hnutí mají přesné kontury? Směřování k naději (ať už explicitně či implicitně, snad i nevědomě) je bytostně ukotveno v afinitě našeho osobnostního zaměření.Napovídají to i symboly naděje, zelená barva jako naděje jarního vzkříšení nebo kotva, upomínající na záchranu, na pocity bezpečí.Je-li víceméně nad naše síly uchopit fenomén naděje jako takový, se vším všudy, v její celistvosti, pokusme se popsat aspoň některé představy s ní spojené. Je-li definována jako emoční postoj nebo pocitový stav, cítíme, žejde o neoprávněné zjednodušení. Nelze popřít, že je tu ve hře i racionalita, volní úsilí, hodnotový systém, a zdá se, že tu hrají roli i temperamentové rysy. Naděje netone v emocích, hledá i rozumové důvody, tříbí se vkonkrétní životní situaci. Na povrch vystupují i jasné sociální souřadnice. Je-li opravdu ctností, je vytvářena i vůlí. Zoufání je prožívání cizorodé, naděje veskrze lidským činem.Jako každý psychický obsah má i naděje své poruchy či pokleslosti. Je to stav beznaděje, neschopnost k odhodlání, nevíra v přítomnost a v budoucnost. Ten tísnivý, kontraproduktivní stav postrádá vždy vědomí smysluplnosti života.Naděje vždy nějak souvisí s vírou. Nevěříme-li, nedůvěřujeme-li, nedoufáme. Neméně jasná je i souvislost s láskou. I láska znamená věřit a mít naději v sebe i ve svět. Tím jako by přemáhala nepřízeň osudu, ono antické"fátum".Snad bychom mohli nyní vymezit základní složky naděje. Jde o pozitivní vztah ke světu, k realizaci vyšších hodnot, o emoční i racionální složku, o mravní akt, o orientaci na životní plány; sotva lze přehlédnout i pocitypřesažnosti tohoto"nyní a zde". V psychologické praxi bývá často tento zajímavý fenomén mimo naše zorné pole. A přece k nám přivádí klienty naděje, že se osvobodí od svých nouzí. Má být tedy v terapeutickém procesuposilována a rozvíjena.

Kateřina Manová začíná svůj"Kritický pohled na rodinné poradenství"(Psychologie dnes 4/2005) citací parodie na všeobecně známý song Michala Tučného Když si báječnou ženskou vezme báječný chlap. Původní píseň dálevcelku vtipně glorifikuje společný báječný život tip top páru spojený s hojným popíjením"šatonefdypap".Žertéři ze skupiny Traband původní text pozměnili na"Když si báječnou ženskou vezme idiot, zbudou z toho jen oči pro pláč ... co je tohle za život". K. Manová z nevinné legrácky parodující v komerčních rádiíchaž příliš často hranou písničku usuzuje:"Takto si naše populární kultura hraje s tématem problémů v partnerských vztazích a vyznívá to trochu beznadějně."Připomíná mi zatrpklou paní učitelku, která žádalapsychologické vyšetření žáka, jejž podezírala z psychopatického vývoje. Hoch si sám a o své újmě o školní přestávce opsal od kamaráda parodii na jednu z básní K. J. Erbena. Podotýkám, že v ní nebylo žádné vulgární slovo. Dalšímzločinem suspektního psychopata bylo, že odmítl sdělit jméno spolužáka, který mu text půjčil. Za přinesení nevhodné věci do školy a šíření zapůjčením hrozila"neznámému"pedagožka dvojkou z chování. Od vzpomínky zpětk textu. Těžiště článku spočívá v popisu chyb zahraničních rodinných terapeutů. Manová zde uvádí skutečná terapeutická zvěrstva, jež zákonitě vedou k iatrogenizaci. Zde k uměle terapeutem vyvolané nenávisti k matkám.Vloudily se však dvě chybičky. První podstatná - titulek článku i jeho úvod hovoří o rodinném (v úvodu i párovém) poradenství, a text popisuje chyby rodinných terapeutů a terapie. Tedy titulek a úvod o koze, obsah o voze.Možná to zavinil šotek. Pokud ne, měla by se K. Manová nejprve v základních učebnicích seznámit s elementární terminologií a teprve pak vytvářet jakýsi paraodborný elaborát. Nebo psát coby laik. Pak ovšem v souladu s rčením"jak jí zobák narostl". Za záměnu obou promiskue Manovou užívaných pojmů by si měl i pouhý student zopakovat zkoušku. Strašlivé zkušenosti (skutečně bez ironie hrozné) z rodinné terapie jsou Manovou převzaty z dvouliterárních pramenů. Jeden je z roku 1991 a druhý z roku 1995. Deset patnáct, přihlédneme-li k přípravě publikace k vydání, i více let je ve vývoji každého oboru v stávajících podmínkách velmi dlouhá doba. Mnoho se za ten časstalo i změnilo. Proběhly ostré kritické diskuze. O tom, co zmiňují Ussher a Wright, ale třeba i o tom, že pod vedením jistého typu"terapeutů"se posléze každý"přizná", že byl v dětství sexuálně obtěžován,ba i atakován. Ostatně, kdo může s jistotou tvrdit, že mu matka nebo otec v dětství nesahali na prcinku? Postupy byly jednoznačně odsouzeny. Dnes jsou považovány za šarlatánství, pravda finančně výnosné.Kateřina Manová svou dnešní kritikou připomíná marxisty padesátých let 20. století. Ti hodnotili postavení dělnické třídy na západě prizmatem zjištění B. Engelse o postavení proletariátu v Anglii v čase jeho života.Ano, falokracie je trapná a odporná, sexismus je buranský a jako každý"ismus"má plevelné, a tudíž odolné kořínky. Oboje si zaslouží kritiku - jasnou, konkrétní, asertivní, poučenou. Dáma, která v odborném tiskulká nad chyběním gender senzitivity a přitom dělá elementární chyby, falokracii a sexismus podporuje. Nahrává totiž jedné z jeho nejpokleslejších podob.Sexističtí falokraté jsou totiž nesmírně, leč po svém gender senzitivní na nedostatky druhého pohlaví. Článek Manové - to je nahrávka na smeč.

Utkvělá (podvědomá) představa, že člověk má někde na světě svého dvojníka, svého"bratra", s kterým se musí setkat, jedině pak bude celý; toto setkání dá životu smysl, všechny ostatní vztahy jsou jenom napůl, jsoukompromisem. Dvojník nemusí mít stejnou fyzickou podobu, nemusí být stejně starý, eventuálně může být již mrtvý. Přání může mít, ale obvykle nemívá erotickou komponentu.Gemini komplex je možné interpretovat na několika (vzájemně propojených a doplňujících se) rovinách:*Protest, znak revolty proti pocitu, že jsme každý sám; potřeba konečně si popovídat o věcech, které kromě dotyčného nikoho nezajímají (pro některé zůstává vzorem Marcel Proust, který byl natolik vnitřně ztotožněn se svýmpřítelem, že se bezděky podepisoval jeho jménem).*Pokus vystoupit ze svého těla, rozrušit jeho hranice, zažít extatický stav; psychoanalytický výklad by zahrnoval fantazie o touze vrátit se do lůna, splynout s druhým objektem, konečně najít bezpečný prostor, o nábožensképotřebě oddat se.*Jedna z variant hledání dokonalosti, ideálu (to neznamená, že dotyčný sám v sobě spatřuje ideál, jedná se o"ideální odraz"); jeden ze symptomů přání věřit, že zázrak se může stát, indicií, že život je něco víc.Gemini komplex je vděčné umělecké téma. V řecké mytologii se jedná o nevlastní bratry Kastora a Polydeuka: Kastor byl v boji zabit, Polydeuk chtěl zemřít spolu s ním, Zeus jim nakonec dovolil kompromis - oba jsou spolu,vždy jeden den v Hádově říši a jeden den na Olympu. Na nebi je můžeme vidět jako souhvězdí Blíženců. Ze současné tvorby lze uvést například Kieślowského film Dvojí život Veroniky. Vypráví o dvou identických dívkách (jedna žijeve Francii, druhá v Polsku), které nespojuje pouze shodná podoba, jméno, datum narození, hudební talent a srdeční choroba, ale především týž pocit osamělosti, který je narušován tušením někoho blízkého, jenž by jim v hledáníhodnot a jistot mohl nabídnout pomocnou ruku. Když jednoho večera polská Veronika pocítí, že není sama na světě, opouští otce a milence a odjíždí do Krakova, kde na náměstí zahlédne fotografující cizinku, která je jí knerozeznání podobná a která vzápětí mizí v autokaru.Gemini komplex úzce souvisí s tzv. problémem dvojníka. Svět každého z nás se dělí na dvě části: já a nejá, tj. vše mimo mne (naše tělo někdy figuruje jako já, někdy jako nejá). Se vším se můžeme setkat, jen ne sami sesebou, a setkáme-li se přece, budí to obyčejně úzkost. Tato problematika je popsána v klasických dílech jako je Dostojevského Dvojník, Wildeův Obraz Doriana Graye či Stevensův Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda.

Viktor Lechta a kolektivPraha, Portál 2005. 392 s.Nabídkou publikace Terapie narušené komunikační schopnosti pokračuje nakladatelství Portál ve šťastně započatém trendu českých překladů odborných titulů z oblasti logopedie vydávaných v posledních zhruba deseti letech veSlovenské republice.Jméno profesora PhDr. Viktora Lechty, Ph. D. - předního představitele logopedie jako autonomního vědního oboru nejen na Slovensku - je doplněno dodatkem ,a kolektiv', což reprezentuje skutečně mezinárodní autorskýkolektiv, přesahující středoevropské rozměry.Podle autorových slov v předmluvě má publikace polyfunkční poslání. Je určena nejen studentům v různých formách studia a logopedům v praxi, ale"...i studentům a graduovaným odborníkům ze všech souvisejících oborů,zabývajících se nějakým způsobem narušenou komunikační schopností (hlavně speciální pedagogiky, medicíny, psychologie a lingvistiky) ...".Ani více než třísetstránkový rozsah publikace nebyl dostačující pro vyčerpávající prezentaci náhledů na terapii všech druhů narušené komunikační schopnosti. Záměrem autorského kolektivu bylo předložit zainteresovanéodborné veřejnosti alespoň ty nejfrekventovanější druhy narušení.První kapitola se zaobírá metodami a technikami logopedické terapie a principy jejich aplikace. Zdůrazňuje potřebu celostního zaměření terapie. V případech symptomatické terapie je zřejmý odklon od dřívějšího striktněproklamovaného celkového odstranění problému k reálnějšímu úsilí o co nejbližší přiblížení se kodifikované normě dané jazykové pospolitosti.Kapitola nadepsaná Terapie narušeného vývoje řeči předkládá terapeutické strategie a postupy, členěné na direktivní a nedirektivní komunikační techniky. Zakončena je náhledem na úlohu rodičů v terapii a na modelylogopedické péče. Následuje bohatý seznam dalších studijních vzorů a materiálů, nejméně z poloviny zahraniční provenience.Zbývajících sedm kapitol je věnováno terapii palatolalie a velofaryngální dysfunkce, terapii poruch hlasu, dyslalie, afázie, dysartrie - okruhů zdaleka se již vymykajících obecně vžité představě o narušení komunikačníschopnosti pouze v dětském věku.Kapitolu prezentující terapii koktavosti mohou odborníci konfrontovat s rozsáhlejší monografií Viktora Lechty, jejíž český překlad Koktavost - komplexní přístup vydalo nakladatelství Portál v minulém roce.Poslední kapitola recenzované publikace zaměřuje pozornost na specifické poruchy učení. Je poněkud s podivem, že v rozsáhlém seznamu literatury ke zmiňované kapitole se jen sporadicky objevuje jméno Zdeňka Matějčka. A jemožná ku škodě věci, že zcela absentuje - svými publikovanými názory mnohdy zdravě provokující a inspirativní - Václav Mertin.Překlad Terapie narušené komunikační schopnosti bude českou odbornou veřejností nepochybně přivítán vstřícně a s nepředstíraným zájmem. Zájem by však měl být do budoucna přetaven v profesní aktivity.

Knihy Theodora Roszaka Longevity Revolution: As Boomers Become Elders bych si pravděpodobně v záplavě publikací o dlouhověkosti a stárnutí vůbec nevšiml, nebýt toho, že jsem se s ním osobně setkal a měl možnost s ním pohovořit ojeho názorech na stárnutí lidské populace. Po našem rozhovoru jsem od profesora Roszaka dostal knihu, která vyšla v roce 2001 v nakladatelství Berkeley Hills Books.Roszak ve své knize velmi poutavě popisuje velké sociální změny, které dopadnou na USA v souvislosti se stárnutím generace takzvaných Baby Boomers - těch, kteří se narodili koncem padesátých let a v šedesátých letechdvacátého století. Stárnutí populace povede v příštích dekádách k vyrovnání poměru mezi seniory a mladou generací. Zvyšující se procento starých lidí v populaci je většinou prezentováno jako určitá hrozba pro prosperitu arozvoj společnosti, autor však seniory vnímá jako národní bohatství.Kniha v sedmnácti kapitolách nevšedním způsobem rozebírá různé dopady této masivní demografické změny na všechna odvětví společenského života, na kulturu i hodnotové preference.Autor originálním způsobem analyzuje vliv stárnutí populace na politiku, ekonomiku, zdravotnictví i média a zábavu, aby zdůraznil, že staří nebudou jen na obtíž, nýbrž budou sociálním a kulturním bohatstvím společnosti.Svět, který v knize popisuje, je méně materialistický a populistický, je více zaměřen na morální hodnoty a mezilidské vztahy. Roszak se snaží poodhalit poznání, ke kterému on sám, jakožto představitel stárnoucí generace,dospěl - že růst dlouhověkosti je nejdůležitějším zdrojem společenských změn v budoucnosti. Věří, že starší a moudřejší lidé obětují více svých materiálních požitků a najdou uspokojení v nemateriálních oblastech. V důsledkutoho bude velké procento seniorské populace využívat méně materiálních zdrojů. Senioři tak mohou dát příklad mladé generaci, aby se chovala šetrněji k naší planetě. Z dnešního pohledu je však problematické plně uvěřit těmtonázorům autora a nezapochybovat o starší, do této chvíle materialisticky zaměřené generaci. Proč by se měli odklánět od zažitých principů? Vždyť všichni známe přísloví"starého psa novým kouskům nenaučíš".Čtenář v tomto díle najde i demografické statistiky a predikce, jež jsou nenásilnou formou zakomponovány do textu. Kniha je psána velmi srozumitelným jazykem a způsobem oslovujícím nejen starší a mladé čtenáře, ale ipolitiky, sociology, zkrátka všechny, kdo se zajímají o fenomén stárnutí. Z tohoto pohledu ji můžeme bez nadsázky považovat za publikaci, jež může sloužit jako most mezi generacemi.

Jan KosekPraha, Argo a Dokořán 2004. 253 s.Kniha s podtitulem Kapitoly ze sociální psychologie vychází v edici Atelier, věnované popularizaci vědy. Autor slibuje čtenáři uvedení do sociální psychologie, které se bude lišit od systematické učebnice. Chce přivést čtenáře kzamyšlení nad tím, proč se chová tak, jak se chová, a jak by se v určitých situacích zachoval, kdyby se do nich dostal. Odbornou erudici ani odborné aspirace čtenáře autor nepředpokládá.Přesto jsou v úvodních kapitolách řešeny otázky vztahu mezi sociální psychologií a jinými psychologickými disciplínami, respektive jinými společenskovědními obory, které mohou být zajímavé jen v určitém typu akademickéhoprostředí, těžko však předpokládat, že zaujmou laika.V první kapitole autor čtenáře seznamuje se základními sociálně psychologickými metodami. Kolísá zde mezi odbornými definicemi (pozorování je systematické sledování znaků, jejich registrace a pořádání) a nejasnýmižurnalistickými opisy (obsahová analýza je charakterizována jen tím, co bývá jejím předmětem a čemu slouží; není popsána jako metodický postup). I o sociometrii se dozvíme jen to, že se týká zkoumání struktur malých skupin. Jakjsou tyto struktury zkoumány, by se dalo popsat ve třech větách, ty však chybí.Čtenář se v knize setkává s odbornou terminologií, která mu není vysvětlována vůbec (ego-defenzivní mechanismus, sekularizované náboženství, kolektivní nevědomí...) nebo mu je podáno vysvětlení odborného termínu na jinémmístě než tam, kde je odborná terminologie poprvé užita. V citacích z odborné literatury jsou jednou zdroje uváděny, jindy ne.Po všech úvodech podává autor poměrně přehledně a čtivě přehled rozličných koncepcí a poznatků, týkajících se fungování člověka ve skupinách, jejichž autoři jsou filozofové i beletristé, odborníci na chování zvířat iantropologové. Někde však jen excerpuje bez jasného stanoviska.Ve výkladech bohužel nacházíme i nepřesnosti a chyby. Například údaj, že děti z neúplných rodin mají horší prospěch ve škole a jsou častěji pachateli trestných činů než děti z rodin úplných. To platí jen v jisté míře odětech, které zažily rozvod rodičů, a to ještě v závislosti na dalších činitelích (významnou determinantou je například chudoba rodiče, který má dítě v péči). Tvrzení o stále stoupajícím počtu trestných činů ve vyspělých zemícha o stoupající brutalitě mladistvých by bylo dobré doložit. Teze, že sledování brutality a pornografie ve filmech má očistný vliv na"jedince s patologickými sklony", je sporná. Takoví jedinci se naopak snadnoinspirují mediálními obsahy, jež jsou v souladu s jejich sklony.Celkově kniha není nezajímavá. Vzdělaný čtenář se jí dokáže prokousat a jistě se něco podnětného dozví. Bohužel v ní nikde nenajdeme zmínku o tom, že byla před publikací recenzována. Recenzent by pravděpodobně upozornil nanekonzistenci, kterou zde konstatuji - kniha je místy příliš odborná, místy odbornému stanovisku něco dluží. Škoda, že toto upozornění přichází pozdě; výsledek mohl být lepší.

Joseph J. MorenoPraha, Portál 2005. 126 s.Když Jacob L. Moreno zakládal psychodrama (kromě skupinové psychoterapie a sociometrie), jistě ještě netušil, že syn jeho bratra, Joseph J. Moreno, se bude věnovat propojení psychodramatu a muzikoterapie. Joseph J. Moreno o svépráci napsal nejen předkládanou knihu, ale svůj projekt představil již v 38 zemích světa, včetně ČR.Kniha patří do kategorie tak zvaných kuchařek - je pečlivým a podrobným praktickým návodem, jak vhodně spojit psychodrama s muzikoterapií. I několik obecnějších, teoretičtějších kapitolek je proloženo příklady nebopraktickými upozorněními.Krátký přehled toho, co bylo v dané oblasti už vykonáno, a trocha teoretického zamyšlení by jistě knize neuškodily, ale na druhé straně charakter knížky jako návodné příručky je také akceptovatelný. Převážná část knihy jevěnována Morenově práci a zkušenostem. Autor ale upozorňuje i na některé jiné přístupy - například na analytickou muzikoterapii Mary Pristley, na"řízenou představivost a hudbu"Helen Bonny nebo na práci Nordorffa aRobbinse s dětmi. Drobnou nevýhodou je, že popis přístupů jiných autorů přechází až příliš plynule do popisu vlastní práce Morenovy, takže se někdy těžko rozliší, co patří kterému přístupu.Moreno rozebírá četné varianty vztahu muzikoterapie a psychodramatu. Hudba může napomáhat potřebnému uvolnění před psychodramatem, může psychodrama podbarvovat, může být rovnocenným partnerem, může sloužit k výběruprotagonisty nebo hlavního tématu pro psychodrama. Účastníci si mohou hudbu sami vytvářet nebo naslouchat hudbě reprodukované. Psychodrama zase nabízí nejrůznější techniky, které se dají využívat i v muzikoterapii, jako jenapříklad výměna rolí, zrcadlení, dialog, modelování, zdvojení, prázdná židle, sociodrama a tak dále. Moreno se krátce dotýká i vztahu muzikoterapie a arteterapie. U slova arteterapie narážíme na obtíž: jednou jsou arteterapiímyšleny všechny neverbální postupy, jindy je tento termín vyhrazen pouze výtvarným technikám. Odborná terminologie někdy není zcela přesná: termín"přenos"ve vazbě"hudební přenos"má skoro psychoanalytickývýklad, ale ne zcela odpovídající. Některé interpretace se zdají trochu zjednodušující, ale možná to byl autorův úmysl, aby dosáhl názornějšího výsledku.Za nejcennější část knihy považuji podrobný popis vlastní práce a hlavně předávání zkušeností. Moreno například v 25 bodech uvádí doporučení, jak pracovat s hudbou a představami. Doporučení sahají od volby vhodné místnostipřes varování, aby terapeut nevytvářel příliš bolestivá a obtížná témata, až po etické pravidlo o uchování důvěrných informací.Závěrem je možno říci, že čtivá Morenova knížka bude vítaným pomocníkem odborníkům nejrůznějších pomáhajících profesí, kteří hudbu zařazují, nebo by chtěli zařadit do svého programu. Se zájmem si ji přečtou ale i laici.

Racionálně emoční behaviorální terapie (REBT) má několik specifických teorií o tom, jak se lidé dostávají do psychických problémů a co se dá dělat pro to, aby se jejich problémy odstranily nebo zmírnily. Tyto teorie sepřekrývají s dalšími důležitými teoriemi o narušení duševní rovnováhy, avšak v jistých ohledech se liší.

Psychologie dosud nemá všeobecně uznávanou definici spirituality, tématu se však poslední dobou intenzivně věnuje. Inspiraci přinášejí neurologické výzkumy i východní filozoficko-náboženské systémy.Spiritualitu chápeme jako niterný duchovní prožitek: zakoušení vztahu s něčím, co nás přesahuje.

Detektory lži se staly velmi populárními - používají se nejen v policejní praxi, ale setkáváme se s nimi i v detektivkách, v komediích, a dokonce i v reklamě. Je však detektor lži spolehlivým nástrojem například k odhaleníviníka trestného činu?

Budování vztahu mezi nemluvnětem a jeho rodiči se někdy neobejde bez těžkostí. Jejich zvládání pomáhá psychoanalyticky orientovaná společná terapie malého dítěte a rodiče.I velmi malé děti mají své trable a jejich rodiče mají problémy s tím, jak tyto trable rozeznat a jak se svým maličkým navázat vztah.