Infantilita, politika a my

Politika je nám všem důvěrně známá. Slovo politika má kořeny v řeckém polis (obec, stát) a politikou se rozumí umění řídit stát nebo vztahy mezi státy; vznešeněji se říká také"správa věcí veřejných". Jedna z konotacítohoto pojmu (či spíše představy) vnucuje představu, že do této dovednosti patří i umět jít na věc od lesa, vychytrale nebo"mlžit", abychom použili právě v politice oblíbeného slova. Tuto konotaci lze od politiky jentěžko odmyslit. A infantilismus je, jak víme, nezralé prožívání, a tím i chování, někdy návrat či přesmyk k dětskému emočnímu a kognitivnímu způsobu - tedy nezralost, nevyspělost při rozumu v normě. S infantilitou se snoubínestálost, inkonsistence, zvýšená sugestibilita a impulzivní puzení i údiv nad tím, že druhý člověk nevnímá svět tak, jak má, tj. jako já. Zajisté by studium infantility bylo ledabylé, kdyby opomnělo zabývat se jí v tak masovémvýskytu, jaký je v politice. Co je tedy na politice nezralé? Vyčleňme si několik znaků této politické infantility.(1)Infantilní percepce - Ulpívá na podružném, podléhá dojmům, sudidlem objektivity je mé vidění, můj názor. Na politické scéně se to infantilismy jen hemží, některé jsou tak umně tutlané, že vypadají zrale. Hodně seslibuje, sliby vznikají téměř spontánně, budoucnost ukáže, čas dá na slib zapomenout. Tvrdí-li naučný slovník, že politika je umění, nikoli věda, má zajisté pravdu.Vnímání problémů a nouzí politikem a občanem není totéž. Některé politické strany se vyznačují monolitickou názorovou shodou, až to bolí; poslušnost straně se vyplácí. Nemusíme nikterak analyzovat politické výroky, aby bylo nadslunce jasné, že emoce je politikovi víc než racio. Vždy vidí společnost průzorem stranické potřeby.(2)Infantilní rozum - Myšlení úspěšného politika je charakterizováno vývojově infantilními přístupy, třebaže v nepolitických situacích může rozum politika fungovat normálně. Myšlení je difúzní, asociativní a přací (wishfulthinking), ulpívavé a monotematické až aglutinující. Je-li to politicky taktické, srší optimismem, opatrně posouvaným do budoucna. Bývá černobílé, neodstíněné a využívá i apokalyptického myšlení s prezentací pohrom, kdyby snadobčan na politiku nedal; toho využívali totalitní vůdci - nepřítel je vždy černý, vždy zloduch.(3)Infantilní emotivita - Politik hodný tohoto jména musí být emotivní, jeho emoce jsou ergotropní s nízkou adaptabilitou, jejich valence zásadně černobílá. Jako typicky dětské city tíhnou ke kreativní změně podlemomentální situace. Jejich zdroje tkví zásadně v"já"politika a dokonce mnohdy v jeho nevědomí.(4)Rozpor mezi formou a obsahem - Formulace má být vždy, jak pracovní náplň politika přikazuje, sofistikovaná, už forma musí sugerovat, že jde vždy o velkou věc. Dovednost vyjádřit banalitu tak, jako by šlo o zásadní věc,je vyvinutá u politiků až nadměrně. Projev vždy obsahuje i rádoby odborné termíny (cizí, pokud možno nejednoznačné výrazy) a také opakování téhož v různých travestiích má svou důležitost. Politik je vybaven schopností mluvit,ostatně dobře ví, na co už dávno přišla sociální psychologie, že záleží na tom, jak to říká, a ne co říká. Od anglické politické tradice si někteří politici osvojili neskrblit špetkou humoru. A dbají na svůj vzhled, na kravaty,účes, na oblečení. Stylizace toho mála, co za slovy stojí, vychází z přesvědčení, jakoby posluchači byli rovněž nezralí, a od lidí, co dovedou vzít rozum do hrsti, se právem odhlíží. Počet slov a módních slovních obratů vyváříchudičkou informační výpověď. Když si na něco zvykneme, už to ani nedokážeme reflektovat. Jeden můj dětský klient uvažoval, čím by jednou chtěl být."Chtěl bych být politikem, ale asi nebudu.""A proč?""Víte, já nemám dost slov, neumím dlouho mluvit o ničem."Tím vystihl základní dovednost praktické politiky.Nezapomínejme, že politici jsou samouky, praktická politika se nepřednáší na žádné fakultě. Čím je samouk zkušenější, tím více ztrácí smysl pro logiku.