Online archiv

Potřeba se projevuje porušením vnitřní rovnováhy, homeostázy. Potřeb je mnoho a jako vše v člověku podléhají vývoji i stagnaci, nabývají nových podob. Potřeba obdivovat se týká obdivování druhých - celebrit, vědců, nadřízených,představitelů národa nebo partnerů. Zřetelně se tato potřeba uplatňuje v submisivním chování. Souvisí s ní potřeba být obdivován, v různé intenzitě ji asi máme všichni. Do této množiny patří i sebeobdiv.Potřeba obdivovat je termínem Henry Murraye. Je to tendence vážit si někoho, mít k němu úctu, mít o něm vysoké mínění. Obdiv je celost emoční, ale je doprovázena i rozumem. Není to potřeba nijak vzácná, ale v struktuřeosobnosti významná.Potřeba úspěchu je motivační tendence k úspěšnému výkonu, který budou druzí obdivovat, je spojena s potřebou vyrovnat určitý nedostatek, ať skutečný nebo domnělý. Jde o běžnou sociální potřebu, která má vnitřní standardy aenergetický náboj. Obdiv se týká především těchto situací:* Obdiv k přírodě a jejím krásám, obdiv či lépe řečeno podivení nad inteligencí přírodních zákonů; je jedním ze základních údivů, přírodou poměřujeme vlastně celý svět i sebe;* obdiv k výkonům rozumu, obdiv k vědě, k objevům a vynálezům; je to údiv nad mocí člověka a nad jeho možnostmi, doprovázejí ho pocity světa jako paradoxu;* obdiv nad vnitřním světem, nad lidskou duší, nad jejími potencemi i nad jejími tužbami a ideály; každý psycholog dobře ví, o jak komplikovaný celek jde a jak se k němu věda těžko prokousává;* obdiv nad nesamozřejmostí samozřejmých věcí;* údiv nad obdivuhodností, s níž se nám náš svět vydává.Obdivovat se můžeme i sobě, naše Já má zpravidla obdivování rádo. Pokud je tento druh obdivu mírný, rozumný a nezbytnělý, přispívá ke štěstí a rovnováze. Může se však zhlédnout sám v sobě a bujet až do podob narcismu. Narcismusje už stav poruchový. Podle řecké báje byl Narkissos krásný, ale pyšný jinoch, pohrdl láskou nymfy Echó a Afrodité ho proměnila za trest v květinu. Narcismus je nadměrné, extrémní zaměření na svou vnitřní krásu:* H. H. Ellis jej považuje za nejkrajnější sebelásku, sebelásku velmi obdivnou, za přemrštěnou orientaci na vlastní osobu; je to nekritický sebeobdiv narušující sociální vztahy, je silně egocentrický;* podle Otto Ranka jde o vývojový stupeň sebezáchovného pudu;* Sigmund Freud ho považuje za slastný doplněk také pudu sebezáchovy, a dokonce za základ religiozity a filozofie;* Erich Fromm má narcismus za obranný mechanismus ega proti ztrátě sebeúcty;* v současné psychiatrii je to označení psychopatické osobnosti vnímající jen sebe a své egoistické zájmy.Schopnost obdivovat se a radovat se i z maličkostí je velký dar; je běžná u dětí a například u básníků. Tato schopnost pozdvihuje každodenní všednost do vyšší úrovně, do úrovně smyslu (je spojena se sebedistancí atranscendencí), ozřejmuje i maličkosti. Tento dar vyplývá z genetické výbavy a ze specifické i nespecifické praxe a rozvíjí se i sociailustrační litou. K těmto „ohromným maličkostem“ (G. K. Chesterton) odkazuje krásnáliteratura i hudba. Naučíme-li se takto nově vnímat svět, bude naše prožívání pozitivnější a radostnější. Nejednou jsem pozoroval nakažlivost a pozitivní efekt tohoto přístupu při psychologických intervencích, zvláště nápadnéto bylo u moderních lidí, pro něž už svět není novum. Výrazně se to projevuje v dereflexních skupinách Elizabeth Lukasové: klienti sdělují, co pěkného prožili, co je potěšilo, byť jde jen o maličkosti. Když pak přijde po časena jejich nouze, zpravidla o nich už nevědí - ne že by ty pozitivní prožitky vytěsnily jejich nouze nebo příznaky, prostě u nich převáží pozitivní nad negativním a jejich prožívání se rozjasňuje. Je jen škoda, že se u nás tytoskupiny málo praktikují, mají široký záběr a poměrně rychlý trvalý efekt.Obdivovat se a mít radost i z maličkostí, vidět věci jako nesamozřejmé, je také dílo dítěte v nás. Jemu bychom měli ponechat iniciativu, ne ji tlumit. To dítě v nás je už trvalé, vyzuté z infantility, je moudré a jehovidění je přirozenou každodenní psychoterapií.

Kýč je stín umění, pokleslost svého druhu - lže, že jde o umělecký artefakt; je kompilován tak, aby byl líbivý a působil sentimentálně. Je-li smyslem umělecké tvorby krása, je cílem kýče líbivost.Řekne-li se kýč, vybaví se obraz. Ale kýčů je mnoho, kýčová může být hudba, literární"dílo", a pak existuje celá plejáda kýčů z mimoumělecké oblasti - hraný okázalý čin vypočítaný na efekt, líbivá myšlenka,hraný úsměv nebo lhaní pojmy i city.Kýč je zajímavý psychologický fenomén. Psychologie by měla objasnit motivy vytváření kýče za účasti psychických funkcí.Znaky kýče jsou nabíledni: (a) umělecká bezcennost, (b) povrchní líbivost, (c) lež předstírající hodnotu, (d) sentimentální efekt, (e) plagiát opravdových uměleckých děl, (f) podbízivost pokleslému vkusu, (g) hra spovrchními a infantilními emocemi.Kýč nemá s tvůrčí opravdovostí nic společného. Jeho forma lže podivuhodný obsah, který je však nicotný. Kýč není nikdy prostý jako krása. Je také hloupý jako splašené myšlení. Odlišit kýč od naivního malířství není těžké -toto umění má v sobě nefalšovaný záblesk krásy a jiskru vtipu.Nezabývali bychom se kýči všech možných typů, kdyby nešlo o jev malosti, někdy až patologie. Psychologie má ke kýči co říci a měla by se jím zabývat. Nejčastěji se potkáváme s kýči výtvarnými. Stačí zajít ke stánkům natržišti nebo do prodejny keramiky. Všimněme si však kýčů nekýčů, které předstírají hodnotné city, vyspělé myšlení, ušlechtilé postoje.Kýče mimo oblast umění:1. Kýče v chování, v autostylizaci. Jde o přeexponované projevy s nadsázkou, o lež tutlající prázdnotu nitra. Patří sem známý typ přesladkého kumpána džentlmena, který chce uchvacovat, být líbivý. Zdá se, že si tento typhledá jiné, silácké převleky.2. Kýče ve vyjadřování. Je to hra na někoho lepšího nebo vznešenějšího, než jsem já. Slovník musí být moderní, plný módních slov a vazeb ("Je to o tom..."), vyskytují se hyperurbanizmy a vše je doprovázeno módnímimikou a gestikulací odkoukanou od hvězd televizní virtuální reality. Čím více tito lidé vynášejí sami sebe do popředí, tím více trpí pocity inferiority.3. Kýče citové a pocitové. Emoce se poměrně snadno předstírají a hrají pro druhé. Jde o směs sentimentality s naivitou. Takoví jedinci se nezastřeně citově podbízejí, pějí na bližního ódy. Kýčové může být i sentimentálnípochlebování, ba i milostné vyznání. Dnes se však více daří typu jakoby opačnému - lidem, kteří se zhlédli ve svých idolech a místo přeslazené medové modulace vsadili naopak na silácké projevy, na drsnost vyjádření, jak tovstřebali z obrazovek.4. Myšlenkové kýče. Kýčově se dá podnikat ve všem, i v myšlení. Je to myšlení asociativní, citové, nevnímavé k skutečným problémům. Často hraje na strunu lidovosti, zvláště populistické"myšlení"některýchpolitiků. Takovéto kýčové myšlení má afinitu i k politickým ideologiím a zvláště k mýtům. Zato lidové myšlení, jak ukazují vtipné průpovídky nebo přísloví, má ke kýči daleko. Čím víc se vzdalujeme od přirozené prostoty, tímblíže jsme kýči.5. Kýče v hodnotových a postojových orientacích. Bývá to dnes především prezentace sebe jako moderního člověka, prezentuje se vlastní úspěšnost; jedinec prezentuje sebe jako člověka, který jde s dobou, který je altruista acharitativní dobrodinec. Dojde i na prezentaci mimořádné erudice a podobně. Hodnotová stupnice v populačním průměru doznala v poslední době změn - hodnoty hmotného blahobytu, peněz a částečně i sexu se posunuly nahoru. A podletoho se tito jedinci projevují tak, aby získali přízeň druhých.6. Kýče v zájmové oblasti. Ani zájmová oblast neodolává, do výkladních skříní svého chování instalujeme módní zájmy, zájem o podnikání, k němuž máme ty nejlepší předpoklady, zájem o cestování (ovšem jen do exotickýchzemí), zájem o počítače a o internet. Pokleslý bývá u některých současných lidí i zájem o přírodu; jde jim spíše o to, co vše zhlédli a co prožili, a katarktický účinek krásy přírody jim uniká. Příroda nikdy kýč být nemůže,protože je krásná a pravdivá.7. Kýčovitost na naší politické scéně. Jde o známé taktiky, jak vymámit z voliče hlas. Politici (naštěstí ne všichni) si hrají na vznešené osobnosti, které všemu rozumí, a nebýt opozice, všem by snesli modré z nebe.Prezentují se jako vzdělanci a bytosti ušlechtilé. A používají přímo virtuózně všech zmíněných kýčů k lapání dušiček.Daly by se najít další typy, ale pro ilustraci snad postačí, co bylo řečeno. Vyplývá z toho, co psychologie ví už dávno - má-li být duše krásná, nesmí v ní být ani smítko lži. Psychologie nám má pomoci takové zakuklenékýčaře demaskovat.

Co je v psychologii paradoxní? Paradoxem je už to, že člověk má schopnost překonat nepřekonatelnou vzdálenost mezi hmotou a duchem. Paradoxní je i introspekce, tj. rozum, který zkoumá sebou jako nástrojem sám sebe nebo jinakřečeno - duše zkoumající duši. Jakkoli je dnes introspekce považována za málo spolehlivou metodu, přesto právě ona stála jako sudička u kolébky psychologie. I nejexaktnějsí psycholog přistupuje ke zkoumání problému s určitýmpředzvěděním. Bez introspekce bychom sotva věděli, co jsou emoce.Vyjmenujme si některé paradoxy osobnosti:* Paradox složitosti prostého vnímání: je sofistikované, prvky podmětového pole se poměřují paměťovými stopami a našimi projekcemi, uplatňují se různé styly percepce a zároveň, nikoli až pak, i jejich integrace, takže rozumdostává k dalšímu zpracování všechna data jako na zlatém podnosu. Není to izolovaný postup, ve hře je celá osobnost se vším všudy, a přesto jde o prostě komplikovaný proces (také paradox).* Paradox sebedistance, schopnosti jakoby vystoupit ze sebe, stát se nezávislým vnějším pozorovatelem sebe, být objektivnější.* Paradox transcedence, schopnosti přesažnosti ega, nepodléhat sugesci fenoménů, ale být nad nimi, mimo ně, povznést se nad samozřejmost a spočinout ve filozofující nesamozřejmosti.* Paradox kompatibility i protikladných, nelogických komponent v struktuře osobnosti; ve srovnání s neslučitelností protikladných jevů hmotného světa jde o skutečný paradox.* Paradox interakce fyzické, duševní a duchové vrstvy především nesamozřejmost působení těla na duši a naopak.* Paradox podstaty duše spojující tělesnost a animalitu s duchovností.* Paradox lásky, jediného a nejvyššího ideálu zahrnujícího všechny ctnosti a touhy; nositelem této nejvyšší posvátné entity je jedině duše.* Paradox psychických zákonitostí napo dobujících zákonitosti hmoty, a přece nenapodobující.* Paradox nevědomí: jako by nebylo, a přece se projeví, když to nejméně očekáváme, je k nám dobré, někdy nikoli, paradoxní je i souhra nevědomí s vědomím, archetypy i kolektivní nevědomí spojující nás s předky.* Paradox integrace celé osobnostní dynamiky - všechny tak různorodé složky a bůhví kde posbírané přece fungují jako jedinečný celek symbolizovaný JÁ.Obsahuje-li tolik paradoxů celost nazývaná osobnost, pak je paradoxní i psychologie, která tyto paradoxy zkoumá. Je paradoxní, protože paradoxní je její předmět, fenomén zvaný lidská bytost. Zkusme na chvíli použítschopnosti sebedistance a hned se vynořují otázky: Jak to, že se vyvinul tvor nadaný rozumem a vůlí i svobodou? Jak to, že poznává i to, co se mu skrývá nebo to, co je tajemné? Jak to, že nikdy není sám a jen pro sebe že jehoJÁ v sobě uchovává mnoho JÁ druhých lidí? Na tyto a podobné otázky může dát odpověď filozofie, trochu snad i psychologie, ale dobře víme, že mnoho zůstane nezodpovězeno. Člověk sám je paradoxní.Kant stanovil čtyři otázky, na něž čekáme od filozofie odpověď (co mohu vědět, co mám konat, v co smím doufat a co je člověk?). Na čtvrtou otázku hledá odpovědi i psychologie a co je asi z jejích dosavadních odpovědínejpravdivější, je, že člověk je záhada a paradox.U člověka jsou dva póly, kolem nichž se odvíjí příběh života - animalita (živočišnost) a trancendentalita (přesažnost). Podle Kanta trancendentalita podmiňuje všechno empirické, je předpokladem poznávání empirického,apriorní daností. Bez moderní filozofie by"vyšší"psychologie paradoxu člověka byla kusá a nemohoucí. Toho si vždy byli velcí psychologové (W. James, C. G. Jung, V. E. Frankl aj.) vědomi. Současná psychologie jepokorná, ví o svých skvělých možnostech i o svých omezeních, to přímo sálá z děl velkých moderních psychologů. A přesto ji to neodrazuje od donkichotských výprav za neznámem.

Implicitní náboženství: Má své posvátné knihy (klasická díla Marxe, Engelse, Lenina a Stalina), svá dogmata, o nichž se nesmí pochybovat, svůj pantheon, své modlitby a litanie, své ,rituály', vlastní kodex morálky novéhočlověka, který vychází z toho, že mravné je to, co prospívá dělnické třídě. Má i eschatologii s beztřídní společností a disponuje instancí exkomunikace s tresty pro heretiky. To vše uspokojuje potřebu religiozity; že tatopotřeba skutečně existuje, dokládá religionistika - lidstvo vždy mělo nějaké náboženství. To komunistické bylo strženo z nebe na zem anebo spíše do podsvětí.Utopismus: Utopická jsou už východiska (základní hybnou silou dějin jsou vlastnické vztahy a boj mezi třídami), utopickou vizí je beztřídní společnost, v níž je každému přidělováno podle jeho potřeb, a utopismem bylaprosáklá propaganda a celá mocenská praxe. Utopie bývá věru ďábelské znetvoření filozofie.Hra se slovy: Slova dostávají nový, ,pokrokový' význam, často opačný k původnímu (diktatura = demokracie, násilná zvůle = svoboda, tolerance = nekompromisní boj s nepřáteli pokroku).Sázka na represi: Vždy se vyplatila, podle proklamací při náboženských rituálech vychovává strana ,nového socialistického člověka', výchova se vyčerpává dogmatismem, bezvýjimečnou direktivou a agresivitou, hrozbami astrachem. Étos vázne v nízkých animálních hodnotách.Psychopatologický syndrom: Příznaky bludů, egocentrismus, utopie, hyperimpulzivní myšlení, mravní vakuum. Syndrom je mimo normalitu, ač se komunisté považují za normální, ba nejnormálnější.Klasici marxismu-leninismu byli špatnými psychology - člověka v jeho podstatě neznali, uchylovali se k mýtům. To už na počátku minulého století postřehl Masaryk ve své Otázce sociální, která je dosud aktuální kritikoumarxismu. Pokud však jde o komunisty jako praktické psychology zneužívající poznatků psychologie v každodennosti, pak byli na výši. Sázeli i na psychologické metody (propaganda, masové, davové fenomény, na to, co národ chtělslyšet, na sliby a hlavně na zamoření země strachem). Zdá se, že tyto prostředky pro ně v praxi byly a jsou důležitější než vliv materiální základny, jejímž odrazem je nadstavba, jak učí jejich doktrína. Jsou mistry vevyvolávání zlých duchů, animálních archetypů, v manipulaci s lidmi a skupinami; je to psychologie jaksi naruby, ale pro jejich účely - bohužel - účelná.

Projektivní technika interpretace obrázků

Sotva lze popřít, že v naší současnosti je výrazným znakem češství žehrání. Potkává nás všude, před obrazovkami, nad půllitry, v rodinách i na pracovištích, najdeme je i sami v sobě. Zdá se, že je to náš charakteristický rysinterakce s naší dobou. Výraz"žehrati"je výstižný, být žehravým vždy znamená nést v sobě tendenci k specifickému přístupu k věci, a být i nad ní. Nadáváme, spíláme na politiku, na zvyšování cen, na fotbalistu, kterýnedal z pěti kroků branku.Slovník spisovného jazyka českého určuje význam"žehrati"takto:"...vyjadřovat nespokojenost, hubovat, stěžovat si nebo nevražit, žvanit, žárlit..."; uvádí i spanilé substantivum"žehravec".Žehráme všichni, někdo víc, někdo méně, a věcí hodných žehrání je přemnoho.Nechci se pouštět do psychologie národa, přesto mám za to, že v žehrání jsme mistry. Do žehrajícího prostředí se rodíme a propadáme mu podle zaměření osobnosti. Mezi autentickou žehravostí a zlým nadáváním je obdobný vztahjako mezi humorem a sarkasmem. Žehrání může usnadnit navazování kontaktu a rezonanci, přižehráváme-li s žehravci. Žehravost je také nakažlivá, nejlíp se žehrá v neformální skupině. Žehrání má ovšem rovněž negativní účinky,odmyslíme-li si, že kazí dobrou náladu a dobré spaní. Je tu ještě kontraproduktivní efekt - věc nepromýšlíme, nehledáme souvislost s kontextem, žehrání se uzavírá samo v sobě a nemyslí na nápravu poměrů.Příklady žehravců není třeba uvádět, ty nás přímo zahlcují. Jak je tomu vždy u každé osobnosti, žehravec se od žehravce liší, žehrání má své osobité styly. Podlehneme-li divnému archetypickému pokušení psychologie, můžemevyjmenovat určité typy:1.Notorický žehravecje častý typ žehrání; nemusí to být pesimista, častěji spíše nastavuje masku škarohlída, náladově je konzistentní, aspoň na povrch, vždy se od něho žehrání očekává; bývá plný gest, vitality, témata sinevybírá, za vděk bere vším (víte-li o této jeho vášni, lze s ním dobře navázat kontakt);2. Rozmarný žehravecbývá veselý, rozjařený, brblání je jeho silnou potřebou, žehrá pro žehrání, oplývá širokou slovní zásobou, docela pobaví, pokud zrovna nežehrá na vás (v mezilidských vztazích je aktivní, prosociální);3.Zlolajný žehravecje téměř opakem předchozího stylu, je k nevystání, jeho formulace jsou zlé, nenávistné a plné zášti; slovník mívá obhroublý až vulgární. Leckdy brblá i na sebe (sociální vztahy navazuje obtížně, a to imezi zlolajnými žehravci);4.Extrapunitivní žehravec se vyznačuje agresivitou vůči druhým, ve výrazech je silácký, používá slov hranatých a pichlavých; patří k těm extravertům, kteří jsou agresivní, bez empatie, lépe je se mu vyhnout (navazuje jenpovrchní sociální vztahy, bývá neoblíben);5.Osudový žehravecsvé brblání směřuje na osud, který je k němu krutý, nemilosrdný, svá selhání vytěsňuje; anglický výraz"fatal"má kromě"osudový"význam i"zhoubný", a toto adjektivum je natento typ jako ušité - zhoubnost bývá osudná právě pro něj (jeho sociabilita je oslabena až ochromena, je sociálním solitérem, jakkoli potřebuje i vyhledává posluchače);6.Žehravec naokoje žehravec především proto, aby se nelišil od davu, žehrá, protože žehrání patří k roli moderního člověka, k lidem bývá většinou shovívavý (sociální vazby navazuje tak dobře a tak špatně jako nežehravec);7. Žehravec poetickýje básnicky zanícený, miluje obraznou řeč; bývá to milý a zajímavý hoch, jeho žehrání bývá jen pózou, aby si zahrál na hřišti poetického vidění světa a sebe (je přizpůsobivý, dobrý kamarád, zvláště, je-lichválen, bývá docela vtipný a vítaný).Jako u všech typologií i zde jsou vyhraněné typy poměrně vzácné, jakkoli je žehrání u nás časté. Je škoda, že česká psychologie si nevšímá této pozoruhodné vlastnosti. Žehrání je dnes módou, kdo chce být"in",musí žehrat; v mnoha případech nebývá nijak patologické, spíše nevinné, někdy úsměvné a rozptylující.Jedno pozitivum přináší žehrání všech odstínů: žehrajíce na poměry, na tchyni či na osud nebo spoluobčany dospíváme k názoru, že my jsme lepší, a posilujeme si tak svou sebeúctu. A protože se dnes žehrá nejvíce napolitiku, měli bychom být politikům vděčni, že nám v žehrání poskytují účinný obranný mechanizmus ega. Buď jim za to dík.

Projektivní interview je explorační pomůcka pro dospělé a adolescenty, která využívá osvědčených otázek (semiprojektivních, nepřímých a evokačních). Jde o adaptaci techniky, kterou jsem vyvinul pro děti a která se stala součástídiagnostického instrumentária.

Definice člověka jako takového je přes úsilí myslitelů od antiky až podnes stále neúplná. Od Aristotelova"zoon politikon"přes Decartova"res cogitans"až k existencialistům (člověk sebeprojektující, u něhožpředchází existence před esencí) lze podle východiska myslitele přidávat k definiční kusosti další a další atributy. Rozhlédneme-li se scénou naší hektické a hodnotově rozkolísané doby, napadne nás i"člověk nakupující".Říká se, že řidič jede tak, jaký je; jde o racionální jádro, ale zároveň o základní atribuční chybu, podceňující vliv stavu komunikací a vliv ostatních účastníků provozu. To platí i o určení"homo coemens". Přecejen tento rys vypovídá o současném člověku i o době více, než by se mohlo zdát na první pohled. Zásobitelské puzení je jistě i psychologicky zajímavé a tak masově prosazující se, jako by šlo o aktivovaný"syslí"archetyp. Nakupujících lidí je zajisté více typů nebo druhů. Pokusme se uvést několik typů"homo coemens".1. Nakupující štvanecje hnán fixní ideou, že musí oběhat všechny obchody, nakupování mu zabere hodně času, ale ten splašený koloběh ho nepoučí (jde o tlak konzumní společnosti - nakupuj, abys byl).2. Nákupčí impulzivníkoupí to, co mu první padne do oka, neuvažuje o výši ceny ani o účelu zboží, nákupní akt nijak neprožívá (patří do stáda zákazníků, kteří jsou vždy pod knutou reklamy).3. Nákupčí plánovač jeuvážlivý, pomalý, nákupy přesně plánuje,listuje v reklamních nabídkách; nejprve zboží obhlíží, ohmatá a očichá; doma vede knihu vydání a raduje se z úspor"supermarketováním"(hru zákazník-obchodbere jako racionální úkol, jeho styl odkazuje na vynalézavou nestoudnost nabídky).4. Nákupčí z potěšení- pro něho je nakupování každodenní radostí, raduje se infantilně z každé nové věci (je zajatcem konzumismu).5. Nákupčí podléhavý - jde o oslabené nesamostatné osobnosti, podléhající všemu - reklamním trikům, rozhodnutím o nákupu u svého souseda, výkladní skříni (patří mezi nejčastější úlovky obchodních řetězců).6. Nákupčí hromadící nakupuje, aby nakupoval. Kvantita je důležitější než kvalita - den bez nakupování je den ztracený v nicotě; potěšení nepřináší vlastní nákup, leč rozmnožování zásob; někdy koupenou věc ani nepoužije, jemotivován jen a jen akumulací (to odkazuje na bezostyšnou taktiku obchodu současné doby - kupuj stále nové a nové věci).7. Nákupčí výběrový je zákazník, pro nějž nemá smysl zboží jako zboží, ale pouze akt výběru, volby. Obchází, obhlíží s očima na stopkách, hodnotí a rozhoduje se posléze pro volbu (je to oběť širokého sortimentu).8. Nákupčí estét se řídí výhradně vnějším vzhledem zboží, designem, povrchovou úpravou. Snadno se chytí do pasti marketu (bůžek obchodu myslí i na tyto pokleslé estéty, láká je vynalézavým obalem; to vyplývá ostatně ze snahypostmoderního člověka působit navenek, prezentovat se, udivovat).Jedním z klíčových znaků naší doby je konzumismus v mnoha podobách. Konzumní trend vyvěrá z toho, že současný člověk preferuje konkrétní před abstraktním, zvláštní před obecným při pohaslé funkci vertikály. Podléháme všem možnýmreklamám, nejen v obchodní sféře, ale i na tržištích idejí a hodnot, naše současnost je nehotová. Pregnantně ji zrcadlí naše nákupní manýry. První potřebný krok k prozření je uvědomit si, jak pokleslým a nespolehlivým módám podléháme.Tak jak tato pustina ovlivňuje nakupující, tak ovlivňuje i výběr četby, televizních programů, způsob trávení volného času. Je vlezlá, zabydluje se v našich rodinách i ve vztazích k bližním. Ne že by šlo o nějaké novum,každá doba měla svá pokušení. Jenže my jsme zahlceni stále inovovanými taktikami démonů, pořádajících naši každodennost, takže vybřednout z tohoto bludného kruhu je obtížnější. Souvislost mezi duchem promateriální současnosti amezi typy konzumentů je očividná; nános v duši nikdy není ze vzduchoprázdna, takže se nedopouštíme základní atribuční chyby, spíše jako bychom podceňovali faktory osobnosti. Ten nános vetřeleckých vlivů z prostředí je třebanejprve demaskovat, a to je také úkol psychologie.

Syndrom ustrnutí nebo stagnace je určen těmito příznaky: zástava vývoje osobnosti, uváznutí v minulosti, ztráta smyslu života a životní radosti, rozmrzelost, ochromenost rozhodování. Stojatost osobního vývoje vede až kneurotickým poruchám, řečeno s Franklem k noogenním. Může jít o trvalejší stav, jen v tom případě lze hovořit o syndromu stagnace. Negativní epizody kratšího trvání známe přece důvěrně všichni, a mohou být i pozitivníminkubačním stadiem k novému rozmachu. Syndrom ustrnutí je vývojové vyhasnutí, stagnace na vývojovém stupni.Syndrom profesního ustrnutí (vyprahlosti, vyhoření, burn-out) je obdobný, může iradiovat na ostatní životní role. Syndrom ustrnutí se nicméně nemusí vždy dotýkat profesní stagnace, ač tak bývá často.Anglické pojmenování (syndrome of stagnation) ukazuje na latinský původ (stagnum = neproudění, zástava toku). Podle Oxfordského slovníku"stagnate"znamená"přestat téci, být nečinným", ale i"stávat se otupělým, zůstat na jednom místě". V angličtině lze tohoto slovesa užít i v případě, že došlo ke ztrátě motivace. Američané tu používají slova"zest"- to původně značí"příchuť, koření,motivovanost, radost z tvoření plánů". Jak vidět, konotace dokreslují výstižně stav ustrnutí. Ztrácí se pocit"ještě to není hotovo".Bez nadsázky lze říct, že vše, co existuje, se vyvíjí, odvíjí v čase. Z toho nelze vymanit ani osobnost, všechny psychické potence jsou plné jen tehdy, jsou-li ve vývoji, lépe řečeno v pokroku. Ustrnutí si člověk nemusíuvědomovat v celém rozsahu.I v duševním životě člověka lze pozorovat jakousi entropii, sklon proti vzmachu"elán vitale". Pobyt ve světě může být jen tehdy plnohodnotný, napomáháme-li realizaci pozitivních dispozic - stojatost je zhoubná.Proti této entropii není imunní ani láska, opravdová je, pokud se rozvíjí, roste. Platí-li postřeh středověké filozofie, že ctnost je právě poloha mezi oběma krajnostmi (statečnost střed mezi zbabělostí a nezodpovědnýmhazardem, spravedlnost centrální poloha mezi nespravedlností a shovívavostí či neangažovaností), o lásce to neplatí, ta může jen růst, nikdy není dovršena.Moderní člověk má mnoho nectností (v tom byl člověk vždy"moderní"), ale přesto se zdá, že touha po dokonalosti, po vývoji a po smyslu je u něho zachována.Syndrom ustrnutí odkazuje na základní pocit radosti z toho, že jsem, že existuji. Údiv nad darem bytí (i nad vnímáním zázraku reality) je živnou půdou pro lidské plány i prosociální chování. Je orientován nejenhorizontálou, ale i vertikálou. Životní prožitky a zkušenosti posilují jeho vývoj a právě syndrom stagnace představuje ztroskotání.Mohlo by se zdát, že uvažovaný syndrom není nijak patologický, jako by šlo o stav marginální, jen o nároky zjemnělé diagnostiky, o ochuzení vnitřní dynamiky. Někdy však je to stav trýznivosti, bezradnosti. Každá věc, má-libýt k něčemu, musí být schopna rozvíjení. Ve zdání, jako by byl syndrom stagnace okrajovou záležitostí poruchovosti osobnosti, je ovšem i kus pravdy. Není nijak daleko k pozitivnímu rozhodnutí.Smyslem naší úvahy jsou implikace pro praktickou psychologickou práci. Vždy je třeba začít u sebe. I pouhý nástin uvažovaného syndromu může naši odbornou praxi nepříjemně ovlivňovat. Jsme nebo bychom měli být citlivější vautoreflexi; vsaďme na stálou tvořivost, odolávejme zaběhané rutině, inovujme své postupy, zkoušejme nové programy, nebojme se objevovat. (Vzpomínám s vděčností, jak mě překvapila efektivita dereflexních skupin Lukasové.)Syndrom ustrnutí ukazuje, že každý kousek radosti, který se podaří vnést do prožívání našich klientů, je pozitivním lidským prosociálním přínosem. Pro klienta i pro mne. A to není málo.

Politika je nám všem důvěrně známá. Slovo politika má kořeny v řeckém polis (obec, stát) a politikou se rozumí umění řídit stát nebo vztahy mezi státy; vznešeněji se říká také"správa věcí veřejných". Jedna z konotacítohoto pojmu (či spíše představy) vnucuje představu, že do této dovednosti patří i umět jít na věc od lesa, vychytrale nebo"mlžit", abychom použili právě v politice oblíbeného slova. Tuto konotaci lze od politiky jentěžko odmyslit. A infantilismus je, jak víme, nezralé prožívání, a tím i chování, někdy návrat či přesmyk k dětskému emočnímu a kognitivnímu způsobu - tedy nezralost, nevyspělost při rozumu v normě. S infantilitou se snoubínestálost, inkonsistence, zvýšená sugestibilita a impulzivní puzení i údiv nad tím, že druhý člověk nevnímá svět tak, jak má, tj. jako já. Zajisté by studium infantility bylo ledabylé, kdyby opomnělo zabývat se jí v tak masovémvýskytu, jaký je v politice. Co je tedy na politice nezralé? Vyčleňme si několik znaků této politické infantility.(1)Infantilní percepce - Ulpívá na podružném, podléhá dojmům, sudidlem objektivity je mé vidění, můj názor. Na politické scéně se to infantilismy jen hemží, některé jsou tak umně tutlané, že vypadají zrale. Hodně seslibuje, sliby vznikají téměř spontánně, budoucnost ukáže, čas dá na slib zapomenout. Tvrdí-li naučný slovník, že politika je umění, nikoli věda, má zajisté pravdu.Vnímání problémů a nouzí politikem a občanem není totéž. Některé politické strany se vyznačují monolitickou názorovou shodou, až to bolí; poslušnost straně se vyplácí. Nemusíme nikterak analyzovat politické výroky, aby bylo nadslunce jasné, že emoce je politikovi víc než racio. Vždy vidí společnost průzorem stranické potřeby.(2)Infantilní rozum - Myšlení úspěšného politika je charakterizováno vývojově infantilními přístupy, třebaže v nepolitických situacích může rozum politika fungovat normálně. Myšlení je difúzní, asociativní a přací (wishfulthinking), ulpívavé a monotematické až aglutinující. Je-li to politicky taktické, srší optimismem, opatrně posouvaným do budoucna. Bývá černobílé, neodstíněné a využívá i apokalyptického myšlení s prezentací pohrom, kdyby snadobčan na politiku nedal; toho využívali totalitní vůdci - nepřítel je vždy černý, vždy zloduch.(3)Infantilní emotivita - Politik hodný tohoto jména musí být emotivní, jeho emoce jsou ergotropní s nízkou adaptabilitou, jejich valence zásadně černobílá. Jako typicky dětské city tíhnou ke kreativní změně podlemomentální situace. Jejich zdroje tkví zásadně v"já"politika a dokonce mnohdy v jeho nevědomí.(4)Rozpor mezi formou a obsahem - Formulace má být vždy, jak pracovní náplň politika přikazuje, sofistikovaná, už forma musí sugerovat, že jde vždy o velkou věc. Dovednost vyjádřit banalitu tak, jako by šlo o zásadní věc,je vyvinutá u politiků až nadměrně. Projev vždy obsahuje i rádoby odborné termíny (cizí, pokud možno nejednoznačné výrazy) a také opakování téhož v různých travestiích má svou důležitost. Politik je vybaven schopností mluvit,ostatně dobře ví, na co už dávno přišla sociální psychologie, že záleží na tom, jak to říká, a ne co říká. Od anglické politické tradice si někteří politici osvojili neskrblit špetkou humoru. A dbají na svůj vzhled, na kravaty,účes, na oblečení. Stylizace toho mála, co za slovy stojí, vychází z přesvědčení, jakoby posluchači byli rovněž nezralí, a od lidí, co dovedou vzít rozum do hrsti, se právem odhlíží. Počet slov a módních slovních obratů vyváříchudičkou informační výpověď. Když si na něco zvykneme, už to ani nedokážeme reflektovat. Jeden můj dětský klient uvažoval, čím by jednou chtěl být."Chtěl bych být politikem, ale asi nebudu.""A proč?""Víte, já nemám dost slov, neumím dlouho mluvit o ničem."Tím vystihl základní dovednost praktické politiky.Nezapomínejme, že politici jsou samouky, praktická politika se nepřednáší na žádné fakultě. Čím je samouk zkušenější, tím více ztrácí smysl pro logiku.

Naděje je zajisté podivuhodným stavem duše. Představuje složitou pocitovou a postojovou celost, v běžném životě má jako mnohé psychické obsahy rozmanité projevy i konotace, většinou dané objektem doufání. Může se zdát být čímsimlhavým, podružným, ne-li banálním, rozhodně je nesnadno uchopitelná.Podstatu naděje lze vymezovat spíše jejími projevy, chováním a prožíváním. Nejzřetelněji se vynořuje v nouzi, v zoufalství. U nevyléčitelných pacientů je možno pozorovat dosti nečekaný úkaz, dobře známý lékařům: nadějetakových nemocných není iluzí nebo chlácholivou racionalizací; v jádru vědí, že se neuzdraví, ale jejich doufání jako by přesahovalo do jiné, vyšší sféry. Jejich naděje je asociována se sice nejasným, ale útěšným pocitem jakésizáchrany, uchování lidskosti, jako by se vlamovala do transcendence.Slovník jazyka českého ji vymezuje jako"očekávání, že nastane něco příznivého, jako důvěru v to příznivé, jako doufání". Podle Hartlova psychologického slovníku jde o emoční postoj, charakterizovaný očekávánímčehosi pozitivního (např. výsledku léčby). Jsme většinou na rozpacích, máme-li tento fenomén definovat. Camus dokonce říká, že je naděje nebezpečnou (!) iluzí, jiní filozofové ji připisují fantazii nebo nekontrolovaným emocím,někteří ji dokonce přiřazují k pudům. Přesto chápeme, že to není nebo nemusí být iluze, pociťujeme její reálnost a její pozitivitu a motivující efekt. Psychologové se bohužel k její analýze chovají macešsky, o mnoho vícepozornosti jí nevěnují ani filozofové. Z moderních filozofů snad nejlépe chápe bytostné určení naděje G. Marcel. Za východisko k výkladu tohoto fenoménu vzal antagonizmus beznaděje, zoufalství na pozadí doufání. To je přece jenponěkud zjednodušený názor, v naději jsme vlastně dříve než v možnosti zoufat si. Podle Marcela je naděje zápasem se zlem zoufalství, je neodmyslitelným znakem duše. Dokonce říká:"Naděje je možná látkou, z níž je utkánanaše duše,"patří organicky k samému základu naší existence. Podle Heideggera se život vždy vztahuje k očekávání. Očekávání však ještě není naděje, k té patří něco navíc. Doufat znamená očekávat vysvobození, záchranu,jakkoli je to jen neurčitý pocitový stav. Ale která pocitová hnutí mají přesné kontury? Směřování k naději (ať už explicitně či implicitně, snad i nevědomě) je bytostně ukotveno v afinitě našeho osobnostního zaměření.Napovídají to i symboly naděje, zelená barva jako naděje jarního vzkříšení nebo kotva, upomínající na záchranu, na pocity bezpečí.Je-li víceméně nad naše síly uchopit fenomén naděje jako takový, se vším všudy, v její celistvosti, pokusme se popsat aspoň některé představy s ní spojené. Je-li definována jako emoční postoj nebo pocitový stav, cítíme, žejde o neoprávněné zjednodušení. Nelze popřít, že je tu ve hře i racionalita, volní úsilí, hodnotový systém, a zdá se, že tu hrají roli i temperamentové rysy. Naděje netone v emocích, hledá i rozumové důvody, tříbí se vkonkrétní životní situaci. Na povrch vystupují i jasné sociální souřadnice. Je-li opravdu ctností, je vytvářena i vůlí. Zoufání je prožívání cizorodé, naděje veskrze lidským činem.Jako každý psychický obsah má i naděje své poruchy či pokleslosti. Je to stav beznaděje, neschopnost k odhodlání, nevíra v přítomnost a v budoucnost. Ten tísnivý, kontraproduktivní stav postrádá vždy vědomí smysluplnosti života.Naděje vždy nějak souvisí s vírou. Nevěříme-li, nedůvěřujeme-li, nedoufáme. Neméně jasná je i souvislost s láskou. I láska znamená věřit a mít naději v sebe i ve svět. Tím jako by přemáhala nepřízeň osudu, ono antické"fátum".Snad bychom mohli nyní vymezit základní složky naděje. Jde o pozitivní vztah ke světu, k realizaci vyšších hodnot, o emoční i racionální složku, o mravní akt, o orientaci na životní plány; sotva lze přehlédnout i pocitypřesažnosti tohoto"nyní a zde". V psychologické praxi bývá často tento zajímavý fenomén mimo naše zorné pole. A přece k nám přivádí klienty naděje, že se osvobodí od svých nouzí. Má být tedy v terapeutickém procesuposilována a rozvíjena.

Podle Slovníku spisovného jazyka českého je humor"dobrá nálada, veselý rozmar se sklonem k žertování". Humor je tedy už podle definice vždy dobrý, jízlivá pichlavost (zlá ironie, sarkasmus) humorem není. Je-li humorpozitivním činitelem ladění, měl by být také ve středu zájmu psychologie, a tak tomu skutečně je. Bezesporným je tu především přínos Franklovy školy - na humorném pohledu na věc je, jak známo, založena paradoxní intence. Humorvždy souvisí s paradoxem. Paradoxní intence pomohla mnoha klientům, přesvědčil jsem se, že na ni zabírají i děti.Že humor přináší dobrou náladu a dobré spaní, to věděli už starověcí myslitelé, ví to i paměť národa. Muže-li být humor jedině dobrý, sžíravá ironie zraňuje a zarmucuje. Zato humor lidi sbližuje, posiluje vztahy, zklidňujea dodává radostné vyhlídky. Tomáš Morus, bystrý myslitel a statečný mučedník, prosí Boha o dar humoru. (1) Humor lze najít i v Bibli (o tom viz působivou studii J. P. Ondoka Bereme smích vážně? /Trinitas, 2000/). Ondok považujesmích, dobrý humor za jeden z existenciálů pobytu člověka ve světě, řečeno jazykem Heideggera. Podle B. Häringa by se měl umět vysmát každý sám sobě. Chesterton, který o humoru něco věděl, napsal:"Ti, kdo nacházejí vBibli přikázání, mohou tam najít i libovolné množství vtipů..., o Bohu se mluví bezstarostně. Bůh se směje a dobírá si lidi..."(Chesterton, Ortodoxie).Úsměv, smích, komično a humor jsou sourodé s hravou kreativitou a jsou povýtce lidské. Podle Murphyho zákonů je příroda tak trochu posměvačná a nastavuje vědci právě tu stránku, která je nejobtížněji pochopitelná. Mnozístředověcí myslitelé viděli v humoru ctnost, a právem. Významný francouzský myslitel a teolog G. Besiere dokonce zastává tezi, že bez humoru nemůže existovat láska, humor a schopnost milovat se navzájem podmiňují, neboť vjejich základu spočívá schopnost překračovat svůj malý svět i své do sebe zahleděné narcistické já. Smích strhává masky, vede myslit jinak, jinak jednat. (Je s podivem, kolik moderních teologů píše o potřebnosti humoru, Ondokbyl rovněž vynikajícím teologem; s odvahou přisuzují smích i Bohu.)Humor je tvořivý projev a váže se k umění, má výrazný katartický účinek. Katarze jako duševní očista, jako jakési vyprání duše od nánosu všednosti a ješitné vážnosti, je v psychoterapii nepostradatelná. (Svátečnost,vytrženost z konzumního mumraje je přímo atributem autentického bytí.) Humor nás povznáší"nad"a"za", poskytuje novou perspektivu, našim problémům dává skutečnou váhu.Lembke napsal aforismy o různých profesích a nezapomněl ani na psychology. Podle něho je psycholog ten, kdo to, co všichni tak dobře víme, poví tak, jako bychom to slyšeli poprvé. Tento postřeh je zajisté pravdivý, s tímnic nenaděláme; jasná formulace vždy staví do správného světla naše iluze. Humoru se tedy nemá vyhýbat ani praktický psycholog. Zmínili jsme se o Franklovi, jehož spisy jsou plné humoru, ale i naši významní terapeuti umějí shumorem pracovat (jmenujme namátkou Stanislava Kratochvíla nebo Vladimíra Smékala).Bere-li někdo humor odpovědně, je to Frankl. Z jeho školy se zrodila pozoruhodná metodika Lukasové, tzv. dereflexivní skupiny. Vyrostla zcela z Franklových paradoxů (Frankl dobře ví, že samo bytí je paradoxní). Místo abysi klienti ve skupině probírali své problémy a nouze, jsou vedeni k tomu, aby se rozpovídali o tom, co jim přineslo radost, co je potěšilo. Nejde vůbec o potlačování, ale o eliminaci pozitivním prožitkem. Když pak jsou poněkolika sezeních vyzváni, aby hovořili o svých vnitřních nouzích, debata se nerozvine - jejich problémy jsou jakoby ničím proti tomu, co jim přinášelo radost. A orientují se na to, jak se o svou radost s bližními rozdělit.Nebuďme tedy v příběhu psycholog - klient úzkoprsí, využívejme humoru, kdy se jen dá. V psychoterapii je k tomu nejedna příležitost. Jeden můj dětský pacient - klučina asi desetiletý - se mi svěřil:"Chodím k vámrád, bavím se tu, i když si mě někdy dobíráte, ale jako byste si mě nedobíral, a já si smím dobírat i vás..."Vystihl tu interaktivnost celého příběhu.Humor představuje významnou linii napříč humanistickými školami. Rozvíjejme ho, nebojme se ho, patří k člověku. Humor je katalyzátorem všeho směšného v nás, nanicovatého, co se staví do vznešené pózy, a tak patří i doinstrumentária psychologa.