Paradoxy psychologie

Co je v psychologii paradoxní? Paradoxem je už to, že člověk má schopnost překonat nepřekonatelnou vzdálenost mezi hmotou a duchem. Paradoxní je i introspekce, tj. rozum, který zkoumá sebou jako nástrojem sám sebe nebo jinakřečeno - duše zkoumající duši. Jakkoli je dnes introspekce považována za málo spolehlivou metodu, přesto právě ona stála jako sudička u kolébky psychologie. I nejexaktnějsí psycholog přistupuje ke zkoumání problému s určitýmpředzvěděním. Bez introspekce bychom sotva věděli, co jsou emoce.Vyjmenujme si některé paradoxy osobnosti:* Paradox složitosti prostého vnímání: je sofistikované, prvky podmětového pole se poměřují paměťovými stopami a našimi projekcemi, uplatňují se různé styly percepce a zároveň, nikoli až pak, i jejich integrace, takže rozumdostává k dalšímu zpracování všechna data jako na zlatém podnosu. Není to izolovaný postup, ve hře je celá osobnost se vším všudy, a přesto jde o prostě komplikovaný proces (také paradox).* Paradox sebedistance, schopnosti jakoby vystoupit ze sebe, stát se nezávislým vnějším pozorovatelem sebe, být objektivnější.* Paradox transcedence, schopnosti přesažnosti ega, nepodléhat sugesci fenoménů, ale být nad nimi, mimo ně, povznést se nad samozřejmost a spočinout ve filozofující nesamozřejmosti.* Paradox kompatibility i protikladných, nelogických komponent v struktuře osobnosti; ve srovnání s neslučitelností protikladných jevů hmotného světa jde o skutečný paradox.* Paradox interakce fyzické, duševní a duchové vrstvy především nesamozřejmost působení těla na duši a naopak.* Paradox podstaty duše spojující tělesnost a animalitu s duchovností.* Paradox lásky, jediného a nejvyššího ideálu zahrnujícího všechny ctnosti a touhy; nositelem této nejvyšší posvátné entity je jedině duše.* Paradox psychických zákonitostí napo dobujících zákonitosti hmoty, a přece nenapodobující.* Paradox nevědomí: jako by nebylo, a přece se projeví, když to nejméně očekáváme, je k nám dobré, někdy nikoli, paradoxní je i souhra nevědomí s vědomím, archetypy i kolektivní nevědomí spojující nás s předky.* Paradox integrace celé osobnostní dynamiky - všechny tak různorodé složky a bůhví kde posbírané přece fungují jako jedinečný celek symbolizovaný JÁ.Obsahuje-li tolik paradoxů celost nazývaná osobnost, pak je paradoxní i psychologie, která tyto paradoxy zkoumá. Je paradoxní, protože paradoxní je její předmět, fenomén zvaný lidská bytost. Zkusme na chvíli použítschopnosti sebedistance a hned se vynořují otázky: Jak to, že se vyvinul tvor nadaný rozumem a vůlí i svobodou? Jak to, že poznává i to, co se mu skrývá nebo to, co je tajemné? Jak to, že nikdy není sám a jen pro sebe že jehoJÁ v sobě uchovává mnoho JÁ druhých lidí? Na tyto a podobné otázky může dát odpověď filozofie, trochu snad i psychologie, ale dobře víme, že mnoho zůstane nezodpovězeno. Člověk sám je paradoxní.Kant stanovil čtyři otázky, na něž čekáme od filozofie odpověď (co mohu vědět, co mám konat, v co smím doufat a co je člověk?). Na čtvrtou otázku hledá odpovědi i psychologie a co je asi z jejích dosavadních odpovědínejpravdivější, je, že člověk je záhada a paradox.U člověka jsou dva póly, kolem nichž se odvíjí příběh života - animalita (živočišnost) a trancendentalita (přesažnost). Podle Kanta trancendentalita podmiňuje všechno empirické, je předpokladem poznávání empirického,apriorní daností. Bez moderní filozofie by"vyšší"psychologie paradoxu člověka byla kusá a nemohoucí. Toho si vždy byli velcí psychologové (W. James, C. G. Jung, V. E. Frankl aj.) vědomi. Současná psychologie jepokorná, ví o svých skvělých možnostech i o svých omezeních, to přímo sálá z děl velkých moderních psychologů. A přesto ji to neodrazuje od donkichotských výprav za neznámem.