Online archiv

Odpověď na tuto otázku je nasnadě. Tolik, kolik je potenciálních klientů. Jistěže každý má nějaké IQ, jenže zapomínáme někdy na to, že je to jeho IQ osobité. Dá se bez nadsázky říci, že neexistují dvě totožná IQ, každé jeodstíněno a identické.Vycházejme z předpokladu, že tento Sternův konstrukt či znak nemá v dynamice osobnosti jen racionální jádro, ale že je v živé interakci s emocemi a postoji. Můžeme mít IQ přísně diskurzivní, ale i nepřesné, shovívavé kzákonům logiky, anebo objevující, tvořivé či též pedantské, školometské nebo zapšklé.Rozumí se, že inteligenční test nám poskytne jen racionální IQ. V Rorschachově testu je už tento výsledný znak mnohem osobitější, odstíněnější, a je na nás, na našem umu, abychom IQ odstínili, konkretizovali.Jistě zajímavá jsou IQ kreativní. Slynou dobrým postřehem a jsou originální. Kdysi jsem vyšetřoval jednoho našeho významného vynálezce, jeho rorschachování trvalo více než hodinu a zjistil jsem, že jeho IQ, samozřejměvysoké, vnikalo vždy do hlubších vrstev věci jako skalpel. A bylo nápadité, vynalézavé. Ke každé interpretaci měl celý gejzír nápadů, od střízlivých až k absurdním (zřejmě dobře věděl, že realita sama se absurditám nevyhýbá).Podobalo se to jakémusi brainstormingu. Tvořivé IQ mají i děti, pokud jim ho škola nevezme. IQ tvořivé vždy usiluje najít smysl.Jsou také IQ sympatická, prostá, uměřená, symetrická, vyjádřením zdravého rozumu. Bývají i IQ chaotická, labilní, každé IQ nese otisk celé osobnosti.Bývaly doby, kdy byla psychologie ještě adolescentní, a jako každý dosud ne dospělec, suverénní, a tehdy se považovalo naivně IQ div ne za dar sudiček. IQ je nicméně málo konzistentní, projevuje se v praxi dosti osobitě,jakkoli je jeho základ stabilní. Někteří z nás, zvláště ti, kteří nejsou doma v matematické statistice, přeceňují hodnotu IQ. Co to je vlastně inteligenční kvocient? Nic víc a nic méně než matematický ukazatel momentálníhovýkonu klienta v inteligenčním testu. Je poplatný i motivaci, aspirační úrovni a kondici. V jiné testové situaci může být odlišné, třebas ne příliš. Už klasik klinické metody v psychologii (Watson) nabádal, že po skončenítestování si musí psycholog klást otázku po reprezentativnosti daného výkonu. Projektivní techniky (aspoň testy inkoustové skvrny) přinášejí spíše intelektovou kapacitu, souhrn o fungovaní intelektových schopností jeodstíněnější a není násilně odtržený od osobnostní dynamiky.Je-li tomu tak, pak nepřestává být IQ důležitou výpovědí, ale nikdy zcela úplnou. Se svým IQ si můžeme počínat v košatém stromu života všelijak - vzpomeňme, co tu může natropit komplex méněcennosti! Ostatně při navazovánímezilidského kontaktu nebývá tento faktor na prvním místě zájmu. Člověk je více než IQ.Umíme-li jakžtakž měřit inteligenci, jsme na rozpacích, jak změřit moudrost. A moudrost je přece víc než pouhé IQ. Je to mnohem hodnotnější rys osobnosti než chytrost, postřeh nebo úsudek. Počítá se ve většině etickýchškol za ctnost. Svět je koneckonců spíše moudře než chytře programovaný. Lidské aktivity potřebují moudrosti jako soli. Moudrost není sobecká, nepitvoří se po pochybných vzorech, je živorodým prostředím lidskosti.Můžeme také říci opovážlivě, že existuje IQ politické? Ovšemže. Je nad míru flexibilní, nehledá argumenty, ale pocity, vyznačuje se přacím myšlením (wishful thinking), myslí na sebe a zná vše. Nemusí být jen výsadoupolitiků. Naproti tomu IQ vědecké je až patriarchálně vznešené, přesné, neunavitelné. V jeho nejlepších představitelích z něj jde až posvátná hrůza.Je paradoxem, že i IQ je v podivuhodné symbióze s dynamikou osobnosti, že se táže i našich citů, postojů a hodnot, a je to zajisté dobře. Budiž mu tedy věnována náležitá úcta.

Setkání klienta s psychologem se jeví jako rutinní, divně technická záležitost, ale jde vlastně o setkání člověka s člověkem. Některé těžko měřitelné faktory příběhu psycholog-klient mají pro diagnostický závěr nesamozřejmévýznamy, jaksi mimo nebo nad použité techniky. V žádném povolání nepostačí jen erudice, ale ve hře jsou vždy i potřebné dovednosti. V aplikované psychologii tomu není jinak.Psychologické vyšetření zanechává v klientovi intenzivnější odezvu, než se zdá. Může mít vliv na klientovo sebepojetí. Závěry vyšetření determinují i klientovo sebehodnocení i hodnocení druhých, u dětských klientů případněi postoje rodičů, někdy i učitelů. Není to experiment, který absolvuje klient často. Někdy u klienta dochází k rozhodnutí takřka životnímu (jedna má klientka pochopila při vyšetření, že má výtvarné nadání, a později sevýtvarnou prací začala živit).Klasik klinické metody Watson klade svým kolegům na srdce, aby se snažili vytěžit z diagnostické fáze případu co nejvíce relevantních informací, vedoucích k rozvaze o další psychologické intervenci. Watson vypočítává, čehovšeho si má psycholog všímat, některé proměnné se nabízejí jakoby samy (postoj k vyšetření, motivace, kooperace, koncentrace na úkoly, kreativita apod.), jiné by neměly unikat naší pozornosti, např. flexibilita, reakce naprojevené uznání nebo i na selhání, sebekritičnost, styl uvažování. Pozornost si zasluhují i další indikátory, jako jsou irelevantní či bizarní formulace, emoční ladění až euforie, inhibovanost, zcela osobní asociace.Je známým faktem, že by měl psycholog rozhodnout po ukončení testových materiálů, nakolik jsou klientovy výkony reprezentativní. Krajní případy jsou nabíledni, např. nízká reprezentativnost u depresivních klientů nebopochybná validita u impulzivních. Jestliže aplikuje testy nebo dotazníky sociální pracovnice (nebo počítač), je to výrazné ochuzení o všechny zmiňované indicie.Někdy klient už podle svého dojmu či odhadu, jak"zabodoval", sám koriguje představy o svých schopnostech nebo sklonech. To rozhodně nelze podceňovat; hodnocení je vždy součástí vnímání. Kritickou rozvahu nadvlastními výkony nemůžeme nicméně od klienta vyžadovat; ochotněji přijímá to, co je pro něj žádoucí. Buď jak buď, klient má odcházet klidnější, s větší nadějí a s vírou v sebe i ve smysl dalších konzultací.Na dospělých klientech dobře rozpoznáme, navštěvují-li nás rádi a s reálnou nadějí, děti to vyjadřují bezprostředně. Může se zdát, že by intuice psychologa měla být vzdálena exaktnímu vyšetření, ale každé psychologickévyšetření je víc než jen exaktní činnost. Intuice je legitimní kognitivní funkce, nevynořuje se jaksi ze vzduchoprázdna, rodí se v podvědomí; takové intuitivní signály je ovšem třeba kriticky hodnotit v dalším průběhu příběhu,ale vyhýbat se jim je nemoudré.Je-li tomu tak, máme psychologické vyšetření pojímat také jako korektivní zkušenost klientova sebepojetí. Na tento vedlejší produkt bychom neměli zapomínat. (Svéráznou korektivní zkušenost měl jeden asi osmiletý klučina:"Chodím sem rád, všichni na mě nadávají, ale vy ne.")Každá konzultace je tedy osobitý příběh, má svůj vývoj, své peripetie a krize, specifické postojové a hodnotové konotace a vyústit by měla v katarzi. To je to, co léčí. Vycházíme z toho, že klient má více vnitřních sil,než si uvědomuje, v tom je koneckonců smysl terapie. Stimulace tvořivé samostatnosti, jakoby nad rolí vyšetření, je už v diagnostické fázi příběhu užitečná. Jako psychoterapie přináší informace pro diagnostiku, tak diagnostickáfáze nese zároveň i terapeutické aspekty. Jakákoli izolace té či oné složky je neopodstatněna. Problém psychologického vyšetření je sice mnohem komplikovanější, ale jsme na dobré cestě, uvědomujeme-li si to, co bylo řečeno,stále na šachovnici společného příběhu.

V každé učebnici psychologie najdeme pěkně utříděné typy reakcí na frustraci. Extrapunitivní typ hledá vinu za selhání v druhých, intropunitivní v sobě a impunitivní mimo sebe a mimo druhé - v souhře nepříznivých okolností.Názorné příklady pak mají objasnit, oč tu běží (bývají často dosti, řečeno eufemisticky, prostinké). Jenže, jak už tomu bývá u všech typologií, i typy reakcí na frustraci mají komplikovanější skladbu a dynamiku. Student, kterýneuspěl u zkoušky, spatřuje vinu v profesorovi, je-li nadán extrapunitivitou. Tíhne-li k impunitivitě, spatřuje vinu v situačních proměnných. Anebo spatřuje vinu v sobě, a to tak, aby si zachoval sebeúctu, má-li intropunitivnínávyk. Ale tak tomu v praxi nebývá. Obvykle každá z uvažovaných reakcí má větší či menší podíl na výsledné proklamaci. Podíl extrapunitivity může být vyjádřen znechucením z nelidskosti zkoušejícího, podíl intropunitivitymomentální špatnou kondicí a impunitivita nešťastným vytáhnutím zapeklité otázky, a to vše vytváří konečnou postfrustrační reakci. Ta se posléze odstiňuje podle toho, kdo je jejím příjemcem. Základní zákonitost psychickéhoobsahu, že totiž vždy funguje komplexně, ne analyticky, platí ovšem i zde. Snaha dát se vést učebnicovými schématy bývá ošidná, je tomu tak u všech typů (extraverze-introverze, typy sociálního chování - pasivita, agresivita,asertivita, prosocialita,racionalita-emocionalita atd.). Býváme někdy naivně uspokojeni, podaří-li se nám přesně pojmenovat a zakategorizovat určitý psychický akt, mnohdy však se naše uspokojení mění v rozpaky - složitostduševní dynamiky je slovy těžko uchopitelná. V tom se zračí i složitost, svoboda, komplexnost i vznešenost předmětu naší vědy; mívám z toho vždy radost, že jde nejen o nejsložitější, ale i nejpozoruhodnější předmět, který nebyldopřán jiným vědám. Před majestátností tohoto faktu jsem zároveň přiváděn k pokoře. Vraťme se k extrapunitivitě. Zdá se mi, že je nějak zahrnuta v každé naší reakci na frustraci, třeba jen malým dílem, snad jen stopově. A navícjako by se uměla přeměňovat v ne-extrapunitivitu. Vezměme banální příklad. Nepodařilo se mi přesvědčit svou ženu o své pravdě. Mohu se intropunitivně obviňovat, případně vezmu do úvahy nepříznivé okolnosti, ale stále ve mnětrčí extrapunitivní osten - má žena bývá proti logickým argumentům často imunní. Jako by někde vždy byla extrapunitivní agresivita, třebas potlačená nebo maskovaná. Komplexu extrapunitivity je zapotřebí dobře rozumět. Rozhodněnejde o nějakou objektivní autoreflexi. Postfrustrační agresivita je autonomnější, než bychom si přáli. Zdá se tedy, že extrapunitivita je přítomna více méně v každé následné reakci, formována tou či onou valencí. Zde jsmeblízko Freudovi, i když nemusíme tuto agresivitu považovat za vrozený úděl. Nasadím-li si masku psychoterapeutické laskavosti a vstřícnosti, musím odolávat razanci extrapunitivních vznětů. Tak tomu bývá i v jednání s úřady, vobchodech, na pracovišti i při hrách, jsme-li k sobě upřímní. Jako by extrapunitivita, třebas tutlaná, byla stále v pohotovosti. I ona podléhá snaze předstírat a transponovat se do jiné tóniny. Dobře je to čitelné u politiků,jež politická praxe vybavila širokým spektrem maskovacích manévrů. Je tomu opravdu tak, že v náročných životních situacích bývá extrapunitivita vždy nějak přítomna? Nevím, ale raději s tím počítejme, abychom si zachovali dobréspaní. Ostražitost proti ní umožňuje žít v skutečně lidském prostředí i se sebou samými.

Nedostatek smyslu pro dějinné souvislosti je nežádoucím omezením reflexe nejen v teorii, ale i v žité praxi. Komunismus byl poražen, ale byl poražen i v nás? Komunistické hnutí má (nebo mělo?) ve své genezi pokleslé altruisticképudy, vlastní člověku jako člověku, a vulgárně pozitivistické vidění světa a společnosti. Jak zdůrazňují religionisté, jde vlastně o implicitní náboženství (až do obliby rituálů a davových mítinků). Že přetrvávají různé postojev naší postkomunistické společnosti, o tom nelze pochybovat. Jde o navýsost aktuální otázku - o tom svědčí i existence komunistické strany, u nás tak dobře zabydlené.Z psychologického hlediska lze hovořit o syndromu komunistické posedlosti. Je charakterizován triádou navzájem kompatibilních symptomů:(1) Insuficience nebo vývojová ustrnulost kognitivních funkcí s adhezívním myšlením, se sklonem k mytománii a utopismu (s neznalostí lidského nitra);(2) anetická inferiorita s poruchami svědomí (nejčastěji příliš široké);(3) infantilní závislost na vzorech s neschopností zapojit do rozhodování rozum.Tyto tři znaky, více či méně vyjádřené, jsou podmínkou stanovení uvažovaného syndromu. I zde ovšem existuje značná variabilita, jak budeme sledovat dál. V praxi se může osvědčit (cum grano salis) jednoduché kritérium: upsání sedémonu komunismu.Infantilizmus, jakkoli maskovaný, je důležitým rozpoznávacím znakem. Jen zalistujte v dílech Lenina, určitě vás překvapí dravá intolerance; místo argumentů se oponentům nadává, sází se na voluntaristické extrémně direktivnívedení, na agresivitu a na potírání svobody (svoboda je přece jen"poznaná nutnost"). Jak tomu ponejvíce bývá, tento syndrom dokáže zaneřádit celou osobnostní strukturu, poznávací procesy, postoje a hodnoty. Obhájcikomunismu podávají vždy hotová, nezralá řešení, do úvah zapojují více emocí, než je zdrávo. Libují si v stručných, myšlenkově nenáročných tvrzeních, která okupují naše vědomí, aniž si to přiznáváme. Jsou mistry v sugestivnímpůsobení a v podbízení se nereflektovanému obecnému mínění. Jednu z dokonalých kritik představuje Masarykova Otázka sociální; psychologa jistě zaujmou výstižné psychologické postřehy, myslím, že tento spis patří k nejlepším,pokud se týká hodnocení marxismu - kritika je dotažena až do sociálních důsledků a do psychologické infekce. Masaryk správně ukazuje, jak primitivní byla Marxova psychologie, jak neznal nitro člověka. Příznačné pro tentosyndrom je adhezívní myšlení (adhesive thinking): je ulpívavé a monotematické, vyznačuje se přilnavostí k určitým myšlenkových schématům. S ním souvisí myšlení prací (wishfull thinking), které lze charakterizovat případnýmrčením"prám otcem myšlenky". Vyskytuje se i apokalyptické myšlení (apocalyptic thinking); to je černobílé, nemá smysl pro odstínění, je nekritické a nereálné, využívají ho totalitní vůdci pro dosahování svých cílů.Silné podléhá sugesci davu - proto ty časté komunistické rituály (což ostatně souvisí s obsesemi) a vytrvalé omílání frází. Třebaže jde u komunismu nejen o doktrínu, ale i o sociální hnutí, jeho sociální postoje jsouspecifické; pozorovat lze totální absenci prosociálního cítění a empatie (sociální pozitiva jsou vyhrazena jen proletariátu či dělnické třídě) a v zajetí černobílého vidění jsou ostatní sociální skupiny třídními nepřáteli, snimiž se musí svést nelítostný boj (jeho nelítostnost dostatečně dokázala historie). Obdobně je tomu i s hodnotovým systémem. Vyšší hodnoty jako pravda, láska, dobro jsou buržoazními přežitky a kněžourství (výraz Lenina). Jakokaždé náboženství i komunismus vychází z víry v zákony společenského vývoje, má své nebe (komunistické společenství), své světce (vůdci proletariátu nebo i propagandou vytvářené vzory údernictví, udavačství, krutosti neboomezenosti). Je-li tento syndrom charakterizován odlišnostmi v kognitivních funkcích, v postojích i v hodnotách, je charakterizován i specifičností v každodenním životě takto trpících jedinců. Hrubý voluntarismus, vojenskádirektivita a absence soucitu se u nich projevuje v práci, v rodině, v době volna. Skoro by se chtělo říci, že jediná pravdivá teze Stalinova byla, že komunista je člověk"zvláštního ražení". Ano, to je. A jak je tomus dnešními komunisty? V jádru trpí všemi uvedenými příznaky, jen rétorika je jiná. Hlásají svou nekonturovanou doktrínu do určité míry v obráceném gardu, navenek se ztotožňují s parlamentní demokracií a tutlají, jak by jednouvládli. Jak lze naroubovat na ortodoxní marxismus svobodu a demokracii, jaký je výsledný hybrid, tím se nezabývají. Zdá se (třebaže nemáme k dispozicí doklady z výzkumu mínění), že jakkoli nepružní v myšlení vykazujípozoruhodnou schopnost flexibility v hlásání šalebných, populistických"argumentů". Nelze rozumně pochybovat, že v každém z nás může přetrvávat určité dědictví čtyř dekád rudého brainwashingu. Působí tu však milosrdněpsychoterapie času a nových zkušeností.

Je poslušnost občanskou ctností? Nepohnula dějinami v některých případech spíše neposlušnost? Leckdy vnitřně neposlušní ukazujeme navenek mimikry poslušnosti. Takové otázky jsou smysluplné i v dnešní pluralitní společnosti.Uvažujeme-li o odpovědích, asi nám nakonec vyjde, že kritériem mravního jednání je poslušnost svědomí, nikoli poslušnost sociálním normám nebo veřejnému tlaku či obecnému povědomí. Pro naše uvažování je myslím vhodné seznámitse s Milgramovou teorií poslušnosti a"činné moci"(agency). Podle ní i člověk autonomní a nezávislý je ochoten být někdy neposlušný, i když je to proti jeho přesvědčení. Koneckonců na tom není nic tak podivného, samise občas přistihneme, že tak postupujeme snad všichni. Podle Milgrama lze rozlišovat dva druhy sociálního vědomí - jde o autonomní a zástupný stav. Vyvinuly se jako důsledek života v hierarchické skupině. Autonomním stavem serozumí stav, kdy se lidé chovají v souladu se svými postoji, hodnotami a svědomím. Opakem je stav zástupný - lidé jednají jako"zástupci"nějaké autority, přijaté a mnohdy pochybné, a to bez ohledu na své mravnízásady. Milgram soudí, že významnou funkcí tohoto potlačení svědomí je snaha předcházet možným konfliktům a hostilitě. V zástupném stavu je tedy instance svědomí potlačována. V tomto stavu lidé přestávají pociťovat odpovědnostza své činy, a to jen v daném autoritativním prostředí. Zajímavým faktem je, že po opuštění dané skupiny zase nabývají své autonomie, nemají výčitky svědomí nebo pocit ze svého selhání za své chování v autoritativněstrukturované skupině. Uspokojuje je podřizovat se, nepociťují vinu. Nicméně taková poslušnost má své meze, určené individuální mravností - ani v autoritativní skupině se nedopustí závažných poklesků. V norimberském procesunebyla obhajoba"jen jsem vykonával rozkazy"brána v potaz, protože už to bylo nad meze poslušnosti vůdců. Bohužel jen málo lidí bylo vychováváno k mravní autonomii, v tom jsme zřejmě nepokročili ani dnes. Tentouvažovaný problém, jak vás napadne, se týká zástupného stavu, nabytého deformacemi z doby komunismu. I v současnosti se v nás může tento stav vynořit, ve své kanceláři, v dílně, ve škole se mohu chovat tak, jak jsem se choval vdobách totality. Cítím nechuť zasáhnout, je-li činěno někomu bezpráví. Přesmyk ze zástupného stavu do autonomního není ani v direktivně autoritativní společnosti vzácný. Jako by autonomie byla naším přirozeným stavem, a to takéje. Rozhodneme-li se jít proti autoritě, vede to k enormní tenzi. Ta však pomine, jestliže se rozhodneme a vytrváme. Autonomní stav je jaksi základnější, více"náš", a v tom tkví i oprávněnost naděje, že se zodpovědnosti za sebe a za své bližní nemůžeme vychytračit. Naděje je i tam, kde je autorita založena na pozitivních vlastnostech, a je-li ve formální autoritativní skupině dost neformálních mezilidských vztahů. Co z tohovyplývá pro život i pro terapii, to zajisté není třeba dál rozvádět, to si může laskavý (i nelaskavý) čtenář najít sám. Problém dobře ilustrují příběhy leckterých disidentů z doby totality, nejednou byli sami v zajetí totalitníideologie i praxe, ale vymanili se (v zástupných stavech tenze vymizela) a byli autonomní a také tak jednali. To se netýká jen politických disidentů, ale všech disidentů v docela banálních mezilidských vztazích. Nejde pak jen olidskou pomoc druhému, ale i o dobré spaní na polštáři nepotlačeného hlasu svědomí.

Konkrétní psychodiagnostické metody bývají spojeny s určitým přístupem při jejich interpretaci - psychometrickým anebo projektivním. Oba tyto přístupy lze však kombinovat a používat i v ne zcela běžných souvislostech.

Strach z počítače (fear-of-computer syndrome) je trvalejší intruzivní obava, většinou u lidí středního a staršího věku, kteří trpí tím, že si nedokážou osvojit dovednosti pracovat s počítačem. Obavy bývají doprovázeny ažsubdepresivními pocity, které někdy iradiují do jiných výkonových či prožitkových oblastí a snižují sebevědomí a pocit životní spokojenosti. Takoví jedinci bývají stresováni, pozorují-li ty vyvolené, kteří jsou s počítačizadobře. Deprimují je i příručky o obsluze, připadají jim složité a málo srozumitelné. Většina z těch, kteří trpí tímto syndromem, se ani nepokusí ovládat počítač. Jde o druh anticipační úzkosti, kurzy většinou odmítají, aby seneztrapnili. Jde o mírnou poruchu, nepříjemné pocity bývají potlačovány či vytěsňovány. Rozumově nejsou s to zpracovat stresující představy. Počítačová gramotnost (computer literacy) je schopnost komunikovat s počítačem,zvládat základní operace. Dnes se stává funkční gramotností (functional literacy) - schopností číst, psát a verbálně komunikovat, aby byl člověk aktivní a nezávislý v mezilidském styku. Syndrom strachu z počítače je nicméně vevětšině případů dobře odstranitelný. Vycházíme ze zkušenosti instruktorů v počítačových kurzech. Zásadní význam má motivující fáze výcviku. Je třeba účastníka dobře obeznámit s možnostmi osobního počítače, někdy napomáháuvedení do počítačových her nebo napojení na internet, což není technicky nijak náročné. Motivující rozhovor by měl zahrnovat i jiné dovednosti účastníka. Během nácviku je nutno každý sebemenší úspěch ocenit, pochválit.Příznivě tu působí i skupinový vliv. Jde o soustavný trénink, řízený tak, aby byly dobře rozpoznatelné dílčí úspěchy. Po nějaké době nabývá účastník počítačové gramotnosti, zvyšuje se jeho sebeúcta a dochází k emoční stabilitě.Strach z počítače bývá trýznivější u predisponovaných osobností. Někteří lidé s tímto syndromem se považují za"technické antitalenty", což je většinou privátní mýtus; je třeba trpělivě tuto iluzi vyvracet. Významsyndromu strachu z počítače pro chování a prožívání nelze podceňovat. V současné době patří k dovednostní výbavě člověka osvojit si potřebné dovednosti ovládat počítače. Jak už tomu bývá v dynamice vnitřního světa, komunikace spočítačem může výrazně ovlivnit duševní pohodu a životní uspokojení.

Syndrom pondělí (Monday syndrome) je jistě zajímavým syndromem, jakkoli může přinášet těm, kteří jím trpí, vnitřní nouzi a tenzi. Zdálo by se, že se většina lidí, ne-li všichni, těší na víkendové volno. Přesto existují jedinci,kteří prožívají víkend jako stresor - o víkendech jsou nevrlí, mrzoutští, chybí jim pracovní chvat. Syndrom pondělí představuje obtížně překonatelný sklon odreagovat si během prvního pracovního dne nastřádanou agresi, naplnit,či dokonce"přeplnit"životní vakuum dvou předchozích dnů. Vrhají se do hektických aktivit. Jde o následek víkendové neurózy (někdy i o víkendovou migrénu). Svou akumulovanou tenzi se snaží uvolnit latentní čiotevřenou agresivitou, především verbální. Podnikají zbytečné horečnaté nákupy nebo se oddávají zběsilému plánování, jen menší část upadá do apatie. Děti s tímto syndromem mívají v pondělí ve škole více prohřešků nebo střetů svrstevníky. Jejich agresivita vyvolává averzivní postoje okolí, a tím se stupňuje. Nejčastěji jde o workoholiky s vychýlenou rovnováhou hodnotového systému. O víkendech jako by byli vyhnáni do cizího světa. (Týká se to ibiblioholiků, zajatých závislostí na horečné četbě. Žijí v imaginárním světě, identifikují se s knižními hrdiny a neporadí si rozumně s realitou.) Fyziologicky vede takový stres k zvýšené produkci adrenalinu a endomorfinů. Můžedocházet i k jiné psychosomatické odezvě - k víkendové migréně (Weekend migraine): projevuje se někdy až záchvatovými bolestmi v jedné polovině hlavy, a to zvláště ráno po procitnutí. Doprovází ji nauzea, světloplachost,jiskření v očích, ušní šelesty a závratě. Léčí se farmakologicky nebo psychoterapeuticky (desenzibilizací). Syndrom pondělí je mementem pro psychologii osobnosti i pro psychoterapii. Postojová a hodnotová vyváženost jepředpokladem zdravého tvořivého prožívání. Poruchy hierarchie hodnotových orientací se projevují impulzivními reakcemi a neuspořádaností aktivit. Nejsou tak vzácné, jak se může zdát. Účinným protilékem je trávit víkendy s někýma pro někoho, s nímž si rozumíme. Osvědčila se nám také dereflexivní terapie podle Lukasové. Tam se dosahuje"vytárování"duše k empatickému vnímání bližního. Starost o hodnotový systém, o jeho rozvíjení, patří keklíčovým požadavkům výchovy a sebevýchovy. Jakýmsi protipólem k uvedenému syndromu by mohl patřit"syndrom modrého pondělí"; zde jde naopak o vytěsňování pracovního týdne (hodnota práce je nutné zlo, rozhodněnefiguruje v popředí našich zájmů nebo hodnot)."Modré pondělí"je, zdá se, důvěrně známé. Vzniká otázka, který z obou syndromů dokáže více zaneřádit naše nitro. Určitě zhoubnější je syndrom pondělí. Je nejen jaksinepřirozený, divně protilidský, ale také hůře upravitelný.

Rorschachův test bývá nejčastěji používán při individuálním psychologickém vyšetření. Méně známá je skupinová aplikace tohoto testu, kterou popsal J. Willy. Tato technika přitom může být velkým obohacením diagnostické praxe.

Vztah terapeut-klient je vždy reverzibilní. Aniž se nadějeme, stáváme se klienty, a je to věru dobře. Zalistujme dnes v paměti a připomeňme si několik pozoruhodných výroků našich dětských klientů. Na první pohled se může zdát,že jde jen o kratochvilné rozptýlení, ale dětské uvažováni skrývá kus opravdové člověčiny. Cůpkaté děvčátko komentuje rozmary počasí:"Lidi na počasí nadávají, já ne!""A pročpak ne?""Já mám počasíráda, protože si dělá, co chce."Jiné starosti má osmiletý kluk. Starosti s tatínkem. Když prý s ním jde na procházku, a nečiní tak rád, nemá z procházky žádné potěšení."Tati podívej, tamhle letí sojka!"Atatínek zívne:"No a co?"To dědeček je jiný kabrňák. Když se spolu procházejí, objevují mnoho nečekaného. Zaslechnou střízlíka, je to nejmenší opeřenec, ale největší křikloun."Když něco uvidíme, děda řekne: ,Tose podívejme' a ne ,no a co?'"Někdy taky přineseme babičce houby na polévku, kytici vlčích máků nebo sojčí pírko. Jeden desetiletý klientík trochu předvádivě líčí, co pro jeho dětský svět znamená paní učitelka."Jehodná, hezky zpívá a všechno ví. ...Počítač toho ví víc, ale paní učitelka je zato hezčí, mnohem hezčí."Lekci mi udělil malý pragmatik. Při předškolní prohlídce se zkoušelo, jak chlapec ovládá barvy."A jakou barvumá třeba nebe?""Bílou.""Snad modrou.""Tak se podívejte z okna."A měl pravdu, obloha byla bílá. Většina dětí z rozvedených manželství si přeje, aby se rodiče udobřili."Třeba by mohlizačít znovu. Já kdybych furt znova nezačínal, tak nezačnu nikdy!"Tvořiví žáčci to nemívají ve škole lehké."Naše paní učitelka neví, co mluví. Řekne, abychom byli zticha a odpovídali na její otázky. Jak můžemeodpovídat, když máme mlčet?"Nebo jiný klučina:"Paní učitelka mě otrávila. Zkoušela sčítání, ale přeřekla se - kolik prý je čtyři minus šest. Vykřikl jsem, že minus dvě. Paní učitelka se rozzlobila, ať prý mě tatínekneučí doma, abych se s tím mohl vytahovat. Kdepak tatínek, ten mě nic neučí, ten nemá čas ani opravit kapající kohoutek. Víte, jak jsem na to přišel? Podle teploměru. Když klesne teplota ze čtyř stupňů o šest, je to minus dvapod nulou."Jiný chlapec si stěžuje na nedovzdělanost paní učitelky:"Tvrdila nám s vážnou tváří, že knihtisk vynalezl Gutenberg. Vůbec jí nevadilo, že knihtisk znali Číňané dávno před Gutenbergem!"Velkéhouznání se mi dostalo od osmiletého Liborka:"Chtěl bych, abyste si mě brzy pozval na vyšetření.""A proč?""Mně se moc líbí ty blbinky, co se mnou děláte!"Jeden chlapec se vyznává:"Chtělbych být policajtem, ale asi nebudu. Je to moc nebezpečné povolání a pak, když někomu dáte pokutu, tak je z toho smutný, někdy až k slzám."Jiný klučina říká:"Nevím ještě, čím bych chtěl být, ale rozhodně nechci býtpodnikatelem. Ten doma s dětmi a s ženou nic nepodniká..."Jedna okatá dívka:"Mám ráda zvířata. Chtěla bych být zvěrolékařkou nebo učitelkou nebo řeznicí."Malý Rom má pod čepicí. Přechytračil i pana Wechslera."Proč olej na vodě plave?""Asi je to z kopce."A je to. Zastavme se ještě u jednoho všímálka."Je to hrozné, pane doktore, jak muži klamou své manželky, a ty chudinky o tom ani nevědí. Jako u nás.Tatínek podvádí maminku a ona to vůbec netuší."Nevím, jak vy, ale mě to vysmeklo z profesionální role."A jak to víš, Radku?""Vím to dobře. Jednou dávali v televizi fotbal, chtěl jsem se na něj koukat, aletatínek pořád luxoval a luxoval. Když nepřestával, vešel jsem, a co nevidím! Tatínek se dívá na fotbal a lux běží naprázdno. Mamince jsem nic neřekl, aby ji nemrzelo, jak je podváděna vlastním manželem. Takhle to dělá tatínekčasto, to byste nevěřil!"Jak vidno, antická moudrost má pravdu, že se vychováváním učíme sami. Docendo discimus.

Některé osoby jsou nám už na první pohled sympatické, jiné nesympatické. Fenoménem mezilidské přitažlivosti se zabývá sociální psychologie; na základě jejích výzkumů lze poměrně spolehlivě vyčlenit několik faktorů, kterévýznamně ovlivňují, jak vnímáme druhé.Je to fyzická přitažlivost (physical attractivity), podobnost (similarity), blízkost (proximity) a častost styku; z méně významných determinací uveďme aspoň"vnímanou omylnost"(perceived fallibility).Fyzická přitažlivost je důležitým faktorem vztahu. Výzkumy ukazují, jak důležitý je pro percepci druhého právě tělesný vzhled. Jeho atraktivita sice podléhá určitým dobovým módám (posilovaným především televizí), ale to muneubírá na působivosti. Podle sociálně psychologických experimentů například pokusné osoby hodnotí shovívavěji přestupky či pochybení, jsou-li pachatelé tělesně přitažliví. Je známo, že posluchač si vytváří komplexní představuo svém bližním nejprve podle této percepce, teprve pak podle obratnosti projevu a v malém procentu podle obsahu sděleného. Je to zajisté dosti tristní skutečnost, ale je s tím třeba počítat. Vzpomeňme jen na péči, kteroupolitici věnují svému vzhledu a svým formulacím.Podobnost je dalším významným faktorem v interpersonální přitažlivosti. Za atraktivnější považujeme ty, o nichž si myslíme, že jsou nám podobní. Roli tu hraje ovšem naše skálopevné přesvědčení o vlastní dokonalosti. Jde opředpokládané podobné postoje a hodnoty, ale i o zájmy, koníčky, o společný domov, zvyky apod. Máme schopnost si vsugerovat, že je nám potenciální partner podobnější, než tomu skutečně bývá.S podobností souvisí i komplementarita. Rčení, že protiklady se přitahují, spadá do říše mýtů. Bylo výzkumně mnohokrát vyvráceno. Přece jen však v něm tkví kousek pravdy, nejde-li o úplný kontrast: bylo prokázáno, že sižena volí životního partnera částečně také podle toho, že se mu dostává ve větší míře něčeho, co jí chybí.Blízkost ovlivňuje náklonnost významněji, než se obvykle má za to. Více si oblíbíme ty, s nimiž jsme v častějším styku. Koneckonců nahodilost proximity v milostných vztazích je jasná. Vždy vztah posiluje blízkost,rozvíjející se až k důvěrnosti.Častost styku souvisí s předchozím faktorem; jde o to, jak často se s druhým stýkáme, právě to upevňuje vazbu. Roli tu hrají společné zájmy a podobný životní styl, to vede k lepšímu vzájemnému poznávání, k větší rezonanci.Vnímaná omylnost rovněž vztah utužuje. Víme, že ten druhý není zcela, ideálně dokonalý, v tom spatřujeme sympatický lidský rys. Sympatičtější nám bývají ti, kteří jsou natolik"lidští", že občas udělají nějakouchybu - póza dokonalosti odrazuje. (V rakouské televizi se před lety loučil hlasatel, popřál dobré noci a domnívaje se, že už je zvuk vypnut, přidal, aby mu diváci laskavě vlezli tam, kde se objekt většinou vytečkovává. Vedenítelevize chtělo vtipálka propustit, ale radakce byla zavalena množstvím dopisů, vyjadřujících hlasateli přízeň, takže vedení od svého úmyslu ustoupilo. Hlasatel se prostě projevil jako jeden z nich.) Vnímaná omylnost, řekněmedopustit se tu a tam chyby, přispívá k větší oblibě autorit, např. u učitelů, vedoucích v práci, ač se to mnohdy nedomnívají. Dokonalá autorita bývá nesnesitelná.Sociální psychologie si všímá i neverbálních indikátorů přitažlivosti - výrazu tváře, držení těla apod. Zajímavou skutečností je i tzv. posturální echo - podvědomě zaujímáme polohu těla stejnou jako partner, jde o vizuálnísignál blízkosti. Ve hře je i osobní prostor, čím bližší, tím naznačuje větší důvěrnost. O přitažlivosti vypovídá i dilatace zornic při komunikaci.Co z toho vyplývá pro denní praxi? Záleží-li nám na někom, na jeho náklonnosti, máme mít na paměti uvedené faktory. Nezoufejme, vždy máme šanci navázat intenzivnější vztah, uvedeme-li ve hru některé zmíněné faktory, např.častost styku či blízkost.V mezilidské přitažlivosti hraje ovšem i nezanedbatelnou roli schopnost spolupráce, empatie a shovívavost. Být shovívavý k chybám druhého alespoň tak, jak jsem ke svým, je efektivní strategie. Navazování dobrého vztahuhatí i základní atribuční chyba, jako by náš bližní jednal vždy tak, jaký je; sociální situace mají významnější vliv, než jak máme za to, a proto je shovívavost na místě. Brzy se přesvědčíme, že pomáhá opravdovost, vztah senedá hrát.