Syndrom komunistické posedlosti

Nedostatek smyslu pro dějinné souvislosti je nežádoucím omezením reflexe nejen v teorii, ale i v žité praxi. Komunismus byl poražen, ale byl poražen i v nás? Komunistické hnutí má (nebo mělo?) ve své genezi pokleslé altruisticképudy, vlastní člověku jako člověku, a vulgárně pozitivistické vidění světa a společnosti. Jak zdůrazňují religionisté, jde vlastně o implicitní náboženství (až do obliby rituálů a davových mítinků). Že přetrvávají různé postojev naší postkomunistické společnosti, o tom nelze pochybovat. Jde o navýsost aktuální otázku - o tom svědčí i existence komunistické strany, u nás tak dobře zabydlené.Z psychologického hlediska lze hovořit o syndromu komunistické posedlosti. Je charakterizován triádou navzájem kompatibilních symptomů:(1) Insuficience nebo vývojová ustrnulost kognitivních funkcí s adhezívním myšlením, se sklonem k mytománii a utopismu (s neznalostí lidského nitra);(2) anetická inferiorita s poruchami svědomí (nejčastěji příliš široké);(3) infantilní závislost na vzorech s neschopností zapojit do rozhodování rozum.Tyto tři znaky, více či méně vyjádřené, jsou podmínkou stanovení uvažovaného syndromu. I zde ovšem existuje značná variabilita, jak budeme sledovat dál. V praxi se může osvědčit (cum grano salis) jednoduché kritérium: upsání sedémonu komunismu.Infantilizmus, jakkoli maskovaný, je důležitým rozpoznávacím znakem. Jen zalistujte v dílech Lenina, určitě vás překvapí dravá intolerance; místo argumentů se oponentům nadává, sází se na voluntaristické extrémně direktivnívedení, na agresivitu a na potírání svobody (svoboda je přece jen"poznaná nutnost"). Jak tomu ponejvíce bývá, tento syndrom dokáže zaneřádit celou osobnostní strukturu, poznávací procesy, postoje a hodnoty. Obhájcikomunismu podávají vždy hotová, nezralá řešení, do úvah zapojují více emocí, než je zdrávo. Libují si v stručných, myšlenkově nenáročných tvrzeních, která okupují naše vědomí, aniž si to přiznáváme. Jsou mistry v sugestivnímpůsobení a v podbízení se nereflektovanému obecnému mínění. Jednu z dokonalých kritik představuje Masarykova Otázka sociální; psychologa jistě zaujmou výstižné psychologické postřehy, myslím, že tento spis patří k nejlepším,pokud se týká hodnocení marxismu - kritika je dotažena až do sociálních důsledků a do psychologické infekce. Masaryk správně ukazuje, jak primitivní byla Marxova psychologie, jak neznal nitro člověka. Příznačné pro tentosyndrom je adhezívní myšlení (adhesive thinking): je ulpívavé a monotematické, vyznačuje se přilnavostí k určitým myšlenkových schématům. S ním souvisí myšlení prací (wishfull thinking), které lze charakterizovat případnýmrčením"prám otcem myšlenky". Vyskytuje se i apokalyptické myšlení (apocalyptic thinking); to je černobílé, nemá smysl pro odstínění, je nekritické a nereálné, využívají ho totalitní vůdci pro dosahování svých cílů.Silné podléhá sugesci davu - proto ty časté komunistické rituály (což ostatně souvisí s obsesemi) a vytrvalé omílání frází. Třebaže jde u komunismu nejen o doktrínu, ale i o sociální hnutí, jeho sociální postoje jsouspecifické; pozorovat lze totální absenci prosociálního cítění a empatie (sociální pozitiva jsou vyhrazena jen proletariátu či dělnické třídě) a v zajetí černobílého vidění jsou ostatní sociální skupiny třídními nepřáteli, snimiž se musí svést nelítostný boj (jeho nelítostnost dostatečně dokázala historie). Obdobně je tomu i s hodnotovým systémem. Vyšší hodnoty jako pravda, láska, dobro jsou buržoazními přežitky a kněžourství (výraz Lenina). Jakokaždé náboženství i komunismus vychází z víry v zákony společenského vývoje, má své nebe (komunistické společenství), své světce (vůdci proletariátu nebo i propagandou vytvářené vzory údernictví, udavačství, krutosti neboomezenosti). Je-li tento syndrom charakterizován odlišnostmi v kognitivních funkcích, v postojích i v hodnotách, je charakterizován i specifičností v každodenním životě takto trpících jedinců. Hrubý voluntarismus, vojenskádirektivita a absence soucitu se u nich projevuje v práci, v rodině, v době volna. Skoro by se chtělo říci, že jediná pravdivá teze Stalinova byla, že komunista je člověk"zvláštního ražení". Ano, to je. A jak je tomus dnešními komunisty? V jádru trpí všemi uvedenými příznaky, jen rétorika je jiná. Hlásají svou nekonturovanou doktrínu do určité míry v obráceném gardu, navenek se ztotožňují s parlamentní demokracií a tutlají, jak by jednouvládli. Jak lze naroubovat na ortodoxní marxismus svobodu a demokracii, jaký je výsledný hybrid, tím se nezabývají. Zdá se (třebaže nemáme k dispozicí doklady z výzkumu mínění), že jakkoli nepružní v myšlení vykazujípozoruhodnou schopnost flexibility v hlásání šalebných, populistických"argumentů". Nelze rozumně pochybovat, že v každém z nás může přetrvávat určité dědictví čtyř dekád rudého brainwashingu. Působí tu však milosrdněpsychoterapie času a nových zkušeností.