Jak být poslušný a jak neposlušný?

Je poslušnost občanskou ctností? Nepohnula dějinami v některých případech spíše neposlušnost? Leckdy vnitřně neposlušní ukazujeme navenek mimikry poslušnosti. Takové otázky jsou smysluplné i v dnešní pluralitní společnosti.Uvažujeme-li o odpovědích, asi nám nakonec vyjde, že kritériem mravního jednání je poslušnost svědomí, nikoli poslušnost sociálním normám nebo veřejnému tlaku či obecnému povědomí. Pro naše uvažování je myslím vhodné seznámitse s Milgramovou teorií poslušnosti a"činné moci"(agency). Podle ní i člověk autonomní a nezávislý je ochoten být někdy neposlušný, i když je to proti jeho přesvědčení. Koneckonců na tom není nic tak podivného, samise občas přistihneme, že tak postupujeme snad všichni. Podle Milgrama lze rozlišovat dva druhy sociálního vědomí - jde o autonomní a zástupný stav. Vyvinuly se jako důsledek života v hierarchické skupině. Autonomním stavem serozumí stav, kdy se lidé chovají v souladu se svými postoji, hodnotami a svědomím. Opakem je stav zástupný - lidé jednají jako"zástupci"nějaké autority, přijaté a mnohdy pochybné, a to bez ohledu na své mravnízásady. Milgram soudí, že významnou funkcí tohoto potlačení svědomí je snaha předcházet možným konfliktům a hostilitě. V zástupném stavu je tedy instance svědomí potlačována. V tomto stavu lidé přestávají pociťovat odpovědnostza své činy, a to jen v daném autoritativním prostředí. Zajímavým faktem je, že po opuštění dané skupiny zase nabývají své autonomie, nemají výčitky svědomí nebo pocit ze svého selhání za své chování v autoritativněstrukturované skupině. Uspokojuje je podřizovat se, nepociťují vinu. Nicméně taková poslušnost má své meze, určené individuální mravností - ani v autoritativní skupině se nedopustí závažných poklesků. V norimberském procesunebyla obhajoba"jen jsem vykonával rozkazy"brána v potaz, protože už to bylo nad meze poslušnosti vůdců. Bohužel jen málo lidí bylo vychováváno k mravní autonomii, v tom jsme zřejmě nepokročili ani dnes. Tentouvažovaný problém, jak vás napadne, se týká zástupného stavu, nabytého deformacemi z doby komunismu. I v současnosti se v nás může tento stav vynořit, ve své kanceláři, v dílně, ve škole se mohu chovat tak, jak jsem se choval vdobách totality. Cítím nechuť zasáhnout, je-li činěno někomu bezpráví. Přesmyk ze zástupného stavu do autonomního není ani v direktivně autoritativní společnosti vzácný. Jako by autonomie byla naším přirozeným stavem, a to takéje. Rozhodneme-li se jít proti autoritě, vede to k enormní tenzi. Ta však pomine, jestliže se rozhodneme a vytrváme. Autonomní stav je jaksi základnější, více"náš", a v tom tkví i oprávněnost naděje, že se zodpovědnosti za sebe a za své bližní nemůžeme vychytračit. Naděje je i tam, kde je autorita založena na pozitivních vlastnostech, a je-li ve formální autoritativní skupině dost neformálních mezilidských vztahů. Co z tohovyplývá pro život i pro terapii, to zajisté není třeba dál rozvádět, to si může laskavý (i nelaskavý) čtenář najít sám. Problém dobře ilustrují příběhy leckterých disidentů z doby totality, nejednou byli sami v zajetí totalitníideologie i praxe, ale vymanili se (v zástupných stavech tenze vymizela) a byli autonomní a také tak jednali. To se netýká jen politických disidentů, ale všech disidentů v docela banálních mezilidských vztazích. Nejde pak jen olidskou pomoc druhému, ale i o dobré spaní na polštáři nepotlačeného hlasu svědomí.