Potřeba obdivovat

Potřeba se projevuje porušením vnitřní rovnováhy, homeostázy. Potřeb je mnoho a jako vše v člověku podléhají vývoji i stagnaci, nabývají nových podob. Potřeba obdivovat se týká obdivování druhých - celebrit, vědců, nadřízených,představitelů národa nebo partnerů. Zřetelně se tato potřeba uplatňuje v submisivním chování. Souvisí s ní potřeba být obdivován, v různé intenzitě ji asi máme všichni. Do této množiny patří i sebeobdiv.Potřeba obdivovat je termínem Henry Murraye. Je to tendence vážit si někoho, mít k němu úctu, mít o něm vysoké mínění. Obdiv je celost emoční, ale je doprovázena i rozumem. Není to potřeba nijak vzácná, ale v struktuřeosobnosti významná.Potřeba úspěchu je motivační tendence k úspěšnému výkonu, který budou druzí obdivovat, je spojena s potřebou vyrovnat určitý nedostatek, ať skutečný nebo domnělý. Jde o běžnou sociální potřebu, která má vnitřní standardy aenergetický náboj. Obdiv se týká především těchto situací:* Obdiv k přírodě a jejím krásám, obdiv či lépe řečeno podivení nad inteligencí přírodních zákonů; je jedním ze základních údivů, přírodou poměřujeme vlastně celý svět i sebe;* obdiv k výkonům rozumu, obdiv k vědě, k objevům a vynálezům; je to údiv nad mocí člověka a nad jeho možnostmi, doprovázejí ho pocity světa jako paradoxu;* obdiv nad vnitřním světem, nad lidskou duší, nad jejími potencemi i nad jejími tužbami a ideály; každý psycholog dobře ví, o jak komplikovaný celek jde a jak se k němu věda těžko prokousává;* obdiv nad nesamozřejmostí samozřejmých věcí;* údiv nad obdivuhodností, s níž se nám náš svět vydává.Obdivovat se můžeme i sobě, naše Já má zpravidla obdivování rádo. Pokud je tento druh obdivu mírný, rozumný a nezbytnělý, přispívá ke štěstí a rovnováze. Může se však zhlédnout sám v sobě a bujet až do podob narcismu. Narcismusje už stav poruchový. Podle řecké báje byl Narkissos krásný, ale pyšný jinoch, pohrdl láskou nymfy Echó a Afrodité ho proměnila za trest v květinu. Narcismus je nadměrné, extrémní zaměření na svou vnitřní krásu:* H. H. Ellis jej považuje za nejkrajnější sebelásku, sebelásku velmi obdivnou, za přemrštěnou orientaci na vlastní osobu; je to nekritický sebeobdiv narušující sociální vztahy, je silně egocentrický;* podle Otto Ranka jde o vývojový stupeň sebezáchovného pudu;* Sigmund Freud ho považuje za slastný doplněk také pudu sebezáchovy, a dokonce za základ religiozity a filozofie;* Erich Fromm má narcismus za obranný mechanismus ega proti ztrátě sebeúcty;* v současné psychiatrii je to označení psychopatické osobnosti vnímající jen sebe a své egoistické zájmy.Schopnost obdivovat se a radovat se i z maličkostí je velký dar; je běžná u dětí a například u básníků. Tato schopnost pozdvihuje každodenní všednost do vyšší úrovně, do úrovně smyslu (je spojena se sebedistancí atranscendencí), ozřejmuje i maličkosti. Tento dar vyplývá z genetické výbavy a ze specifické i nespecifické praxe a rozvíjí se i sociailustrační litou. K těmto „ohromným maličkostem“ (G. K. Chesterton) odkazuje krásnáliteratura i hudba. Naučíme-li se takto nově vnímat svět, bude naše prožívání pozitivnější a radostnější. Nejednou jsem pozoroval nakažlivost a pozitivní efekt tohoto přístupu při psychologických intervencích, zvláště nápadnéto bylo u moderních lidí, pro něž už svět není novum. Výrazně se to projevuje v dereflexních skupinách Elizabeth Lukasové: klienti sdělují, co pěkného prožili, co je potěšilo, byť jde jen o maličkosti. Když pak přijde po časena jejich nouze, zpravidla o nich už nevědí - ne že by ty pozitivní prožitky vytěsnily jejich nouze nebo příznaky, prostě u nich převáží pozitivní nad negativním a jejich prožívání se rozjasňuje. Je jen škoda, že se u nás tytoskupiny málo praktikují, mají široký záběr a poměrně rychlý trvalý efekt.Obdivovat se a mít radost i z maličkostí, vidět věci jako nesamozřejmé, je také dílo dítěte v nás. Jemu bychom měli ponechat iniciativu, ne ji tlumit. To dítě v nás je už trvalé, vyzuté z infantility, je moudré a jehovidění je přirozenou každodenní psychoterapií.