Syndrom ustrnutí

Syndrom ustrnutí nebo stagnace je určen těmito příznaky: zástava vývoje osobnosti, uváznutí v minulosti, ztráta smyslu života a životní radosti, rozmrzelost, ochromenost rozhodování. Stojatost osobního vývoje vede až kneurotickým poruchám, řečeno s Franklem k noogenním. Může jít o trvalejší stav, jen v tom případě lze hovořit o syndromu stagnace. Negativní epizody kratšího trvání známe přece důvěrně všichni, a mohou být i pozitivníminkubačním stadiem k novému rozmachu. Syndrom ustrnutí je vývojové vyhasnutí, stagnace na vývojovém stupni.Syndrom profesního ustrnutí (vyprahlosti, vyhoření, burn-out) je obdobný, může iradiovat na ostatní životní role. Syndrom ustrnutí se nicméně nemusí vždy dotýkat profesní stagnace, ač tak bývá často.Anglické pojmenování (syndrome of stagnation) ukazuje na latinský původ (stagnum = neproudění, zástava toku). Podle Oxfordského slovníku"stagnate"znamená"přestat téci, být nečinným", ale i"stávat se otupělým, zůstat na jednom místě". V angličtině lze tohoto slovesa užít i v případě, že došlo ke ztrátě motivace. Američané tu používají slova"zest"- to původně značí"příchuť, koření,motivovanost, radost z tvoření plánů". Jak vidět, konotace dokreslují výstižně stav ustrnutí. Ztrácí se pocit"ještě to není hotovo".Bez nadsázky lze říct, že vše, co existuje, se vyvíjí, odvíjí v čase. Z toho nelze vymanit ani osobnost, všechny psychické potence jsou plné jen tehdy, jsou-li ve vývoji, lépe řečeno v pokroku. Ustrnutí si člověk nemusíuvědomovat v celém rozsahu.I v duševním životě člověka lze pozorovat jakousi entropii, sklon proti vzmachu"elán vitale". Pobyt ve světě může být jen tehdy plnohodnotný, napomáháme-li realizaci pozitivních dispozic - stojatost je zhoubná.Proti této entropii není imunní ani láska, opravdová je, pokud se rozvíjí, roste. Platí-li postřeh středověké filozofie, že ctnost je právě poloha mezi oběma krajnostmi (statečnost střed mezi zbabělostí a nezodpovědnýmhazardem, spravedlnost centrální poloha mezi nespravedlností a shovívavostí či neangažovaností), o lásce to neplatí, ta může jen růst, nikdy není dovršena.Moderní člověk má mnoho nectností (v tom byl člověk vždy"moderní"), ale přesto se zdá, že touha po dokonalosti, po vývoji a po smyslu je u něho zachována.Syndrom ustrnutí odkazuje na základní pocit radosti z toho, že jsem, že existuji. Údiv nad darem bytí (i nad vnímáním zázraku reality) je živnou půdou pro lidské plány i prosociální chování. Je orientován nejenhorizontálou, ale i vertikálou. Životní prožitky a zkušenosti posilují jeho vývoj a právě syndrom stagnace představuje ztroskotání.Mohlo by se zdát, že uvažovaný syndrom není nijak patologický, jako by šlo o stav marginální, jen o nároky zjemnělé diagnostiky, o ochuzení vnitřní dynamiky. Někdy však je to stav trýznivosti, bezradnosti. Každá věc, má-libýt k něčemu, musí být schopna rozvíjení. Ve zdání, jako by byl syndrom stagnace okrajovou záležitostí poruchovosti osobnosti, je ovšem i kus pravdy. Není nijak daleko k pozitivnímu rozhodnutí.Smyslem naší úvahy jsou implikace pro praktickou psychologickou práci. Vždy je třeba začít u sebe. I pouhý nástin uvažovaného syndromu může naši odbornou praxi nepříjemně ovlivňovat. Jsme nebo bychom měli být citlivější vautoreflexi; vsaďme na stálou tvořivost, odolávejme zaběhané rutině, inovujme své postupy, zkoušejme nové programy, nebojme se objevovat. (Vzpomínám s vděčností, jak mě překvapila efektivita dereflexních skupin Lukasové.)Syndrom ustrnutí ukazuje, že každý kousek radosti, který se podaří vnést do prožívání našich klientů, je pozitivním lidským prosociálním přínosem. Pro klienta i pro mne. A to není málo.