Anatomie emocí

Stanley KelemanPraha, Portál 2005. 214 s.V posledních letech se na našem knižním trhu objevuje přece jen trochu více publikací, které se věnují psychosomatice. Dosavadní nedostatek je nepochybně dán velkou mezerou, která vznikla pečlivou ideologickou filtracíškodlivých myšlenkových proudů z ,prohnilého' Západu. Nejspíš také proto převažují překlady zahraničních autorů nad původní domácí tvorbou. Kalifornský terapeut Stanley Keleman vydal svou Anatomii emocí poprvé roku 1985 vBerkeley. Nabízí v této knize esenci své tak zvané formativní psychologie.Práci s tělem se Keleman věnuje již přes třicet let. I když zřetelně navazuje na charakteranalýzu Wilhelma Reicha, nikde se k ní nehlásí, takže na neznalého čtenáře může působit dojmem zakladatele nového směru v léčbě. Pročtenáře, který původní Reichovu práci zná, může být Anatomie emocí snadnější četbou. To podstatné mají obě společné: pokus zachytit organismus jako celek, kterému se životní události vtisknou do tělesné struktury.Sám název knihy je paradoxní. Jako by bylo možné anatomické metodologie, exaktního popisu těl zbavených života, použít k popisu něčeho tak bytostně živého, jako jsou emoce. Kelemanovi ovšem nejde jen o prchavé projevyorganismu při prožívání, ale o ztělesnění chronických emočních stavů a konfliktů do tělesných tvarů. Pro názornost svých představ používá obrázky těla, na nichž chce přiblížit dynamiku tělesných změn při emočním prožívání.Oba světy - tělesný korelát i pulzující živé procesy od buněčné až po sociální úroveň se tak v Kelemanově textu setkávají, což může způsobovat nepříjemné paradoxy. Na jednu stranu je kniha plná pojmů z mechaniky: trubice,dutiny, měchy, vrstvy, komory, stěny a prostory, pumpy, tlaky, pulzační vzorce, pohonné látky, čištění tekutin, kondenzování, dokonce polarizování elektrického náboje v krvi. Na druhou stranu autor bohatě využívá metafor a příměrů.Čtenář se může někdy až leknout, když se dozvídá, že povrchová vrstva ,myslí' v pojmech světla, svalová v pojmech natahování, tlaku, zhuštění a rytmu, nebo když zjistí, že"hormony jsou jednou z forem vody a tvořízáklad chování v živočišném světě". Tyto hyperboly a víceméně básnické obraty může každý anatom nebo biolog podrobit kritice, bylo by však škoda, kdyby zrovna jeho odradily od další četby. Prostor setkávání duševníchprocesů s materiálním substrátem těla totiž vzdoruje jednoduchému popisu. Jednou z možností, jak se takového úkolu zhostit, je použití spíše básnického načrtávání obrazů než výčet všech detailů živé skutečnosti. Cenné jsou téžúvahy o terapeutických možnostech a léčebných strategiích.Připravenému čtenáři, který o tělové terapii již něco ví, se bude tato kniha hodit. Lékařům, kteří se s touto problematikou setkají poprvé, bych doporučil velkorysost a dostatek času na čtení, které vyžaduje přijetíponěkud odlišného paradigmatu, než na jaké jsou ze svého studia zvyklí.