Trendy v moderní hudbě - reakce na společnost

Pro rock, stejně jako pro ostatní žánry současné populární hudby platí, že kromě svého hudebního poselství vytvářejí i širší kulturní prostředí. Řada takových fenoménů byla v minulosti psychologicky i sociologicky zkoumána, aťuž se jedná o hnutí hippies (pozdní Beatles) či vitalistickou a energickou rockovou kulturu (Rolling Stones). Hudba odráží to, co společnost prožívá, jak je to v případě hektického a nervózního městského života vyjádřeného vestudených opakujících se metalických rytmech Talking Heads, obsesivní úzkosti ve skladbách Nine Inch Nails, disharmonického šumu a hluku průmyslové civilizace v ostrých a chaotických zvucích industrial rocku či pocitu odcizenía totální dezintegrace death metalu. Tyto hudební směry nemůžeme pochopit, pokud nepochopíme společenský kontext, v němž se rozvíjely. Nepochopíme hudbu industrial rocku bez pochopení pocitů odcizeného člověka uprostřed plněmechanizovaného, citově vyprázdněného světa. Podobně jako určité nekrofilní postoje metalové hudby s důrazem na destruktivní a desintegrující prvky, které opět zrcadlí pocit dehumanizace, smrti individua i postindustriálníspolečnosti. Opakující se motiv odcizení v současné populární hudbě ukazuje podobně jako ostatní typy umění jeden z typických rysů současné společnosti."Do současné populární hudby se promítá mnoho rysů života dnešníspolečnosti. Nejvíce mě však znepokojuje existence takových hudebních směrů, jako například black metal nebo death metal, do kterých se promítá dnešní nihilismus, pocity prázdnoty, preference násilí či přímo oslava zla. Je tocosi nového. Hudba byla v naší kultuře vždy svým založením pozitivní - byla spojena s krásou a radostí (ovšem někdy i smutkem), nikdy však přímo neoslavovala zlo nebo ošklivost,"říká Marek Franěk. Klasický rocksedmdesátých let se vyznačoval značným vitalismem, ovšem následující hudební směry v populární hudbě začaly dávat čím dál větší důraz na disonanci, rytmický a melodický antagonismus až po kompletní rozpad hudební struktury, jakto vyjadřuje industrial rock složený z civilizačního hluku včetně zvuku cirkulárky, tiskařských strojů či aut. Tato psychická apokalypsa je vyjádřená v rockových skladbách a skladbách new wave zrcadlících odcizení přelomusedmdesátých a osmdesátých let (skupiny Suicide, Residents), podobně jako post-punk hard core (skupiny Black Flag, Dead Kennedys) či nekonečné pomalé skladby acid rocku, v nichž se tóny přelévají, vytvářejí bizarní obrazce,přetvářejí realitu podobně jako LSD a končí v šílenství, totální dezintegraci či depresi (Codeine, Black Heart Procession), tedy v opačné pozici, než tomu bylo v případě energického a vitálního klasického rocku. Z toho vyplývá,že rocková hudba není zdaleka organický a ucelený fenomén, naopak v roztříštěných stylech a skladbách do značné míry vyjadřuje roztříštěnou realitu. I tvrdá hudba odmítající a kritizující společnost se ale stává sama produktemtrhu a masové kultury. Tlak konzumu z ní ovšem vytváří zvláštní formu, která pomalu ztrácí svůj obsah a své poselství."Západní společnost svým liberalismem určitě přispívá k tomu, že lidé se mohou zabývat skoro vším, coje napadne. Tvrdá hudba bezpochyby patří k těmto svobodám,"říká Michael Šebek."Svůj podíl má i to, že tvrdá hudba se dá dobře prodat těm, kteří o ni mají zájem. Trh se zde tedy určitě bohatě prosadí."