Online archiv

V naší společnosti stále ještě převažuje názor, že tělesné příznaky musí mít organickou příčinu a že emoční pocity jako smutek, úzkost a napětí jsou podmíněné psychologickou zkušeností. Názor, že tělesné a psychické představujevztahový a komunikující celek, se sice popularizuje, zatím se však nestal samozřejmou součástí povědomí. To, co v obecné rovině docela dobře chápeme, si nepřipouštíme snadno o sobě nebo o blízkých lidech.

V demokratické společnosti se to nabídkami psychologické a psychoterapeutické pomoci jen hemží. Jsou všechny prospěšné, nebo mohou být dokonce nebezpečné? A můžeme o nich jako o psychoterapeutických metodách vůbec mluvit? Kampatří hlubinná abreaktivní psychoterapie Andreje Dragomireckého?

Politika má i pro mladé lidi své kouzlo - rozhodovat, získat moc, náležet ke skupině. Do jaké míry však rozhodnutí vstoupit do politické strany vyrůstá z přesvědčení samotného adolescenta a do jaké je výsledkem působení rodinyči samotné politické strany?

Média nás utvrzují v představách, které nám každodenně servírují až do bezpečné intimity našich obývacích pokojů či ložnic. Dlouhodobé vystavení se televizním obsahům vede k proměně vnímání ženských rolí a postojovým změnám.Ženy nezřídka využívají televizní obrazy k formování obrazů o sobě samotných. V případě soap oper bývají tyto obrazy výrazně stylizované.

Během reemigrace znovu prožíváme základní fenomény kulturního šoku, i když se vracíme do svého původního domova. Protože náš domov byl základnou našeho bezpečí, jen s obtížemi si uvědomujeme, že je pro nás nyní z velké části neznámý.

Prevence je jedním ze základních kamenů působení v nejrůznějších oblastech sociální patologie. Někdy se považuje za odnož psychoterapie. To je však velmi zavádějící a nesprávná představa.Preventista by měl být připraven, že si ho třída sama bude"zkoušet."

Pro rock, stejně jako pro ostatní žánry současné populární hudby platí, že kromě svého hudebního poselství vytvářejí i širší kulturní prostředí. Řada takových fenoménů byla v minulosti psychologicky i sociologicky zkoumána, aťuž se jedná o hnutí hippies (pozdní Beatles) či vitalistickou a energickou rockovou kulturu (Rolling Stones). Hudba odráží to, co společnost prožívá, jak je to v případě hektického a nervózního městského života vyjádřeného vestudených opakujících se metalických rytmech Talking Heads, obsesivní úzkosti ve skladbách Nine Inch Nails, disharmonického šumu a hluku průmyslové civilizace v ostrých a chaotických zvucích industrial rocku či pocitu odcizenía totální dezintegrace death metalu. Tyto hudební směry nemůžeme pochopit, pokud nepochopíme společenský kontext, v němž se rozvíjely. Nepochopíme hudbu industrial rocku bez pochopení pocitů odcizeného člověka uprostřed plněmechanizovaného, citově vyprázdněného světa. Podobně jako určité nekrofilní postoje metalové hudby s důrazem na destruktivní a desintegrující prvky, které opět zrcadlí pocit dehumanizace, smrti individua i postindustriálníspolečnosti. Opakující se motiv odcizení v současné populární hudbě ukazuje podobně jako ostatní typy umění jeden z typických rysů současné společnosti."Do současné populární hudby se promítá mnoho rysů života dnešníspolečnosti. Nejvíce mě však znepokojuje existence takových hudebních směrů, jako například black metal nebo death metal, do kterých se promítá dnešní nihilismus, pocity prázdnoty, preference násilí či přímo oslava zla. Je tocosi nového. Hudba byla v naší kultuře vždy svým založením pozitivní - byla spojena s krásou a radostí (ovšem někdy i smutkem), nikdy však přímo neoslavovala zlo nebo ošklivost,"říká Marek Franěk. Klasický rocksedmdesátých let se vyznačoval značným vitalismem, ovšem následující hudební směry v populární hudbě začaly dávat čím dál větší důraz na disonanci, rytmický a melodický antagonismus až po kompletní rozpad hudební struktury, jakto vyjadřuje industrial rock složený z civilizačního hluku včetně zvuku cirkulárky, tiskařských strojů či aut. Tato psychická apokalypsa je vyjádřená v rockových skladbách a skladbách new wave zrcadlících odcizení přelomusedmdesátých a osmdesátých let (skupiny Suicide, Residents), podobně jako post-punk hard core (skupiny Black Flag, Dead Kennedys) či nekonečné pomalé skladby acid rocku, v nichž se tóny přelévají, vytvářejí bizarní obrazce,přetvářejí realitu podobně jako LSD a končí v šílenství, totální dezintegraci či depresi (Codeine, Black Heart Procession), tedy v opačné pozici, než tomu bylo v případě energického a vitálního klasického rocku. Z toho vyplývá,že rocková hudba není zdaleka organický a ucelený fenomén, naopak v roztříštěných stylech a skladbách do značné míry vyjadřuje roztříštěnou realitu. I tvrdá hudba odmítající a kritizující společnost se ale stává sama produktemtrhu a masové kultury. Tlak konzumu z ní ovšem vytváří zvláštní formu, která pomalu ztrácí svůj obsah a své poselství."Západní společnost svým liberalismem určitě přispívá k tomu, že lidé se mohou zabývat skoro vším, coje napadne. Tvrdá hudba bezpochyby patří k těmto svobodám,"říká Michael Šebek."Svůj podíl má i to, že tvrdá hudba se dá dobře prodat těm, kteří o ni mají zájem. Trh se zde tedy určitě bohatě prosadí."

Na konci koncertu kapela ničí své nástroje i aparaturu, diváci šílí. V okolí koncertního sálu potom zbude několik rozbitých autobusových zastávek. Může za to hudba? Ozzy Osbourne, Iron Maiden, Deep Purple a další skupiny"tvrdšího ražení"prošly na podzim naší zemí, nebo se k nám chystají. Lístky jsou vždycky dopředu beznadějně vyprodané. Není třeba chodit tak daleko. Stačí ráno nastoupit do autobusu a zaručeně potkáme několik mladýchlidí se sluchátky na uších. Ostrý rytmus a agresivní hudbu slyší obvykle i všichni kolem nich. Proč si mladí lidé tuto hudbu vybírají? Je pravda, že tvrdá hudba člověka poškozuje? Vždyť řada mladých lidí uvádí, že se pokoncertu své oblíbené skupiny cítí jakoby nabitá novou energií.Moderním hudebním směrům jde o víc než pouze o hudbu. Vytvářejí svou vlastní subkulturu, mají své hodnoty a svůj životní styl.

Pozitivní emoce mohou zvyšovat naši odolnost vůči běžnému nachlazení a rýmě. Vyplývá to z nové studie Sheldona Cohena z Carnegie Mellon University v USA, která byla publikována v časopise Psychosomatic Medicine (Vol. 65, No. 1).Výzkumu se zúčastnilo 334 dobrovolníků. Výzkumníci je v průběhu tří týdnů sedmkrát ve večerních hodinách kontaktovali telefonem a prostřednictvím rozhovoru zjišťovali jejich aktuální emoční stav. Účastníci měli za úkolzhodnotit, jak se v průběhu uplynulého dne cítili. Sloužilo k tomu celkem šest čtyřbodových škál - tři pro oblast pozitivních emocí (energie, well-being, klid), tři pro emoce negativní (deprese, úzkost, hostilita). Po tétoúvodní fázi aplikovali autoři výzkumu každému z účastníků viry způsobující rýmu přímo do nosu. Poté byl každý účastník sledován po dobu pěti dnů, zda u něj propuknou příznaky nachlazení."Lidé, kteří skórovali nízko vpozitivním emočním stylu, onemocněli třikrát častěji než lidé s vysokými skóry v oblasti pozitivních emocí,"uvádí Cohen. Následovalo podrobnější zkoumání toho, jak emoční styl ovlivňuje průběh onemocnění. Lidé s příznakynachlazení měli za úkol každý den pomocí čtyřbodové posuzovací škály přesně hodnotit své symptomy - ucpaný nos, kašel a bolesti hlavy. Zatímco negativní emoční styl nesouvisel s tím, zda lidé onemocní či nikoliv, výzkum ukázal,že lidé s vysokými skóry v negativním emočním stylu uváděli více příznaků, než by odpovídalo objektivním ukazatelům. Naopak lidé s nízkými skóry v oblasti pozitivních emocí uváděli méně příznaků onemocnění, než by se daloočekávat na základě objektivního posouzení jejich zdravotního stavu. Pozitivní emoční styl byl u účastníků asociován se zdravější životosprávou a nižšími hladinami adrenalinu, noradrenalinu a kortizolu - tří tzv. stresovýchhormonů. Podle autorů studie však tato zjištění nevysvětlují spojitost mezi pozitivními emocemi a odolností vůči nemoci. Dospělí lidé mají rýmu v průměru 2-5krát za rok, děti v průměru 7-10krát. Podle Cohena může změna emočníhostylu směrem k pozitivním emocím vést k poklesu rizika nachlazení a rýmy.

Psychcrawler je nástroj Americké psychologické asociace, který slouží k vyhledávání informací a dokumentů z oblasti psychologie v rámci těchto serverů: American Psychological Association (www.apa.org), APA Public Information(helping.apa.org), National Institute of Mental Health (www.nimh.nih.gov), National Institute on Drug Abuse (www.nida.nih.gov), The Substance Abuse and Mental Health Services Administration (www. samhsa.gov), U.S. Department ofHealth and Human Services, Center for Mental Health Services (www.mentalhealth.org), National Clearinghouse for Alcohol and Drug Information (www.health.org), Sidran Foundation (www.sidran.org) a National Center forPost-Traumatic Stress Disorder (www.ncptsd.org).

G. van den Aardweg; Praha, Exodus Hnutí pro život ČR Jihlava 2003. 110 s.Do našich škol byla zaslána publikace"Terapie homosexuality. Příručka pro postižené a poradce", překlad práce z poloviny devadesátých let. Už při čtení prvních řádků na mne dýchl středověk. Autor vychází zpředpokladu, že homosexualita představuje neurotickou poruchu celé osobnosti a tudíž je v podstatě léčitelná. Dokonce uvádí, že za 3 - 5 let 15-20 % léčených nemá homosexuální cítění. Jiní se prý k homosexualitě vracejí vestresu. Mladému gayi a lesbičce je doporučeno najít si nějakého terapeuta, aby jej doprovázel. Oficiální psychoterapeuti nejsou příliš vhodní, neboť zastávají oficiální ideologii o neměnnosti homosexuálního cítění. Takže jelepší volit kamaráda, pedagoga, faráře. Snad proto putovala kniha právě do škol (bez schvalovací doložky MŠMT či jiných odborných institucí). Úvodem autor slibuje informace o homosexualitě, které však pravděpodobně zapomnělzařadit. Místo toho se dočítáme o filosofickém pojetí normality a také o tom, že homosexualita je nemocí a je nutné s ní bojovat. Který homosexuál nebojuje, je zbabělec. Najdeme zde:"Sexualita, která nemůže dospět k cílipohlavního spojení, je nutně neplnohodnotná. Je to funkční porucha...Homosexuální partnerství jsou nevyzrálými formami lidských vztahů."Stostránkový spisek je dělen na dvě části: Názory a Praktická pravidla pro terapii.Začátek Názorů jsou citace různých klasiků umně poskládaných v patřičný obraz. Dovídáme se, jak je špatné, že společnost vnímá homosexualitu jako něco normálního, že rodiče homosexuálů nejsou kvalitní (mnohé matky a otcové jsouneurotičtí), a když bojují za práva svých homosexuálních dětí, kompenzují vlastní nedostatky ve výchově. Ve"vědecké"části knihy se autor vypořádává s vrozeností homosexuality - bohužel často vyvrací již překonanénázory. Navíc poukazuje na spornou objektivitu výzkumů, pokud je vede homosexuál. Upozorňuje nás také na to, jak s vědeckými závěry zacházejí média. Horší je to v kapitole Praktická pravidla pro terapii. Jsou tu popisoványzásady teo-terapie, kterou zde autor hrdě nazývá křesťansko-psychologickou metodou. Prvním krokem je najít dobrou vůli a průvodce. Tomu je nutné sdělit o sobě vše, aby nám otvíral oči. První dva týdny probíhá sebepozorování,sebeanalýza pocitů. Nabízí se tu, co má pacient zjistit - že je emocionálně nezralý a nejednal jako dospělý, i když mohl. Pak dochází k pozorování svého chování a musí dojít k závěru, že se sebeprosazuje a vyhledává pozornost.Je nucen sledovat svůj hlas, slovní obsahy, myšlenky, které chová sám k sobě. Má pozorovat svou sexualitu - co jej vzrušuje u druhého - a konfrontovat to s vlastními pocity méněcennosti. Následuje pozorování vlastní mužské(resp. ženské) role. Po rozpoznání svého dětinského JÁ může přistoupit k morálnímu sebepoznání, najít svou hříšnost. Udělat si ze svého stavu legraci atd. Autor píše, že odvyknout homosexualitě je stejné jako odvyknutí kouření.Co k tomu dodat (a je to vůbec potřeba)? Za osm let vedení psychologické skupiny adolescentních gayů, kde existoval výrazný identifikační vzor v postavách vedoucích skupiny (muže a ženy), nemohu"nálezy"nizozemskéhopsychologa potvrdit. Spíš naopak. Nepříjemný pocit nezmenšuje ani předmluva renomované psycholožky dr. Ivy Šípové. Ta se opatrně snaží knihu chápat jako pomoc určité skupině gayů pro jejich individuální cestu. Komu knihudoporučit? Homosexuálům - už zralým osobnostem - kteří se chtějí seznámit s protinázory. Náboženským dogmatikům, kteří prezentovaná"fakta"mohou využít ve svém tažení proti homosexuálům. Latentním homosexuálům (mezikteré osobně řadím i iniciátory tisku této příručky) pro alibi jejich neotevřenosti. A vůbec všem homofobním občanům. Jenom bych si přál, abych byl jediný, kdo knihu dočetl do konce.

Richard E. Friedman je profesorem hebrejské a srovnávací literatury na Kalifornské univerzitě v USA; doktorát získal na Harwardu a přednášel jako host i v Oxfordu a Cambridge. Jeho knihy jsou oprávněně bestsellery - patří k maléčásti vědců, kteří dokážou nabídnout výsledky svého bádání v čtivé a napínavé podobě. I jeho kniha Mizení Boha vydaná nakladatelstvím Argo je plná překvapení - a to jak pro laiky, tak pro odborníky. K velkým překvapením patří itón knihy - je to pojednání o náboženství, které nechce ani"obracet na víru", ani"vyvracet víru"; nepřináší žádné fantastické"objevy", jimiž se to hemží v žurnalisticko-popularizující a brakovéliteratuře typu"Ježíš žil v Indii", je to seriózní pojednání vědce, které je však vším jiným než nudným poučováním z pozice odtažitého odbornictví. Její originalita a poutavost spočívá spíše v hloubce a ostrostiurčitého úhlu pohledu a nezvyklého stylu interpretace známých i méně známých faktů a v nalézání nečekaných souvislostí. Koncepce této knihy, která se pohybuje na pomezí literární vědy, filozofie, psychologie, religionistiky ateologie, záměrně připomíná detektivní příběh: kam mizí Bůh? Kam a proč mizí Bůh v Bibli - a kam a proč mizí v moderní kultuře? A může"prvé mizení"naznačit nějakou stopu pro to"druhé"? Autor si kladeotázku, kterou si v této podobě - přestože o Bibli vychází po dvě tisíciletí stále více odborných knih a komentářů, nyní na celé planetě - nikdo dosud nepoložil? Proč Bůh mizí v Bibli? Proč první stránky Bible jsou plny řečí oBohu - a jak procházíme hebrejskou Biblí (čili"Starým zákonem") spis po spise, vyjádření o Bohu jsou řidší a řidší, až v knize Ester zmínku o Bohu prakticky vůbec nenajdeme? Autor nejprve shromáždí ohromné množstvípřesvědčivých důkazů pro svou tezi, že Biblí prochází vývojová linie"Božího postupného odmlčení"a pak nabídne řadu vysvětlení - je přesvědčen, že tak záhadné jevy mají zpravidla více kombinovaných motivů a příčin.Pak se ponoří do druhé oblasti - moderní filozofie a literatury. Zde nacházíme mistrovskou psychologicko-literární studii srovnávající Dostojevského s Nietzschem - centrální myšlenky obou autorů interpretuje originálně vkontextu jejich osobní a rodinné historie. Od úvah o moderním ateismu přechází k dalším dvěma oblastem: k židovské mystice a soudobé fyzice. Při analýze typického motivu židovské kabaly - Bůh a jeho"sláva"(šechina)se stahují do"exilu"- nachází autor rozhodující klíč: motiv Božího dobrovolného stažení se ze světa proto, aby byl učiněn svobodný prostor pro člověka. A kam se"Bůh stahuje"? Odpověď nachází autor vsoudobém fyzikálním obrazu světa - avšak protože celý spis je koncipován jako"detektivka", bylo by krajně neslušné reprodukovat vyluštěnou tajenku. Je to kniha strhující pro každého, kdo má odvahu myslet bezpředsudků - a čím je čtenář vzdělanější a všestrannější, tím větší potěšení a obdiv u něj vzbuzuje autor, jehož je opravdu těžké přistihnout při nějakém odborném omylu či myšlenkové neserióznosti.