Online archiv

nejvíce zaujaly přední české psychology?

Tereza Spencerová; Praha, G plus G 2003. 126 s.Tereza Spencerová, jedna z výrazných postav české novinářské komunity, prošla procesem přeměny pohlaví. Její kniha Jsem tranďák! je v naší historii teprve druhou knihou, autenticky se zabývající transgender problematikou očimavlastního prožitku (první byla publikace Monika Němcová - Míla Němců - Robert Němec). Pokud ale čekáte autobiografický příběh plný depresí, neštěstí a stesků na nespravedlnost přírody, čekáte marně. Tereza téma uchopila slehkostí, bravurou a švihem sobě vlastním. V další části je popsána historie vývoje medicínského pohledu a medicínských způsobů řešení transgender problematiky. Tereze se povedlo velice zajímavým způsobem toto téma převést zapomoci laicky srozumitelných a čtenářsky atraktivních výrazů do napínavého vyprávění, proloženého zkratkami osobních příběhů jednotlivých aktérů. Neméně zajímavý je pak i kontext zeměpisný, kulturní a náboženský. Originálnímpříspěvkem je následný popis vývoje transkomunity v naší republice, založení občanského sdružení Transforum (zde byla Tereza jednou z hlavních postav) a peripetií spojených se snahou o podporu emancipace transgender lidí v soběi navenek, s úsilím o osvětu a změnu postojů majoritní společnosti. Veliký prostor pak Tereza věnuje obci českých sexuologů a speciální účty si vyřizuje s komisí schvalující chirurgické zákroky procesu přeměny pohlaví. Zcela jírozumím a většinu jejích výhrad považuji za oprávněnou. Nutno podotknout, že Tereza absolvovala proces přeměny pohlaví již před časem a mnoho věcí se od té doby, alespoň doufám, výrazně změnilo. V poslední části pak nám Terezadovoluje o něco více nahlédnout do svého života, speciálně pak do období pooperačního. Nerada bych svými těžkopádnými interpretacemi jakkoli měnila význam jejích přesných formulací se všemi barvami a vůněmi, váženými snad nalékárnických vahách. Hovoří zde s velikou upřímností o hledání sebe sama, hledání své skutečné identity, svého postavení mezi lidmi, své svobody a svého klidu. Tereza vždycky byla, je a bude výrazná osobnost, bojovnice, chytráa vzdělaná diskutérka, člověk se vzácným darem humoru i sebeironie a neodmyslitelnou permanentní potřebou zabývat se věcmi veřejnými. Její podíl na zvyšování informovanosti majoritní společnosti o transgender problematice jeveliký a osobní nasazení obdivuhodné. Žije tak, jak nakonec i sama uvádí v závěru své knihy:"Jsem tou nejlepší ženou, jakou mohu být, aniž bych tím nějak omezovala své ego, a jak říká moje kamarádka Milka - tak to bernebo nech být."Tak já bych si to, milá Terezo, dovolila brát - a moc Ti děkuji.

Ján Praško a kol.; Praha, Portál 2003. 359 s.Po více než třiceti letech se na našem knižním trhu objevuje další monografie zabývající se poruchami osobnosti. Na rozdíl od předchozích publikací se snaží na tuto problematiku podívat moderně, optimisticky. Máme příležitostse, četby dovědět více o vývoji v diagnostice poruch osobnosti a o změnách v postojích terapeutů k pacientům s touto diagnózou. V první části monografie se setkáme s teoriemi, klasifikací a diagnostikou poruch osobnosti. Přesdefinici poruchy osobnosti postupují autoři ke klasifikaci, prevalenci a etiologii poruch osobnosti. Správně nás upozorňují, že jako se snažíme porozumět osobnosti přes interakci temperamentu a charakteru, tak i její poruchupochopíme stejným způsobem. Z teorií vztahujících se k vývoji osobnosti autor na prvním místě zmiňuje S. Freuda. Můžeme si na několika stranách zopakovat psychoanalytickou teorii o uskutečňování duševní aktivity a znovu sipřipomenout pojmy vědomí, předvědomí a nevědomí. Není opomenuta ani struktura a dynamika osobnosti z pohledu psychoanalýzy, obranné mechanismy a teorie vývoje osobnosti. Kromě Freuda si můžeme připomenout i pohled MelanieKleinové a Erika Eriksona. Následují kapitoly se věnují behaviorální a kognitivní teorii osobnosti. O evoluční teorii osobnosti se autoři zmiňují až v poslední kapitole první části monografie, která je věnována psychologickédiagnostice poruch osobnosti. Současné modely osobnosti a jejích poruch -Millona, Cloningera a dalších - jsou ovlivněny evoluční psychologií, a tak nás autoři informují o Cloningerově teorii osobnosti a diagnostice poruchosobnosti. Druhá část monografie probírá základní léčebné přístupy. Autoři upozorňují, že jako terapeuti můžeme volit z několika psychoterapeutických směrů. Dále je dobré mít stále na mysli, že úroveň fungování pacienta,léčitelnost a prognózu nejvíce ovlivňuje pacientova ochota ke změně. Jsme informováni o možnostech využití podpůrné, interpersonální, skupinové, kognitivně-behaviorální psychoterapie, i o psychodynamickém přístupu v léčběporuch osobnosti. Každému z těchto uvedených léčebných přístupů se autoři věnují dostatečně podrobně, a tak je čtenář může využít jako návod při své práci. V samém závěru druhé části monografie nás autoři seznamují s hlavnímisymptomovými oblastmi a možnostmi jejich farmakologického ovlivnění a relativních kontraindikací u poruch osobnosti. Třetí a poslední část knihy je věnována specifickým poruchám osobnosti. Každá se podrobně věnuje jednomukonkrétnímu typu poruchy osobnosti, včetně diagnózy, diferenciální diagnózy, psychodynamického pohledu, podpůrné psychoterapie a kognitivně-behaviorálního přístupu v léčbě. Následuje seznam literatury s 275 tituly zahraničnímii tuzemskými. S potěšením mohu knihu doporučit pro kvalitní a přehledný výklad nejen diagnostiky poruch osobnosti, ale i podrobný popis možností terapeutického ovlivnění těchto poruch, kdy kniha narušuje terapeuticky rigidnípostoje a předsudky o neovlivnitelnosti těchto poruch.

Pozorování patří v psychologii tradičně k základním a nejužívanějším metodám. Také v oblasti psychologické diagnostiky - v klinické praxi i ve výzkumu - má metoda pozorování nezastupitelnou úlohu. Přestože o smysluplnosti aužitečnosti pozorování v psychologii jen málokdo pochybuje, je tato metoda spojena s řadou metodologických obtíží. Jak zajistit, aby pozorování bylo objektivní? Jak dosáhnout co nejvyšší reliability (spolehlivosti) a validity(platnosti) pozorování? Tyto a další otázky si kladli koncem minulého století také vědci, kteří pomocí metody pozorování popisovali a analyzovali chování kojenců, zejména pak interakční chování mezi matkou a dítětem. Nutnostpopsat co nejpřesněji a nejobjektivněji tento komplexní interakční proces plný jemných detailů vedla k vytvoření univerzálního počítačového programu Interact, který pozorování výrazně usnadňuje a zkvalitňuje. Jde o univerzálněpoužitelný systém, který slouží ke sběru, uchovávání a zpracování dat při behaviorálním pozorování. Zjednodušeně lze říci, že Interact je náhradou za tužku a papír, které se standardně při pozorování používají. Interact jevyvíjen již od počátku 90. let minulého století a za tu dobu získal uplatnění v mnoha aplikačních oblastech - kromě psychologie také v etologii, medicíně, farmakologii, marketingu apod. Jaké jsou základní rysy Interactu?

Možnost trénovat inteligenci a měnit strukturu intelektových schopností přináší metoda instrumentálního obohacování, která staví na teoretickém předpokladu, že inteligence není neměnná.Feuerstein chápe lidský intelekt jako modifikovatelnou, na všech stupních vývoje tvárnou kvalitu.

Internetové poradenství má zelenou. Možnosti anonymně se svěřit a poradit o svých problémech využívá stále více lidí. Míru anonymity si přitom určuje sám klient. Pro mnohé je to jediná možnost, jak překonat ostych a vyhledat pomoc.Pro někoho může být internetové poradenství dostatečnou pomocí nebo jedinou formou pomoci, kterou je ochoten či připraven přijmout.

Měli by vědět, že jsou problémy s alkoholem ohroženi více než běžná populace. Uplatňují se zde sociální vlivy (rodičovské modely, rodinné prostředí, rodinné rituály apod.), ale i vlivy genetické. Studie na dvojčatech ukázala, žejednovaječná dvojčata (mají stejný genetický materiál) se sobě více podobají v tom, zda se u nich vytvoří závislost na alkoholu než dvojčata dvojvaječná (ta mají společných jen 50 % genetického materiálu). Samotné genetickévlivy zvyšují riziko vzniku závislosti na alkoholu asi čtyřikrát. Dále zvyšuje závislost na alkoholu u rodičů riziko ve vztahu k poruchám chování a emočním problémům. Wegscheider-Cruse popsala reakce dětí v rodinách, kde sevyskytuje závislost na alkoholu, následovně:•Rodinný hrdina přebírá odpovědnost, nahrazuje nefungujícího dospělého a"zachraňuje rodinu". Typicky je to nejstarší sourozenec, který zastupuje závislého otce a pečuje o mladší děti."Hrdinovi"byměli dospělí dovolit vrátit se do dětství."Hrdina"by se neměl cítit odpovědný za problémy v rodině, ale chápat, že jsou to problémy dospělých, za které on nemůže a které není schopen řešit.•Obětní beránek odvádí pozornost od problémů dospělých tím, že dělá problémy sám. Chodí za školu, krade, lže, pere se, experimentuje s alkoholem nebo drogami apod. Takovému dítěti je třeba"dovolit zbavit sesymptomu". Jeho problémové chování by se nemělo odměňovat, ale naopak posilovat chování adaptivní.•Ztracené dítě je uzavřené a nekomunikující. Před bolestí vnějšího světa uniká do snění. Je třeba věnovat mu potřebnou pozornost a ukázat mu, že svět je vlídnější a bezpečnější, než se domnívalo.•Klaun šaškuje, a tak odvádí pozornost od problémů s návykovou látkou v rodině. Lépe, když se dospělí smějí, než aby se hádali nebo prali. Šaškování by se nemělo odměňovat. Měly by se hledat vhodnější způsoby, jak pomocidítěti se uplatnit a posílit sebevědomí. Ti, jejichž rodiče jsou závislí na alkoholu, by také měli vědět, že nejsou sami. Počet lidí závislých na alkoholu v Česku s ohledem na vysokou spotřebu může dosahovat 300 000 osob. Mnohozávislých vyrůstalo v rodinách, kde se problém s alkoholem vyskytoval, a mnoho z nich už má vlastní děti. Závislost u rodičů ještě automaticky neznamená, že se závislost vytvoří i u dětí. Podle amerických pramenů u více nežpoloviny těchto dětí závislost na alkoholu nevznikne. Naopak platí i to, že nepřítomnost problémů s alkoholem u rodičů ještě nikomu nezaručuje, že se sám nestane na alkoholu závislý. K řadě problémů působených alkoholem docházíi u těch, kteří závislí nejsou (úrazy, otravy a jiné zdravotní i sociální komplikace). Ti, u jejichž rodičů se vyskytl problém s alkoholem, by se měli alkoholu zcela vyhnout v dětství, dospívání a mladší dospělosti, protožezávislost na alkoholu by u nich mohla vzniknou rychle a v časném věku. I jako dospělí by se měli alkoholu vyhýbat nebo být vůči němu maximálně zdrženliví (např. nepřekračovat maximální dávku cca půl litru piva nebo 2 dcl vínadenně). Tito lidé by se také měli vyhýbat ilegálním drogám, protože i na nich by si mohli vytvořit rychle závislost. O tom, jak nebezpečný je alkohol pro děti a dospívající z rodin, kde je otec závislý na alkoholu, svědčí práceKubičky a spol. z roku 1990. Tito autoři uvádějí, že synové závislých otců, kteří začali pravidelně konzumovat alkohol do věku 17 roků, museli do věku 22 let ve 27 % kontaktovat speciální zdravotnické zařízení pro vlastníproblémy s alkoholem. Záhy konzumující mladí muži z celkové populace takový kontakt měli jen v 5 %. Do věku 22 let se pro závislost na alkoholu léčilo 8 % synů závislých otců, zatímco v celkové mužské populaci to bylo jen 1 %.Jestliže se objeví psychické problémy, měli by se pro ně léčit a využívat poradenských, psychologických i psychiatrických služeb. Případnou léčbu problémů s alkoholem je třeba zahájit co nejdříve. Včasná léčba je snazší,účinnější a bezpečnější.Alkoholismus se v Česku týká 300 000 osob. Mnoho závislých vyrůstalo v rodinách, kde se vyskytoval problém s alkoholem.

U dětí, jejichž matky trpěly po porodu depresemi (zvláště opakovanými), se ve věku 11 let ve zvýšené míře objevuje násilné a agresivní chování. Prokázala to studie provedená v britských rodinách a publikovaná v listopadovémčísle časopisu Developmental Psychology. Dale F. Hay z Cardiff University se svými spolupracovníky zkoumal v rámci longitudinálního výzkumu celkem 122 rodin žijících ve dvou oblastech v jižním Londýně. Snažil se zjistit, jakýmzpůsobem ovlivňuje postnatální deprese matky násilné chování dítěte v průběhu jeho vývoje. Rodiny zahrnuté do výzkumu byly reprezentativním vzorkem současné britské městské populace. S matkami byl prováděn rozhovor v dobětěhotenství, dále pak tři měsíce, rok, čtyři roky a jedenáct let po porodu. V jedenácti letech dítěte byl realizován také rozhovor s dítětem a s jeho vyučujícím. Jak autoři studie předpokládali, většina dětí se násilně aagresivně neprojevovala. Nicméně míra násilného chování byla vyšší u dětí, jejichž matky byly v období po porodu depresivní. Zvláště pokud se deprese alespoň jednou opakovala. Násilné chování bylo zjištěno častěji u chlapců,zpravidla šlo o násilí vůči vrstevníkům. Následkem byla častá zranění a vyloučení ze školy. Podle autorů studie je příčinou násilného chování jedenáctiletých dětí jejich neschopnost regulovat vlastní pozornost a emoce. Násilnéchování bylo často spojeno s nepozorností a pocity zlosti."Už předchozí výzkum prokázal, že problémy s regulací vlastní pozornosti a aktivity a problémy s ovládáním vlastní zlosti a odpovědí na frustraci jsou spojenynásilným chováním,"uvádí Dale F. Hay. Výsledky této studie ukazují, že duševní stav matky po porodu je důležitým prediktorem budoucího sociálního vývoje dítěte. Dosud však není jasné, jakými mechanismy se předpokládanývliv uplatňuje. Uvažuje se o biologických příčinách, pravděpodobně spojených s hormonální regulací. Možné je i to, že děti s vrozeným"obtížným"temperamentem vyvolávají depresi u matky. Ať již je chování dítětepříčinou či následkem, je zřejmé, že postnatální deprese je důležitým klinickým indikátorem zvýšeného rizika pozdějších problémů ve vývoji dítěte.

Ne že bych to věděl, ale přece jen bych rád přispěl několika poznatky z dlouhodobého zájmu o tyto"malé čtenáře". Píše o nich pěkně Zuzana Masopustová v Psychologii dnes, 11/2003. Spojuje hyperlexii (víceménějednoznačně) s dětským autismem, popřípadě s Aspergerovým syndromem, přičemž za diagnostické kritérium hyperlexie považuje, že"se dítě spontánně naučilo číst ve velmi raném věku (nejpozději před započetím školní docházky)a má zároveň obtíže s porozuměním či používáním mluvené řeči a se sociálními vztahy". To je zajisté velmi zúžené pojetí hyperlexie. Běžně se totiž pokládá za jakýsi protiklad dyslexie z onoho příznivějšího konce kontinuačtenářských schopností, tj. tedy za mimořádnou schopnost naučit se číst, a to buď překvapivě časně, nebo při inteligenci překvapivě nedostačující. Příklad z praxe: Patnáctiletá dívka, Morbus Down, ve zvláštní škole, inteligencev pásmu střední mentální retardace - čte rychle a naprosto plynně, bez jakýchkoliv obtíží - ovšem bez náležité větné intonace. Nerozumí tomu, co čte. Její komunikace a vztahy k sociálnímu okolí odpovídají úrovni jejíinteligence - pražádný autismus. Na druhé straně je v naší sbírce hyperlektiků přibližně polovina dětí, které se naučily samy číst do věku 4 let (naše kritérium hyperlexie je totiž přísnější) a jejichž vývoj intelektový aosobnostní je docela harmonický. Jejich inteligence je však obecně vysoká - naměříme IQ 140-160, ba v jednom mém případě až 180. Opět žádný autismus. Není ovšem vyloučeno, že při své vysoké inteligenci působí poněkud"nedětsky", mají jiné zájmy než jejich vrstevníci a mohou mít obtíže se sociálními vztahy. Problém je ovšem jinde než v autismu. (Kdyby si rodiče těchto dětí přečetli článek o"malých (autistických)čtenářích", byli by asi dost poděšeni.) V roce 1998 jsme prováděli šetření v mateřských školách pražských a venkovských. Ukázalo se, že před nástupem do školy umí číst (v klasickém textu Zajíček) přibližně na úrovni konce1. postupného ročníku v Praze asi 7 % a v jiných městech 2-4 %. Ale nic autistického, přičemž nejrůznějších drobných stížností je asi stejně tolik jako u ostatních dětí. Konečně je tu poslední skupina, která má vskutku něcospolečného s tím, co jako hyperlexii definuje Zuzana Masopustová. Jsou to děti s nápadně nerovnoměrným vývojem schopností a s nápadným chováním. Budiž však řečeno, že v naší sbírce hyperlektiků představují malou menšinu. A ikdyž jsou to vesměs velice"zajímavé případy", jen některé z nich bychom si troufali zařadit pod hlavičku autismu - u ostatních bychom našli spíše jen některé autistické rysy. Objevuje se u nich vskutku jakásifascinace písmeny a čísly už kolem dvou let. (Při vyšetření ukazuji na stůl a chci vědět,"z čeho je udělaný?". A tříapůlletý klouček mi perfektně přečte složité inventární číslo nalepené na hraně desky."Budemdělat počty", říká jásavě a jeho obličej se rozzáří jako měsíček v úplňku. Čte plynně, ale jednoduchý vzkaz mamince nedokáže vyřídit.) Jejich vlastní čtení je často (ne však vždy) jaksi samoúčelné - kalendáře, jízdní řády,telefonní seznamy a pod., nikoliv pohádky nebo něco dějového. Ale vícekrát jsem se setkal i s tím, že je zvláště zaujme vytištěný obsah (na začátku nebo konci knížky) a že pak hledají, kde ta kapitola je a o čem je - jde tedynepochybně o porozumění čtenému textu. Svědčí o tom konečně i to, že později se z onoho kalendářového zájmu vyvine zájem (také víceméně jednostranný) o encyklopedie a podobné naučné tlustospisy. Celkově ale ani o této skupinědětí bych nemohl ze zkušenosti říct, že je tu nějaké zákonité spojení mezi hyperlexií a autistickými rysy osobnosti. Je přece stejně tak mnoho dětí s autistickými rysy, které ve čtení rozhodně nevynikají.

Člověk je"nevyléčitelně náboženský", říká sociolog a kněz Tomáš Halík. Proto ani dnes nemůžeme mluvit o ateistické společnosti. Za nálepkou"bez vyznání"se může skrývat široká škála překvapivě různých postojů.