Jak je tomu s hyperlexií?

Ne že bych to věděl, ale přece jen bych rád přispěl několika poznatky z dlouhodobého zájmu o tyto"malé čtenáře". Píše o nich pěkně Zuzana Masopustová v Psychologii dnes, 11/2003. Spojuje hyperlexii (víceménějednoznačně) s dětským autismem, popřípadě s Aspergerovým syndromem, přičemž za diagnostické kritérium hyperlexie považuje, že"se dítě spontánně naučilo číst ve velmi raném věku (nejpozději před započetím školní docházky)a má zároveň obtíže s porozuměním či používáním mluvené řeči a se sociálními vztahy". To je zajisté velmi zúžené pojetí hyperlexie. Běžně se totiž pokládá za jakýsi protiklad dyslexie z onoho příznivějšího konce kontinuačtenářských schopností, tj. tedy za mimořádnou schopnost naučit se číst, a to buď překvapivě časně, nebo při inteligenci překvapivě nedostačující. Příklad z praxe: Patnáctiletá dívka, Morbus Down, ve zvláštní škole, inteligencev pásmu střední mentální retardace - čte rychle a naprosto plynně, bez jakýchkoliv obtíží - ovšem bez náležité větné intonace. Nerozumí tomu, co čte. Její komunikace a vztahy k sociálnímu okolí odpovídají úrovni jejíinteligence - pražádný autismus. Na druhé straně je v naší sbírce hyperlektiků přibližně polovina dětí, které se naučily samy číst do věku 4 let (naše kritérium hyperlexie je totiž přísnější) a jejichž vývoj intelektový aosobnostní je docela harmonický. Jejich inteligence je však obecně vysoká - naměříme IQ 140-160, ba v jednom mém případě až 180. Opět žádný autismus. Není ovšem vyloučeno, že při své vysoké inteligenci působí poněkud"nedětsky", mají jiné zájmy než jejich vrstevníci a mohou mít obtíže se sociálními vztahy. Problém je ovšem jinde než v autismu. (Kdyby si rodiče těchto dětí přečetli článek o"malých (autistických)čtenářích", byli by asi dost poděšeni.) V roce 1998 jsme prováděli šetření v mateřských školách pražských a venkovských. Ukázalo se, že před nástupem do školy umí číst (v klasickém textu Zajíček) přibližně na úrovni konce1. postupného ročníku v Praze asi 7 % a v jiných městech 2-4 %. Ale nic autistického, přičemž nejrůznějších drobných stížností je asi stejně tolik jako u ostatních dětí. Konečně je tu poslední skupina, která má vskutku něcospolečného s tím, co jako hyperlexii definuje Zuzana Masopustová. Jsou to děti s nápadně nerovnoměrným vývojem schopností a s nápadným chováním. Budiž však řečeno, že v naší sbírce hyperlektiků představují malou menšinu. A ikdyž jsou to vesměs velice"zajímavé případy", jen některé z nich bychom si troufali zařadit pod hlavičku autismu - u ostatních bychom našli spíše jen některé autistické rysy. Objevuje se u nich vskutku jakásifascinace písmeny a čísly už kolem dvou let. (Při vyšetření ukazuji na stůl a chci vědět,"z čeho je udělaný?". A tříapůlletý klouček mi perfektně přečte složité inventární číslo nalepené na hraně desky."Budemdělat počty", říká jásavě a jeho obličej se rozzáří jako měsíček v úplňku. Čte plynně, ale jednoduchý vzkaz mamince nedokáže vyřídit.) Jejich vlastní čtení je často (ne však vždy) jaksi samoúčelné - kalendáře, jízdní řády,telefonní seznamy a pod., nikoliv pohádky nebo něco dějového. Ale vícekrát jsem se setkal i s tím, že je zvláště zaujme vytištěný obsah (na začátku nebo konci knížky) a že pak hledají, kde ta kapitola je a o čem je - jde tedynepochybně o porozumění čtenému textu. Svědčí o tom konečně i to, že později se z onoho kalendářového zájmu vyvine zájem (také víceméně jednostranný) o encyklopedie a podobné naučné tlustospisy. Celkově ale ani o této skupinědětí bych nemohl ze zkušenosti říct, že je tu nějaké zákonité spojení mezi hyperlexií a autistickými rysy osobnosti. Je přece stejně tak mnoho dětí s autistickými rysy, které ve čtení rozhodně nevynikají.