O dovolené vše dovoleno?

Ještě před šedesáti lety mělo cestování celosvětově punc luxusu, v 70. letech minulého století už to byl masový fenomén. Turismus se stal regulérním ekonomickým odvětvím, pro řadu zemí představuje dokonce hlavní zdroj příjmu jejich státních rozpočtů. Historická města, zajímavé přírodní lokality a destinace nabízející koupání a odpočinek se staly cílem organizovaného přívalu turistů. Dnes jsme ještě o pár kroků dál. S pádem železné opony a s rozvojem moderních technologií se svět jaksi zmenšil a přiblížil. S rostoucí životní úrovní a kupní silou obyvatel rozvinutých zemích se cesty vonící dálkami staly standardní dovolenou. Exotiku představují oblasti, které jsou přinejmenším na opačné polokouli, v diametrálně odlišném podnebném pásmu a z nejrůznějších důvodů náročné pro civilizovaný život. Masy turistů v absolutním měřítku rostou, zároveň však přibývá lidí, kteří i v rámci organizované dovolené požadují rozmanitou nabídku pro individuální program.

Turismus akceleruje nejen rozvoj průmyslu a služeb, ale i nové vysokoškolské vzdělávací obory. V souvislosti s ním vzniká řada nových profesí v čele s manažery turismu. Podle Tomáše Dohnala z Katedry rekreologie Fakulty tělesné kultury UP v Olomouci by jejich práce měla začínat už odbornou pomocí klientům vybrat si z široké nabídky takovou dovolenou, která nejvíc odpovídá jejich naturelu a potřebám.

Celkový rozsah volného času roste. (Vzpomínáte, že ještě pár let před listopadem 89 měl v tuzemsku občan do 23 let nárok na dva týdny dovolené ročně?) Právě volný čas se bude stále více stávat tím hlavním prostorem pro seberealizaci, tvrdí Tomáš Dohnal. A jde dokonce ještě dál: „Ke kvalitnímu trávení volného času je třeba vychovávat a začít se musí už v základní škole. Nemusí být každý sportovec či hudebník, ale může se naučit mít rád hudbu a pohyb. Jen tak můžeme ovlivnit životní styl ve smyslu zdraví, vědomé seberealizace a sebeuplatnění.“ Dovolená sama o sobě životní styl příliš neovlivní, přesto díky své výdíky síle intenzivního zážitku může člověka motivovat a nastartovat změny v jeho životě.

Těšte se

„Děti mé známé si už od dubna hrají na prázdniny. V dětském pokoji balí batůžky a vyrážejí do obýváku na pláž,“ vypráví psycholožka Magdalena Frouzová. Děti se umí báječně těšit, ale dokáží to i mnozí dospělí. Krásné chvíle plné očekávání a příprav zaplňují už několik dní před odjezdem téměř všechen jejich volný čas. Když stojí s kufrem na letišti, jsou už dokonale přepnutí na odpočinkový režim a připraveni plně vnímat nové zážitky. Podle psycholožky Frouzové je to nastavení téměř ideální.

V rámci příprav na dovolenou jsem v naší rodině já tím, kdo pročítá turistické příručky a vypisuje doporučované zajímavosti v dosahu místa pobytu, zatímco můj muž nechává bedekry bez povšimnutí a studuje nejpodrobnější mapy, které se o dané oblasti dají sehnat. Po několika hodinách ukáže prstem na určitá místa v mapě a neomylně prohlásí: „Pěkné to bude tady, tady a tady.“ Trasu dovolené po jihovýchodním Švédsku jsme naplánovali společně a já do ní podle průvodce zaznamenávala doporučované zajímavosti. Hned druhý den nás čekala přírodní rezervace slibující grandiózní výhledy na mořské pobřeží. Můj pečlivě nastudovaný výklad začínal dostávat povážlivé trhliny, když jsme po několikahodinové procházce příjemnou lesnatou krajinou vystoupili na jediný větší balvan v širokém okolí a přes košaté koruny stromů tušili kdesi na obzoru Baltické moře. Cítila jsem obrovské zklamání a připadala si podvedená - můj muž se usmíval a byl v klidu. „Nebuď smutná, podívej se, jak je tu krásně. V nadmořské výšce 150 metrů přece nemůžeš čekat žádné grandiózní výhledy.“

Možná autor zmíněné turistické příručky Švédsko nade vše miloval, možná mu byla blízká spíš rovinatá krajina a údolí a třeba na tom šutru stál v zimě, kdy stromy neměly listí. Inu, postmoderní postoj v psychologii znamená pluralitu chování, myšlení i prožívání, jak říká Jiří Šípek ve svém Úvodu do geopsychologie a: „srovnatelný vnější podnětový svět je pro různé lidi (cestovatele a turisty) východiskem pro mnohdy až radikálně různé deskripce a následná hodnocení.“

A nejen to. I náš kognitivní filtr, jímž dovolenkové prožitky procházejí, se v průběhu života mění. Například lidé, kteří jezdí na dovolenou s toutéž partou kamarádů, případně do týchž míst, hledají každoročně tytéž zážitky - dobrou zábavu, skvělé večerní posezení, výlety pěšky i na kole do známých míst… Přesto se prožitky s léty mění. Ohýnky či diskotéky až do rána a vyspávání do oběda vystřídají roky, v nichž režim dne určují kojenci a batolata. První dlouhé výlety s dětmi představují obejití chatové osady nebo úžasných pět kilometrů na kole. Za pár let se okruh známých míst pořádně rozšíří, celodenní výlet na kole čítá sedmdesát kilometrů, v hospůdce rodiče váhají, zda dopřát dospívajícímu potomkovi malé pivo (případně si dorůstající děti dají na samostatném výletě pár velkých). Jak potomci rostou, bere pospolitost udržovaná „dětským životním programem“ postupně za své. Sportovní a soutěživé typy pořádají delší a náročnější akce (víc zdolaných kilometrů, vyšší skály, hlubší a delší ponory…), pohodáři leží u vody, případně sedí u piva, vína či kávičky. Večer neodvratně přebírají žezlo bouřlivého nočního života děti. Další rok začnou společnou dovolenou bojkotovat, chtějí vlastní partu, vlastní ohýnky či diskotéky až do rána. I původní dovolenková parta už vypadá jinak: přibyly vrásky, někdy i kila, často noví partneři a jiné zájmy. Někdo zůstává známému místu věrný, protože mu přirostlo k srdci a žádné jiné mu nedokáže dát tolik odpočinku, klidu, jistoty nebo ho naopak nabít energií. Jiný zůstává spíš ze zvyku, dalším už stačí k projití známých míst víkend anebo se, třeba právě kvůli vzpomínkám, do známých míst už nikdy nevrátí… Slovy Jiřího Šípka „kognitní filtry jsou závislé na tom, jak jsme konstruováni v různých sociálních skupinách“.

O čem spolu budeme mluvit?

Rodinné a manželské krize se dovoleným nevyhýbají, někdy na nich vzájemné neshody dokonce akcelerují. Dá se předem odhadnout, kdy společná dovolená rozbouřené vody manželského přístavu uklidní a kdy rozmetá i ty trosky, které z něj ještě zůstaly? Podle Magdaleny Frouzové záleží na skutečné vnitřní potřebě zúčastněných problémy řešit. U lidí výrazněji zaměřených na rodinu bývá taková ochota zřetelně vyšší. Představujeli pro oba partnery rodina čelní místo v žebříčku životních preferencí, manželské či rodinné problémy zpravidla řeší průběžně. Pokud se některé z nich „trefí“ do dovolené, společně strávený čas věci spíše prospěje. „Lidé, u nichž je rodina až na třetím či pátém místě, problémy v průběhu roku většinou neřeší. Jak postupně narůstají, stává se, že na dovolené se na ně sesypou. Partneři už pak nejsou schopni zvládnout vše, co nechali neřešené. Dovolenou stráví v nepohodě a nejednou cestují domů každý zvlášť,“ říká psycholožka.

Minulý režim byl podle ní pro život rodiny v mnohém jednodušší. Nabízel prakticky jediný životní styl, v němž členové rodiny trávili mnoho času spolu, budovali si chaty a chalupy.

Dnes s jednotným pohledem nevystačíme. Lidé žijí různé životní styly a dovolená má pro každého jiný význam.

„Vezměte si rodiny, kde jeden z partnerů pracuje mimo bydliště nebo přichází až pozdě večer. Formálně je vše v pořádku, ale partneři spolu fakticky nesdílejí všední starosti. Ani každodenní telefonáty, ICQ či skype každodenní běžný kontakt nenahradí - když s někým telefonujete, neděláte v tu chvíli nic jiného, je to svým způjimečnosti, sobem umělá situace, kdy partnerovi nebo dítěti věnujete ohraničených pár minut času a pak si zas děláte vše po svém,“ vysvětluje Magdalena Frouzová.

Tam, kde se hodně pracuje, má dovolená nahradit chybějící společně strávený čas. Běda, pokud má o něm každý z partnerů jinou představu. Vše si vynahradit, nechat problémy stranou a intenzivně se sobě věnovat, prožít spolu krásné chvíle, je jeden, tak trochu milenecký pól. Pokud ovšem druhý partner není naladěn na stejnou notu, nebo má dokonce představu, že stávající, pro něj neuspokojivou situaci odloučení je třeba pořádně rozebrat a řešit, je dokonale na draka nejen dovolená, ale možná i celý vztah. Zatímco jeden je nešťastný, že druhého jeho starosti vůbec nezajímají a sobecky si jede po svém, druhý je roztrpčený, že se snaží zajistit rodinu, ale partner je naprosto nesamostatný a situaci nezvládá - chybí porozumění, ztrácí se vzájemný respekt a úcta. Sex už to patrně nezachrání. Na čem dál stavět?

„Jedeme na dovolenou po letech poprvé bez dětí. Mám z toho strach. Co si budeme celé dny povídat?“ svěřila se mi se svými obavami kamarádka po čtyřiadvacetiletém manželství. Že se po určitou dobu stávají hlavním tématem manželů jejich děti, je přirozené. Stejně jako to, že ono hlavní téma jejich život jednou opustí. Pokud partneři stojí před otázkou, čím svůj vztah nově naplnit, doporučuje psycholožka dovolenou společně naplánovat. Předem si vyjasnit, jaké aktivity kdo očekává, které z nich budou bavit oba, které ne a co v té chvíli podnikne druhý. Pak se nemůže stát, že na konci týdne, který muž stráví na rybách, manželka vybuchne, že pořád jen sedí u vody a vůbec si jí nevšímá.

Chtějí-li manželé či rodina strávit příjemnou společnou dovolenou, přestože vzájemné vztahy nevnímají jako harmonické, určitě se vyplatí předem si vyjasnit, jaká témata jsou na dovolené žádoucí, která povolená a co je tabu. Vyhneme se tak nereálným představám a nadměrným očekáváním, které stávající problémy ještě zhorší. „Každé manželství a rodina má něco, co je drží pohromadě. Na to je třeba se soustředit. Nemá smysl trvat na tom, že i ta naše musí nutně plnit všechny funkce, které kdo kdy pojmenoval,“ tvrdí psycholožka.

Každý po svém

Ještě před pár lety byla oddělená dovolená společensky tolerovaná v případě, že bylo nutné postarat se o prázdninách o děti. Dnes začíná být běžné, že se v části své dovolené každý z partnerů věnuje vlastním koníčkům. Rybaření (nejen u českých rybníků, stále častěji i u norských fjordů či švédských jezer), jazykové kurzy v zahraničí, kurz tance, keramiky, zdravého vaření, jógy či aerobiku u moře, potápění, vysokohorská turistika, paragliding či bezmotorové létání a další aktivity bývají často zálibou jen jednoho z partnerů. Věnovat jim týden svého volna je stejně legitimní, jako když se kamarádky na mateřské rozhodnou strávit část léta společně na chalupě. Je to pro vzájemné vztahy zdravější, než za všech okolností demonstrovat soudržnost rodiny a hledat kompromisy mezi představou ležet celý den na pláži u moře a touhou zdolávat horské hřebeny - dva týdny strávené v pahorkaté krajině u rybníka neuspokojí ani jednoho.

Předpokladem šťastného manželství nemusí být nutně shoda zájmů. A tak lidem různých koníčků odborníci radí: příjemně strávený společný volný čas může mít podobu spíš prodloužených víkendů než dlouhých dovolených. Dva tři dny je poměrně snadné vyjít partnerovi vstříc, aniž bych měl zároveň dojem, že mi utíká čas, který bych si přál strávit jinak.

Svébytnou kapitolu tvoří lidé propadlí své práci. „Jsem workholik,“ říkají mnozí s lehkostí, s jakou by se k jiné závislosti rozhodně nepřiznali. Je to patrně tím, že opravdovými workholiky se česká kotlina zdaleka nehemží tolik, jak by se z řečí mohlo zdát. Skutečná závislost na práci je spojená s pocity hlubokého neuspokojení. Workholik nezažívá radost z práce a není šťastný ani bez ní. Jeho blízkým nezbývá, než mu s pomocí terapeuta opakovat, že mu život utíká mezi prsty - nemá však smysl s tím začínat o dovolené. „Workholika nechte raději doma,“ doporučuje rezolutně Magdalena Frouzová.

V tuzemsku míváme ve zvyku označovat slovem workholik lidi na nejrůznějších topmanažerských postech, kteří hodně, rádi a za velmi lukrativních podmínek pracují. Často je v ceně jejich pracovní síly i téměř nepřetržitý kontakt se zaměstnavatelem, minimálně přes mobilní telefon, a povinnost okamžitě řešit akutně vzniklé problémy. Pokud je taková práce uspokojuje a naplňuje, při společném soužití nezbude, než se smířit s tím, že i o dovolené, stejně jako doma, stráví minimálně část dne u notebooku. Přestože takový styl práce zajišťuje rodině vysoký standard, akceptovat ho nebývá jednoduché. Nejen ze strany „zoufalých manželek“ - i samotný vysoce výkonný manažer či manažerka časem narazí na vlastní strop.

Hry lásky šálivé

Dovolená významově úzce souvisí se slovem dovolit si. Chceme si dovolit něco zajímavého, neobyčejného, mimořádného. Odhodit upjatost, starosti, cítit se volně, užívat si. A někdy si chceme dovolit i vztah, který se jen málo podobná tomu, na nějž jsme zvyklí.

V letních romantických láskách zdaleka nejde jen o nové sexuální zkušenosti a tělesnou rozkoš. V omezeném časovém úseku nabitém intenzivními prožitky sílí touha sdílet s někým stejné emoce, být s ním čtyřiadvacet hodin denně a každý okamžik naplno prožít. Jsme fascinováni oboustranně probuzenou přitažlivostí a intimitou (Kdy jsme co podobného zažili naposled? A co když se podobné chvíle už nikdy nevrátí?). „Někteří lidé mají zvýšenou potřebu romantických lásek a dovolená je obdobím, kdy si je dopřávají. A klidně přitom mohou mít kvalitní, trvalý manželský vztah. Označit je za nezralé, nezodpovědné jedince je značně zjednodušující,“ vysvětluje psycholožka Frouzová. Ovšem stane se, že i nezávazný letní flirt se zcela vymkne naší kontrole a nabere sílu vichřice, ničící naše předchozí vztahy.

Na první pohled by se zdálo, že bezproblémové jsou letní lásky nezadaných. Vždyť singlové nemají stálého partnera, kterého by mohli zklamat, zranit, opustit. Jenže mnozí z nich doufají, že právě na dovolené lásku najdou. Hledají v podstatě dlouhodobý vztah, ale bojí se to přiznat (mnohdy i sami sobě), a tak dávají najevo, že jim jde jen o krátkodobé uspokojení. „A kolikrát tím o šanci na kvalitní vztah přijdou - jejich signály druhého zaplaší, vmanévrují ho také do role člověka nabízejícího jen krátké dobrodružství, byť by v hloubi duše toužil založit rodinu,“ říká odbornice na partnerské vztahy.

Krátkodobý vztah není zdaleka jen o tom, jak dlouho trvá, než milenci skončí v posteli. Podle Magdaleny Frouzové je daleko signifikantnější, že je to vztah, v němž od počátku programově chybí závazek. Na jedné straně vyprávíme intimní věci, o nichž bychom s jinými nemluvili, vyhledáváme chvíle, v nichž je nám tady a teď spolu dobře. Na druhé straně se málo staráme o skutečné potřeby partnera, o to, co ho v životě těší a co trápí. A příliš nemluvíme o svých plánech, protože on v nich nemá místo.

Dalších rozměrů mohou letní lásky nabývat u vzdělaných, vysoce postavených žen žijících jako singles. Ač nemají životního partnera, mnohé z nich pár let po třicítce zatouží po vlastním dítěti. Když o dovolené přestanou pracovat, uvolní se, konečně se dosyta vyspí a zbaví se každodenního stresu, jakoby zázrakem se upraví i hormonální hladina organismu a otěhotnět je najednou snazší než kdy dřív. Pokud se skutečně vrátí z dovolené, na níž potkaly prchavou letní lásku, gravidní, bývají vděčné osudu a nastávajícího otce nebombardují žádostmi o sňatek ani o výživné.

Stres a honba za autentickými zážitky

Někdo dokáže v pohodě sbalit batoh půl hodiny před odchodem nebo mívá celé týdny připravený kufr, aby okamžitě vyrazil s cestovkou na poslední chvíli. Pro mnoho lidí ale bývá dovolená a cestování spojené se stresem, který začíná ve chvíli výběru destinace, pokračuje při balení a následném zoufalém přemýšlení, zda zavřeli okno v ložnici a zamkli domovní dveře. Psychologové počítají i se stresem z adaptace na nové prostředí (do značné míry souvisí s přizpůsobivostí jedince a jeho schopností přepnout na jiný režim) a stresem z návratu.

Německý psycholog Jörn W. Mundt při zkoumání fenoménu stresu na dovolené dospěl k závěru, že prožitek nudy a dlouhé chvíle v běžném životě nebo naopak psychické nasycení vede mnoho lidí na dovolené k záměrnému i nezáměrnému vyhledávání stresových situací. „Labilní a neurotičtí lidé si nemohou dovolit spočinout, relaxovat a být chvíli sami se sebou s opravdovostí vztahů ke světu, protože vlastně jejich hektický život je právě o útěku od těchto chvil,“ píše Jiří Šípek.

Možná i proto se někdo vrhá do dobrodružství, hledá exotiku, touží po autentických, „syrových“ zážitcích - jenže vyrovnat se s opravdovostí nedokáže každý. Petr Jahoda, který každoročně tráví několik měsíců v Amazonii, na pacifických ostrovech nebo v Africe mezi Pygmeji, potvrzuje, že mnozí cestovatelé z civilizovaných zemí nejsou s to psychicky unést skutečnost, že se ocitnou v oblastech, kam se v případě ohrožení života nedostane lékař. Možná se sluší říci - naštěstí. Hovoří-li někteří autoři o tom, že soudobý turismus je méně autentický a více inscenační, netřeba na zmíněné kategorie pohlížet hodnotícím úhlem pohledu. Když se turisté vydají klimatizovaným autobusem na jedno či dvoudenní výlet do pouště, projedou se na velbloudech a navštíví domorodou vesnici (spíše skanzen, protože většina původních obyvatel odešla blíž k civilizaci, aby jejich děti mohly absolvovat povinnou školní docházku), mohou si i z této „pouštní inscenace“ odnést hluboké, subjektivně naprosto autentické zážitky. Ostatně představa, že se turisté v masovém měřítku vydávají na dva měsíce do pouště následovat Beduíny, je spíš děsivá.

Kolik ovcí a koz máš? Kolik olivovníků vlastníš a kolik lisuješ oleje? Kolik vinné révy? Když krétský stařík zjistil, že muž, přijíždějící z Ameriky, tedy ze země, kde je úplně všechno, nemá ani jedinou slepici, pohlédl na něj s lítostí a pohrdáním. Co to je za život? Scénka, kterou líčí Robert Fulghum ve své poslední povídkové knížce, vyvolává na tváři úsměv. Kouzelná naivita. Jenže i my vyjíždíme na dovolenou se stejným centristickým pohledem na svět, se zvykem poměřovat bohaté a chudé, správné a špatné, moderní a nemožně zaostalé měřítkem naší západní, či severo-západní kultury. Pesimisté říkají, že kam vstoupí turistický průmysl, tam je nenávratně zničená příroda i tradiční místní kolorit. Optimisté se těší, že s rozšířením cestování, poznávání nových zemí, lidí a kultur se zvyšuje tolerance k jiným etnikům, náboženstvím a k jinakosti vůbec. Realita bude nejspíš v tom širokém poli mezi tím. Takže - krásnou dovolenou!

Literatura: 

Šípek, J. (2001). Úvod do geopsychologie. Praha: ISV nakladatelství. 

Fulghum, R. (2006). Co jsem to proboha udělal? Praha: Argo.