Význam hranic v dospívání

Energická žena středního věku se dostavila na terapii s tím, že její syn rezignuje na život. Matka jako samoživitelka byla právem pyšná na to, že mu dokázala zajistit solidní životní komfort a přitom úspěšně budovat vlastní kariéru. Možná i proto nedokázala pochopit, že Honzovi nezáleží ani na kariéře, ani na studiu, ani na penězích a že by nejraději pracoval jako dělník na stavbě, i když „ví, že má navíc“. To snad ani není můj syn, reagovala matka a mezi řádky bylo jakési ultimátum: buď budeš sdílet mé hodnoty, nebo…

Všechno je jinak

Proces osamostatňování (individuace) dospívajících probíhá velmi intenzivně a z pohledu dospělých často nepochopitelně. Je však mimořádně důležitý pro jejich další psychický vývoj. Synové a dcery začínají negativně pociťovat silné pouto, které je s rodiči váže, a stojí před úkolem oslabit je. Jakkoli se matkám a otcům mnohdy zdá, že dítě chce vzájemné vztahy zničit, dospívání je naopak možností, jak je zachovat a nenarušit přitom nutný vývoj všech zúčastněných, včetně rodičů. Adolescence je nejen obdobím svárů uvnitř rodiny, ale také uvědoměním si každého člena, že jeho vlastní život postupuje do další fáze a že se s tím nedá nic dělat. Boj mezi jednotlivými členy je také bojem se sebou samým, s pocitem ztráty dítěte a rodiče takového, na jaké jsme byli po dlouhá léta zvyklí.

Individuace
Pojem individuace je psychologickým termínem pro označení vývojového procesu, ve kterém jedinec formuje vztahy s okolními lidmi, zbavuje se primární závislosti a vytváří vlastní jedinečnost ve smyslu osobních charakteristik a relativní samostatnosti. Nejsilněji je spjat s teorií separace a individuace Margarety Mahlerové, která popisuje proces psychického oddělování dítěte od matky v období od narození do tří let, kdy je dosažena takzvaná objektní stálost. Dítě si vytváří stabilní reprezentaci sebe sama a ostatních, přičemž „separace není vnímána jako opuštění a blízkost jako pohlcení“. Dítě je tedy schopné existovat ve světě odděleno od ostatních a zároveň to nevnímá bezpodmínečně negativně. To je základní podmínkou pro spokojenou samostatnou existenci a zároveň výchozí psychologickou pozicí pro utváření vztahů. Individuaci však lze vnímat i v širším slova smyslu jako proces, který není během lidského života definitivně ukončen, je cestou k vlastní nezávislosti a svébytnosti.

Je pochopitelné, že v tak psychicky náročném období se ztrácí nadhled a ústupek ze stávajících hodnot může být často vnímaný jako vlastní prohra.

V dospívání je typické, že se potomek snaží (někdy až křečovitě, nikoli však úplně a definitivně) dostat z vlivu rodičů. V období, kdy si vlastně „projektuje“ svůj budoucí život a staví mu mantinely, vystupuje do popředí jako nejdůležitější právě oblast idejí a životních hodnot. Syn či dcera často dávají najevo odpor ke stylu života rodičů: jedni jsou příliš konzumní, proto se sám dospívající stane třeba pankáčem, hiphopperem, skejťákem, ale třeba i ekologickým aktivistou; druzí jsou spíše rezignovaní, a tak se potomek snaží být cílevědomý a důsledný, zkrátka si vytváří jakýsi protiprogram. Chce vykročit ze stínu rodičů, a proto se snaží nalézat vlastní doménu, prostor oproštěný od jejich vlivu, který je zapotřebí obhájit před sebou samým i před celým světem.

Najít své vlastní já

Na rozdíl od jiných separačně-vývojových krizí, dospívání se neobejde bez prolomení sociálních a rodinných konvencí nebo jejich vědomého potvrzení. Je jakousi hrou se společenskou normou, pravidly a s očekávanou sociální rolí. Boj, který dospívající svádí, je více než bojem proti konkrétním osobám (ač o něj jde také) spíše sdělením světu i sobě samému. Tím hlavním je hledání nové identity, nového vnímání sebe sama, ale i nového respektu ze strany okolí. A ten by se měl vztahovat k vlastnosti nebo činnosti, kterou si dospívající zvolil jako důležitou a jež přináší pozitivní vazbu směrem k jeho nově nacházené identitě.

Šestnáctiletý Petr se věnoval už deset let tenisu. Vždy ho bavil, otec jej velmi podporoval a zdálo se, že ho bude uspokojovat i nadále a zřejmě u něj rád zůstane. Petr však ztrácel výkonnost a tenis jej bavit přestával. Už nechtěl překonávat překážky na trénincích, nechtěl budovat sportovní kariéru a vlastní aktivitu přesunul spíše do nočních podniků a směrem ke kamarádům. Sám říkal, že tenis už nebyl tak dobrý jako dřív, že ho do něj rodiče dost nutili, že už prostě přestal mít zájem. O svém novém způsobu života se vyjadřoval s velkou nadějí, má prý nové kamarády a rodiče mu mohou „vlézt na záda“. Zvlášť otec se však postavil velmi tvrdě proti novým zájmům a snažil se nastartovanému vývoji situace zabránit. Slevil ze svých nároků na výkonnost, byl ochoten se o Petrových problémech otevřeně bavit a syn pochopil, že o něj stojí i bez výborných umístění na turnajích, a k tenisu se vrátil.

Z Petrovy strany se jednalo o dočasný protiprogram. V tenise již nespatřoval svůj životní smysl, ať už proto, že postrádal dostatečnou výkonnost k růstu, měl pocit, že mu něco jiného uniká, nebo proto, že od něj rodina očekávala pokračování ve sportovní dráze. Zvolil si cestu mimo tenis, nepotvrdil své dosavadní směřování a rozhodl se hledat, co by jej uspokojilo. K podobnému zvratu samozřejmě nemusí nutně docházet u každého dospívajícího. Podle psychologa Erika Eriksona se dané období vyznačuje nacházením nové identity proto, aby se člověk do budoucna naučil být věrný zejména sobě samotnému. Pokud se jedinci totiž podaří prosadit identitu, která je pro něj autentická (je s ní spokojen, nachází se v ní a je tak akceptován okolím), bude s největší pravděpodobností spokojen s tím, jaký je on sám. A nezáleží až tolik na tom, jak ostře a konfrontačně se toto nalézání projevuje, jak moc a vážně jsou při tom překračovány společenské hranice. Důležitost procesu se nachází tedy spíše v oblasti vlastního přesvědčení nežli nutně v boji pro světu a rodičům. Ke konfrontaci dochází v případě, kdy je pro něj role, na kterou je jedinec zvyklý z dětství, z nějakého důvodu nedostačující, avšak rodiče na ní trvají.

Dospívající má tedy náročný úkol: zbavit se role dítěte a v konfrontaci s okolím prosadit své nové já. Se sebou samým, se svou osobností a individualitou však nemá zkušenost, neví, jaký je on sám, a jediným referenčním bodem jsou pro něj společnost a rodina, ke které se může vztahovat nebo se vůči ní vymezit.

Spokojené já, neboli ztotožnění s rolí

Co v dětství znamenalo úspěch a spokojenost, může být během dospívání vnímáno negativně a naopak. Je také možné hodnotit významy podobně, ale s jiným obsahem. Aby mohlo například dítě, které hraje na klavír kvůli rodičům, ke své spokojenosti pokračovat i nadále, musí si k činnosti najít jiný - vlastní vztah. Dospívající (ale často i dospělý) se tak snaží najít nové významy ve stávající roli či hledá roli novou. V každém případě dochází ke změně, ať už dramatické, nebo téměř nepozorovatelné. Způsob, jakým probíhá, závisí na mnoha okolnostech.

Vždy však jde o nalezení pocitu vlastní autonomie, která dodává činnosti pocit svobody (dělám, co skutečně chci). Každý jedinec je přitom vystaven dvojímu tlaku: vlastní míře potřeby takové autonomie a tomu, jakou autonomii mu okolí umožňuje. Okolí mu vlastně vytváří mantinely, jež v psychologii nazýváme hranicí.

Nelze dospět bez hranic

Pravidla definovaná ve výchově rodiči, formálními i neformálními skupinami nebo společností se stanou hranicemi v momentě jejich zvnitřnění, k němuž přispívají procesy posilování či oslabování příslušného chování. Pravidlo se stane vnitřní hranicí pouze tehdy, je-li nejen definováno, ale pokud je jedinec zároveň soustavně a co nejdůsledněji podporován v jeho dodržování. (Tento typ učení lze v různých podobách nalézt zejména v behavioristických teoriích učení,)

Pokud rodiče dodržování pravidla nevyžadují, vnitřní hranicí jejich potomka se nestane. Stejně problematické je nepravidelné nebo náhodné vyžadování pravidla, ale i nedůslednosti při uplatňování dohodnutých sankcí za jeho nedodržování, kdy trest nesplní svou úlohu a nevyvolá v jedinci odmítavou reakci. To se stalo v případě Lenky, která dostala za trest na týden domácí vězení, a přitom každý den dvě hodiny venčila psa, ze školy chodila pozdě odpoledne a nakonec jí ještě rodiče „zcela výjimečně“ povolili jít s kamarádkou na chvíli ven. Lenka se brzy naučila, že domácí vězení není ničím, čeho by se měla obávat, co by ji nutilo k dodržování pravidel, a jinou potřebu k jejich dodržování necítila. Rodiče však žili s pocitem, že dceru trestají, a vůbec to nepomáhá.

Nedůslednost nebo „nečitelnost“ rodičů se často projeví v ledabylém postoji potomků k pravidlům a ve společnosti pak nadměrnou expanzivitou dítěte (viz článek Máte doma expanzivní dítě?, Psychologie dnes 10/2005).

Překonání hranic jako autorský akt a posílení identity

Absence pravidel se v procesu dospívání stává mimořádně citlivou. Jedinec nenachází žádnou bariéru, jejíž překonání by si vyhodnotil jako akt, jehož je sám autorem. K pocitu autorství, a tudíž k posílení nové identity, dochází tehdy, jde-li o překonání hranice, která je zároveň překážkou - tedy něčím novým ve vztahovém poli jedince (třeba posunutí večerního návratu z diskotéky o dvě hodiny po letech stanovené normy, ale také vynikající výsledky v oblastech zájmů - ve hře na klavír nebo ve sportu) a současně dochází k uznání nové hranice nebo pravidla okolím. Jedinec je tak ve své aktivitě potvrzen a zároveň obtížnost prosazení vlastní vůle posiluje pocit jeho svébytnosti, identity.

Zdá se, že potřeba takového autorství vlastních činů je v období dospívání mimořádně důležitá. Dokonce tak důležitá, že není-li co překonávat v primární rodině a ve skupině kamarádů, je znatelná tendence hledat si určitá pravidla v širším kontextu. Jedinec se pak obrací v jistém slova smyslu proti společnosti a jejím hodnotám, v extrémních podobách má překonávání hranic podobu krádeží a násilností, v mírnějších například převržení popelnice, křiku na ulicích v době nočního klidu, nepatřičných poznámek vůči spolucestujícím v dopravním prostředku a podobně. Podobný zážitek je nutně katarzí a ta je uvědoměním si vlastní jedinečnosti vůči světu.

Jak předcházet problémům?

Z předchozích řádek můžeme nabýt dojmu, že jedinou možností, jak najít vlastní „já“ v období dospívání, je porušování společenských norem, dokonce čím razantněji a nebezpečněji, tím lépe. Drobná rebelie k dospívání tak trochu patří, není však nutné se vždy dostat do „průšvihu“.

Říkáme-li, že dospívající cítí potřebu porušovat hranici, myslíme tím hranici vnitřní, a ta je určována primárně rodinou a sekundárně společenským kontextem. Záleží tedy především na okolí dítěte, na prostředí, v němž se pohybuje, jak bude hranice formována.

V zásadě existují dvě obecná a na první pohled protichůdná pravidla, která je dobré ve výchově, ale i v rodinné terapii sledovat. Za prvé: pravidlo musí být dostatečně pevné na to, aby se vytvořila vnitřní hranice. Rodič by měl být důsledný, neústupný, stabilní ve svých požadavcích na dítě a ve svých úvahách a pochybnostech „tajemný“. Není třeba se vždy s dítětem domlouvat na pravidlech, na trestu, naopak pro utvoření hranice je často jednostrannost rozhodnutí klíčová. Za druhé však je třeba, aby rodič dal dítěti zakusit pocit vítězství ve vztahu k němu samotnému a také k pravidlu - uznáním vlastní chyby, polevením v nárocích na disciplínu, nebo „zapomenutím“ na trest… Předcházíme tím nebezpečí, že si jedinec bude hledat takový prožitek v úniku nebo agresi.

Individuace je procesem přeměny vztahů a uvědomování si své nové role v nich. Důležité je nechat dospívajícímu tuto změnu prožít a zároveň mu umožnit být s okolím jak v souladu, tak i ve zdravém nesouhlasu.

Literatura:

Erikson, E. H. (1999). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Lidové noviny.

Mahlerová, M. (2006). Psychologický zrod dítěte. Praha: Triton.

Skinner, B. F. (1958). Science and human behavior. New York: Macmillan.