Online archiv

Ústřední otázkou badatele v České republice je „Co číst a kde to vzít“? Hledání odpovědi na první část otázky souvisí s volbou tématu. Následuje úkol, naznačený v druhé části otázky. Opatřit si co nejvíce časopiseckých článků, monografií, sborníků, které byly ke zvolenému tématu publikovány. V posledních letech se situace výrazně zlepšila díky větší dostupnosti psychologických elektronických databází. Jenže všechno, co potřebujete, stejně v síti neuvízne, a do všech databází přístup nemáte. Proto musíte občas lovit i v jiných revírech. Strategie lovu se však v posledních dvaceti letech výrazně proměnila. První polovina 90. let 20. století - tlupa badatelů čeká na tlustou obálku obsahující Current contents, na kterou se lačně vrhá. Obsahuje totiž abstrakta nejdůležitějších zahraničních psychologických časopisů a také adresy autorů článků. Lov je založen na sepisování a rozesílání dopisů s žádostí o zaslání konkrétních článků. Druhá polovina 90. let 20. století - lovci z východních teritorií se vydávají na delší lovecké výpravy. Cílem je obvykle nějaká západní univerzita. Jsou šokováni. Nacházejí všechno, po čem touží, ale i to, o čem dosud nevěděli, že vůbec existuje. Nejužívanější zbraní na lovu je v tomto období tzv. Copy cheque. Někteří zcela propadnou lovecké vášni. Nechávají se i v noci zamykat v knihovnách, veškeré peníze investují do nákupu copy šeků, sliní si prst, otáčejí stránky, donekonečna mačkají spoušť kopírky a domů se vracejí s těžkými batohy na zádech. Počátek 21. století - stále patříme mezi lovce s výrazně okleštěnými loveckými teritorii. Je proto nezbytné využít občas pohostinnosti kolegů, jejichž loviště jsou ve srovnání s našimi nedozírná. Nejúčinnější zbraní v tomto období jsou přístupová hesla. Už se nepachtíte u kopírky, sedíte si v klimatizované badatelně a ukládáte jeden článek za druhým, desítky, stovky. V kabelce si pak z lovu domů vezete jedno či dvě cédéčka. Abych přece jen uspokojila očekávání čtenářů této rubriky, zmíním se o některých knihách, které mne zaujaly a k nimž se často vracím. Kniha Pieces of the Personality Puzzle s podtitulem Readings in Theory and Research obsahuje významné studie, které byly v rámci různých přístupů v psychologii osobnosti publikovány. Čítanku sestavili a komentářem opatřili David C. Funder a Daniel J. Ozer. Lepší „učebnici“ psychologie osobnosti jsem doposud nenašla. Mnoho podnětů, jak přiblížit nepsychologům poznatky získané v rámci pětifaktorového modelu osobnosti, obsahuje kniha The Owner’s Manual for Personality at Work. Autory jsou manželé Pierce J. Howard a Jane Mitchell Howard (v českém překladu vyšla v Portálu v roce 1994 Howardova kniha Příručka pro uživatele mozku). David C. Funder napsal také knihu Personality Judgment: A Realistic Approach to Person Perception. Přesvědčil mne o tom, že i vědec může psát napínavé a dobrodružné knihy.

…říká staré známé přísloví. Mnozí z nás si však následně vybaví i jeho druhou, později doplněnou, část: „Ti nepoctiví jsou tam ale dřív.“ Jak je tomu ve skutečnosti? Věříme v první a původní část tohoto přísloví, nebo jsme se již začali řídit tou druhou?

Populace stárne dříve nebývalým tempem. Budou žít staří lidé způsobem, který jsme znávali v minulosti, nebo existují životní vzorce docela jiné? Před řadou oblastí společenského života stojí otázky a úkoly, jimž nelze uniknout a s jejichž řešením máme mnohdy pramalé zkušenosti.

Rozvedli jsme se, když byly synovi čtyři roky. Manželka se odstěhovala z města a všemi možnými způsoby komplikovala můj další kontakt s klukem. Nyní, po více než šesti letech, se vrátili. Snažím se obnovit s chlapcem kontakt, ale nejde to. Odmítá se mnou mluvit, nechce mne ani vyslechnout. Říká, že jsem se o něj nikdy nezajímal, nevěnoval jsem se mu, neměl jsem ho rád. Tvrdí, že jsem ho i bil. Mlátil jsem prý i jeho matku, což údajně sám viděl a dobře si na to pamatuje. Jde o naprosté lži. Dokud to šlo, staral jsem se o něj, snažil se mu hodně věnovat. Nikdy jsem ho neuhodil a bývalou ženu také ne. Jak se mám obhájit? Má smysl bojovat o kontakt se synem právní cestou? Co pro nápravu mohu udělat lidsky? Popis značně připomíná trauma zavrženého rodiče (někteří používají spíše termín syndrom odcizeného rodiče). Jde o formu takzvaného mytí mozku. V jeho rámci jsou dítěti přesvědčivě podávány jedním z rodičů informace o špatném chování druhého z rodičů. Dítě posléze zamění zdroj oné informace. Neuvědomuje si, že o popsaném pouze slyšelo a neprožilo to. Samozřejmě bývá hojně využíváno i falešné interpretace toho, co potomek zahlédl či zaslechl. Namátkou například: „Jak tenkrát tatínek (maminka) křičel/a, bylo to proto, že nechtěl/a, abys dostal najíst.“ Informace mohou být zkreslené („schválně tě poslal sáňkovat z prudkého svahu, abys spadl“), podané nadneseně („nesměla jsem pro tebe nic koupit“, „nikdy ti nic neuvařila“). Používá se emočně sycených slov: „Odvlekl tě, zkroutil ti ruku, smál se, když jsi plakal“ - takto líčila později matka situaci, při níž otec (bez násilí a smíchu) odnesl dítě pár kroků ke svému autu v den a hodinu soudem určeného styku. Po vzoru fám je ze slov „málem tě (mě) kopnul“ za čas „kopnul“ a posléze „zkopal tě/mě“. Po pár měsících už je to „málem nás přizabil“, za rok „chtěl nás zabít a skoro se mu to podařilo“. Obdobné vnuknutí fakticky neexistujícího prožitku je usnadněno ztotožněním dítěte s jedním z rodičů v zátěžové situaci. Zdůvodnění odmítání z jeho strany bývá velmi slabé. Dítě má pocit vlastního rozhodnutí, nemá žádné pochyby. Jednoho z rodičů líčí jako padoucha, druhého jako anděla. Nepřátelství se často rozšiřuje na další příbuzné a známé ze strany zavrženého rodiče. Zavrženým může být samozřejmě jak otec, tak i matka. Náprava právní cestou je možná, leč zdlouhavá. Nechci být cynický, ale mám pocit, že spíše dovede „zavržence“ do Štrasburku k mezinárodnímu soudu než postižené dítě do jeho (její) náruče. Richard Gardner, autor termínu zavrženého/odcizeného rodiče, radí nevzdávat se, opakovaně činit i marné pokusy o kontakt s dítětem a o vysvětlení. Jsem zřejmě méně asertivní a více úzkostný než onen Američan. Nedokázal bych to. V podobné situaci bych se o obnovení kontaktu pokusil až v dospělosti dítěte. Rozhodnout se ovšem musí každý sám.

Na kauze každého amerického klienta pracuje celý tým: psychoterapeut, sociální pracovník, probační úředník a pracovník pro práci. Český terapeutický systém se může od amerického lecčemu naučit.

„Jsi psycholog – to si neumíš poradit?“ Někdy žertovně, jindy vážně míněná věta, kterou adresáti zpravidla nemilují. Veřejnost má jasno: psycholog by měl umět poradit i sám sobě. A jaké je mínění odborníků?

(členem předsednictva České asociace koučů - ČAKO)

Milující matka vždy obětavě pečuje o své dítě, říká vývojová psychologie a společenské povědomí je nastaveno podobně. A tak názory evolučních psychologů, že tento harmonický vztah člověku zas až tak zcela přirozený není, zní leckomu až kacířsky.

Měli bychom se věnovat zejména kultivaci politiky, daňovým reformám a boji proti korupci, říká primátor hlavního města Prahy Pavel Bém. Naše protidrogová strategie je moderní a efektivní.

Vojtěch Mornstein, přednosta Biofyzikálního ústavu Lékařské fakulty MU v Brně, autor odborných knih, řady skepticko-kritických textů a sci-firománů.