Má smysl bojovat o kontakt se synem?

Rozvedli jsme se, když byly synovi čtyři roky. Manželka se odstěhovala z města a všemi možnými způsoby komplikovala můj další kontakt s klukem. Nyní, po více než šesti letech, se vrátili. Snažím se obnovit s chlapcem kontakt, ale nejde to. Odmítá se mnou mluvit, nechce mne ani vyslechnout. Říká, že jsem se o něj nikdy nezajímal, nevěnoval jsem se mu, neměl jsem ho rád. Tvrdí, že jsem ho i bil. Mlátil jsem prý i jeho matku, což údajně sám viděl a dobře si na to pamatuje. Jde o naprosté lži. Dokud to šlo, staral jsem se o něj, snažil se mu hodně věnovat. Nikdy jsem ho neuhodil a bývalou ženu také ne. Jak se mám obhájit? Má smysl bojovat o kontakt se synem právní cestou? Co pro nápravu mohu udělat lidsky? Popis značně připomíná trauma zavrženého rodiče (někteří používají spíše termín syndrom odcizeného rodiče). Jde o formu takzvaného mytí mozku. V jeho rámci jsou dítěti přesvědčivě podávány jedním z rodičů informace o špatném chování druhého z rodičů. Dítě posléze zamění zdroj oné informace. Neuvědomuje si, že o popsaném pouze slyšelo a neprožilo to. Samozřejmě bývá hojně využíváno i falešné interpretace toho, co potomek zahlédl či zaslechl. Namátkou například: „Jak tenkrát tatínek (maminka) křičel/a, bylo to proto, že nechtěl/a, abys dostal najíst.“ Informace mohou být zkreslené („schválně tě poslal sáňkovat z prudkého svahu, abys spadl“), podané nadneseně („nesměla jsem pro tebe nic koupit“, „nikdy ti nic neuvařila“). Používá se emočně sycených slov: „Odvlekl tě, zkroutil ti ruku, smál se, když jsi plakal“ - takto líčila později matka situaci, při níž otec (bez násilí a smíchu) odnesl dítě pár kroků ke svému autu v den a hodinu soudem určeného styku. Po vzoru fám je ze slov „málem tě (mě) kopnul“ za čas „kopnul“ a posléze „zkopal tě/mě“. Po pár měsících už je to „málem nás přizabil“, za rok „chtěl nás zabít a skoro se mu to podařilo“. Obdobné vnuknutí fakticky neexistujícího prožitku je usnadněno ztotožněním dítěte s jedním z rodičů v zátěžové situaci. Zdůvodnění odmítání z jeho strany bývá velmi slabé. Dítě má pocit vlastního rozhodnutí, nemá žádné pochyby. Jednoho z rodičů líčí jako padoucha, druhého jako anděla. Nepřátelství se často rozšiřuje na další příbuzné a známé ze strany zavrženého rodiče. Zavrženým může být samozřejmě jak otec, tak i matka. Náprava právní cestou je možná, leč zdlouhavá. Nechci být cynický, ale mám pocit, že spíše dovede „zavržence“ do Štrasburku k mezinárodnímu soudu než postižené dítě do jeho (její) náruče. Richard Gardner, autor termínu zavrženého/odcizeného rodiče, radí nevzdávat se, opakovaně činit i marné pokusy o kontakt s dítětem a o vysvětlení. Jsem zřejmě méně asertivní a více úzkostný než onen Američan. Nedokázal bych to. V podobné situaci bych se o obnovení kontaktu pokusil až v dospělosti dítěte. Rozhodnout se ovšem musí každý sám.