Věčné hledání ráje

Je pozoruhodné, jak špatně adjustovaná je lidská výbava vrozených představ na svět, a to lidský i mimolidský, který nás obklopuje. Člověk je ve světě v pravém smyslu cizincem a teprve postupně si na něj zvyká, tak asi jako dospělý Evropan převezený do Tibetu. Dá se říci, že když začíná správně chápat života a světa běh, je už nad hrobem a svého vědění si už neužije, ani není schopen je předat – není totiž tradovatelné slovně – je sice do slov formulovatelné, ale ti, které by z povahy věci mohlo zajímat, mu stejně neuvěří. Každý si tuto adjustaci svých očekávání na svět musí zažít sám. I u zvířat lze pochopitelně vidět rozběžnost vrozených přání s realitou, jak je patrné třeba na nadnormativních atrapách a velkém nadšení pro ně, ale celá záležitost se zdá u lidí být obzvlášť eklatantní. Často opakovaná sentence o člověku jako nejubožejším ze všech tvorů se nevztahuje zajisté jen na bezmocné dětství, dlouhý vývoj a špatnou vybavenost pro přírodní přežívání, neumožňující ani dohonit a zadávit zajíce, ani se efektivně napást, ale především na toto chycení v pavučině vrozených a ke světu nepřiléhavých přání. Představy o spravedlnosti, lásce, žádoucím uspořádání světa i zásvětí přesahují i všemožné sociobiologické konstrukty, proč by něco mělo být tak a nikoli onak. Třeba představy o jakkoli limitovaném posmrtném pokračování bytí mají sotva jakou jinou empirickou evidenci než sny o mrtvých, a přesto se vynořují u většiny kultur, stejně jako představy o zásvětní odplatě (je samozřejmě zavádějící z tohoto na posmrtný život a spravedlnost v něm nutně usuzovat, ale sotva si lze představit „evoluční výhodnost“ takovéto představy a obav ze smrtelnosti vůbec, jevu, který zvířata zjevně příliš nesužuje, byť v posledku nevíme jistě). Celá justiční mašinerie, sociální stát a jeho soukolí i náboženské instituce jsou přímými deriváty těchto vnitřních očekávání, ne empirie (příkaz nekrást versus obecně známý poznatek, že ve všech kulturách se více či méně krade). Ne nadarmo ostatně užívala křesťanská náboženská literatura slova „svět“ ve smyslu toho, jak nás obklopující věci k naší většinou malé radosti samy od sebe běží, jako opozitum ke „království Božímu“, vlastně bytostně archetypicky lidskému, kde běží vše jinak, tak, jak bychom si nejniterněji přáli (je dosti zvláštní představa, že „království Boží“, tj. rejdiště numinózních sil mimo naši kontrolu, je vlastně „svět“ v předešlém slova smyslu – většinu pojmových párů lze oproti běžnému použití invertovat a také dávají smysl, někdy i větší). Jen z těchto vnitřních očekávání je pochopitelné, že se miliony i poměrně chytrých lidí nadchly pro ideu komunismu, byť je to z hlediska zkušenosti se světem na první pohled evidentní nesmysl. Představa ráje s jeho bezrozporností a blaženstvím, zde obohacená o zcela konkrétní materiální blahobytnost, se táhne od středovýchodního dávnověku až po středověké vyprávěnky o zemi nadbytku a nicnedělání, Schlarafenlandu – ke cti středověkých lidí budiž řečeno, že celé vyprávění tradovali jako pohádku a na možnost pozemské realizace něčeho takového nevěřili (konzumní společnost se šlarafijským cílům nápadně blíží, ale „ráj“ se zde mísí v poměru jedna ku jedné s „peklem“). Učení haličští rabíni prý tradovali, že spása může na svět přijít buď zázrakem, nebo přirozenou cestou, lidským přičiněním. Dá se říci, že první polovinu života většina lidí vrozené představy do světa násilím i umem prosazuje, druhou se většinou snaží zjednat místo i postupně poznávaným regulím světaběhu. Tím se drží lidský svět v jakési rovnováze, byť se velmi pozvolna posunuje ve směru zhmotňování vnitřních očekávání v kulturním světě. Čím blíže je takto lidský svět našim vnitřním očekáváním, tím více péče, dohledu a energetických vkladů vyžaduje – ten mimolidský či ty nejvíce přírodní rysy toho lidského stojí jaksi samy sebou a péče z vnějšku nepotřebují, udržují se samy. Z tohoto by nemělo vyplývat, že člověk má dvojí přirozenost, „biologickou“ a „božskou jiskru“ – to jsou jen dva vypreparované konce téhož spektra. Člověk je ovšem svou přirozeností kulturotvorný a k tomu vlastně poháněn skutečností, že je ve světě prakticky cizincem, jako by teprve nedávno odklopil poklop svého mezigalaktického létadla a nesměle vystavil zranitelná zelená tykadélka jarnímu vánku.