Online archiv

Se zájmem jsem si přečetl váš článek Umíme se bránit? v 11. čísle Psychologie dnes. Jsou tam zajímavé údaje, dokonce až skoro „cizokrajná“ slova, jako například (hardiness). Co však v článku chybí, je právní rámec, alespoň velmi stručně. Jinak se velmi snadno i z napadeného či osoby, která mu jde na pomoc, stane útočník trestněprávně odpovědný, se všemi důsledky. Dále něco kolem strategie, tedy prevence, předcházení a plánování, taktiky (například vlastní střet, taktika je v článku popisována z malé části), vhodný je rovněž celý soubor opatření po skončení střetu. V kontextu vašeho časopisu mi schází rovněž úloha intuice v sebeobraně. A další důležitou složkou jsou mýty v sebeobraně, jichž je nepočítaně. Hovoříme-li o tomto tématu, neměli bychom opomenout, že problémem je, že mnozí z napadených se celý život chovají velmi bezstarostně, primitivně a riskantně až bezohledně, přitom podvědomě či vědomě očekávajíce, že za ně někdo velmi ochotně, kdykoli nasadí i svůj život... Problematika sebeobrany je velmi náročná a těžko ji popsat v jednom populárním článku. Souvisejícím tématem by zde bylo například i to, co se dnes učí/neučí v předmětu tělesná výchova (za co vlastně berou učitelé tělesné výchovy peníze)?

Tak jako v 19. století bylo normální pohlížet na různé kultury hodnotícím pohledem a rozdělovat je na vyspělé a méně vyspělé, až do nedávna bylo takové nahlížení běžné i na jazyky obecně a hlavně na určité jazykové položky, např. neologismy, vulgarismy apod. V dnešní době je snad toto hledisko překonané. Není a nikdy nebyl žádný arbiter jazyka, který by mohl úspěšně odsoudit určité jazykové prvky k záhubě – všechny takové pokusy (nejslavněji ty obrozenecké) nepřinesly velký výsledek. Měli bychom se smířit s tím, že jazyk je svébytný organismus, který se přirozeně mění a vyvíjí a pří liš nereaguje na přání jednotlivců, protože je dí lem kolektivním. Pokud už se výjimečně jednotlivci nějakou změnu podaří prosadit, bývá spíše tvůrčí než destruktivní, např. uvést do jazyka /jazyků nové slovo (viz Čapkův robot). Je ovšem také nutné poznamenat, že určitá míra konzervatismu tu existovala vždy, vlastně taková xenofobie vůči novotám v jazyce. Negativní postoj ovšem k žádnému cí li nevede a hovořit o estetice jazyka má smysl ve spojitosti s literárními dí ly, nikoli však ve spojitosti s jazykem, jakožto souborem všech jazykových prostředků dostupných určité komunitě.

/ Anketa / Hana Fifková, sexuoložka

Když o sobě někdo řekne, že je či není v životě šťastný, většinou se za tím skrývají právě mezilidské vztahy. Ke spokojenosti v životě potřebujeme ještě spoustu dalších věcí, materiální zajištění, naplnění v práci, ale bez vztahů šťastní být nemůžeme. Mnozí z nás ale podléhají dojmu, že štěstí, a tedy i to, jak se nám vede ve vztazích, je otázkou nějaké vyšší moci nebo náhody. Z takových slovních spojení jako „Potkalo mě štěstí“ nebo „Když se štěstí unaví, i na vola sedne…“ je to zřejmé. Většina lidí nemá dojem, že by pro své štěstí v tomto ohledu mohla něco udělat. Záleží na tom, jakým rodičům jsme se narodili, na koho v životě natrefíme, jak se nám vyvedou děti… Teda alespoň u nás samých. Je zajímavé, že když mluvíme o druhých, je to trochu jinak. Například řekneme, že ten či onen „by si měl už někoho najít…“ Najít si toho pravého, a vše je vyřešeno. Na to, jak jsou pro nás vztahy s druhými důležité, se k nim chováme pohříchu macešsky. Jako by druzí byli nějaké spotřební zboží, které si můžeme vybrat podle svého vkusu, požadovat jeho inzerovanou kvalitu a po čase třeba reklamovat. Když někoho potkáme, vytváříme si o něm obvykle spoustu předpokladů: „Člověk, který se takhle mile chová k cizímu dítěti, má určitě děti rád, a bude tedy chtít mít děti vlastní…“ nebo „Ten, kdo odsuzuje druhého za to, že mi nechtěl pomoci, mi sám jistě bude pomáhat…“ Z jednoho takového chování hned usuzujeme na to, jak se bude dotyčný chovat jindy a v jiné situaci a už to moc neověřujeme. Přitom to bereme skoro jako slib a máme pak dotyčnému za zlé, když se náš předpoklad ukáže jako mylný. K tomu se pak přidávají morální a jiná zažitá pravidla, která prostě platí, protože to říkala babička nebo to psali v novinách. A neštěstí je hotovo. Našemu protějšku se může dít něco podobného a odtud už je jenom krůček k tomu, abychom se dostali do těžko řešitelných konfliktů. Mnoho takových nešťastníků pak přichází do poradenských a terapeutických center, podobných tomu našemu, se stížnostmi jako: „Nedá si říct…“, „nechápe mě…“, „je divnej či divná“ (má asi nějakou diagnózu). Pod takovými stesky se většinou skrývá snaha dostat druhého do normálu, tedy přimět ho, aby se choval podle představ stěžujícího. Stává se taky, že přijde stěžovatelů víc, často s představou, že terapeut může rozsoudit, kdo ze zúčastněných má pravdu. Konflikt se vyznačuje právě tím, že každý má svoji verzi. A cítí se být v právu. Má pocit, že je to ten druhý, kdo si pořád začíná. Každý z dvojice se cítí být nedoceněn a zraňován, což mu brání se na věc podívat z nadhledu, chápat chování toho druhého jinak než jako útok. On sám se jen brání. Z pohledu obou stran začal ten druhý a na něm tedy je, aby toho nechal. Protistrany se snaží domoci svého domnělého práva prostřednictvím kritizování, obviňování a výčitek, doporučováním či dobře míněnými radami, přikazováním nebo dokonce výhrůžkami. Asi si dokážete představit, co takové snahy v příjemci vyvolávají. Ochota vyhovět to asi nebude. Tyto neblahé strategie doporučujeme nahradit úsilím o přiblížení se co nejvíce k tomu, co ten druhý vlastně prožívá, nasloucháním a aktivním hledáním toho, jaké zájmy máme společné. Cesty k naplnění toho společného mohou být řešením situace, z níž mají radost a užitek všechny strany. Je to víc než kompromis, je to výhra pro všechny. Mít harmonické vztahy je skutečně štěstí, ale to neznamená, že na jejich utváření nemáme žádný vliv. Naopak bychom se takovým postupům měli učit, například v komunikačních kurzech (pořádá je i naše centrum pro jednotlivce i pro rodiny). A ještě další dovednosti potřebujeme k pěstování vztahů – mluvit víc o sobě než obecně o těžkostech, vyjadřovat svoje pocity a jasně sdělovat svá přání, oddělovat člověka od problému (neboť problém je něco, proti čemu se můžete s člověkem spojit, abyste na to nebyli sami), projevovat zájem a zaměřovat se na věci, které se daří.

Robot nesmí jakkoli ubližovat člověku, říká první zákon robotiky, který zformuloval v roce 1950 americký spisovatel sci-fi Isaac Asimov v povídkové sbírce Já, robot. Druhý zákon přikazuje robotům člověka vždycky poslechnout. Třetí zákon nutí robota, aby chránil sám sebe s výjimkou situací, kdy by tím porušil druhý či dokonce první zákon. Dnešní realita však nabádá, abychom byli před roboty ve střehu.

Always pomáhá znevýhodněným studentům

Jde o to, že náš pětiletý syn chodí do školky, kde jsou i starší děti, a nevíme, jestli mu někdo neřekne, že žádný Ježíšek není – navíc nás zajímá, jestli taková informace od někoho mimo rodinu nemůže poškodit důvěru dítěte v rodiče, kteří mu říkají něco jiného. Děkuji za odpověď. Jana N., Pardubice Chápu obavy čtenářky, která chce zachovat tajemno kolem Vánoc a zároveň se vyhnout tomu, že by byla „usvědčena“ z nepravdy. V takovém rozporu jsme nejen kvůli Ježíškovi, ale také Zubní víle, Velikonočnímu zajíčkovi, Mikulášovi a jeho doprovodu, ale také při otázce, jak se děti dostanou do bříška. Vytváříme spolu s fantazií předškoláka fascinující a tajemný svět, kterému je hezké věřit. Radujeme se z překvapení dítěte, z toho, s jakou radostí věří na zázrak. Rádi bychom mu často věřili také. Okolo ale doslova útočí tvrdá realita – reklamní slogany vyzývající k nákupu dárků, Mikulášové vystavení po paletách v obchodech už od října. Naštěstí dětská fantazie je silná a nedá se jen tak zhnusit naší dospělou konzumní realitou. Na otázku čtenářky asi není jednoznačná odpověď, ale můžu poskytnout metodu, kterou jsem použila na vlastní děti. Dětem říkám, že Ježíšek nosí dárky těm, kteří na něj věří. Nejen, že si přijde pro dopis a pak přání vyplní – tak to funguje hlavně u malých dětí. V některých případech to může fungovat i tak, že Ježíšek někomu vnukne nápad, jaký dárek pořídit. To může být i takový dárek, který nebyl v dopise. Ostatní, hlavně dospělí, si dělají radost dárkem navzájem na oslavu Ježíškova narození. Povídáme si i o tom, že jsou lidé, kteří na Ježíška nevěří, ale věří zas jiným věcem a třeba Vánoce slaví jinak nebo je neslaví vůbec a mají zas jiné svátky. V podstatě je nejlepší nelhat a trochu se zamyslet, jak víru sami vnímáme, v co vlastně sami věříme. Čím míň sami věříme, tím je férovější dřívější převedení na radost ze vzájemného obdarování – v pěti letech na to už může být správný čas. No, a když chceme víru uchovat a dítě pak narazí na někoho, kdo mu řekne, že žádný Ježíšek není, můžeme mu v klidu odpovědět, že Ježíšek existuje pro ty, kdo na něj věří. A tak je to v podstatě i u dospělých.

Konzultace vedená odborníkem na lidský život se mění do podoby přirozené konverzace dvou lidí, kteří se snaží společnými silami rozluštit nastolené dilema. Za touto nenápadnou charakteristikou se skrývá hluboká a převratná změna v psychoterapii.

Silvestr není v životě člověka zdaleka tak významným dnem, aby kvůli němu porušil návyky, které má dodržovat s ohledem na svoje játra, slinivku či překonanou závislost.

Bolesti zad jsou v civilizovaných zemích stále častějším příznakem. Alespoň jednou za život jimi trpí až 80 % obyvatelstva. Jsou častou příčinou pracovní neschopnosti. Na jejich léčení je věnováno nemálo úsilí a prostředků, které jsou však často investovány špatným směrem a nedokážou pacientům dlouhodobě pomoci.

Potenciál je v poslední době velice používané slovo. Můžeme ho chápat jako nevyužité schopnosti a dovednosti, které v nás dřímou, a skryté možnosti našich akcí. Podstata týmu je v tom, že jedinci naprosto originální a neopakovatelní se rozhodnou pracovat spolu. Nejsou krychle, které, postaveny vedle sebe, vždy dokonale sedí. Naopak spolupráce je hledání společných možností, limitů, a hlavně způsobu, jak spolupracovat.