Proč má někdo ve vztazích štěstí a druhý smůlu?

Když o sobě někdo řekne, že je či není v životě šťastný, většinou se za tím skrývají právě mezilidské vztahy. Ke spokojenosti v životě potřebujeme ještě spoustu dalších věcí, materiální zajištění, naplnění v práci, ale bez vztahů šťastní být nemůžeme. Mnozí z nás ale podléhají dojmu, že štěstí, a tedy i to, jak se nám vede ve vztazích, je otázkou nějaké vyšší moci nebo náhody. Z takových slovních spojení jako „Potkalo mě štěstí“ nebo „Když se štěstí unaví, i na vola sedne…“ je to zřejmé. Většina lidí nemá dojem, že by pro své štěstí v tomto ohledu mohla něco udělat. Záleží na tom, jakým rodičům jsme se narodili, na koho v životě natrefíme, jak se nám vyvedou děti… Teda alespoň u nás samých. Je zajímavé, že když mluvíme o druhých, je to trochu jinak. Například řekneme, že ten či onen „by si měl už někoho najít…“ Najít si toho pravého, a vše je vyřešeno. Na to, jak jsou pro nás vztahy s druhými důležité, se k nim chováme pohříchu macešsky. Jako by druzí byli nějaké spotřební zboží, které si můžeme vybrat podle svého vkusu, požadovat jeho inzerovanou kvalitu a po čase třeba reklamovat. Když někoho potkáme, vytváříme si o něm obvykle spoustu předpokladů: „Člověk, který se takhle mile chová k cizímu dítěti, má určitě děti rád, a bude tedy chtít mít děti vlastní…“ nebo „Ten, kdo odsuzuje druhého za to, že mi nechtěl pomoci, mi sám jistě bude pomáhat…“ Z jednoho takového chování hned usuzujeme na to, jak se bude dotyčný chovat jindy a v jiné situaci a už to moc neověřujeme. Přitom to bereme skoro jako slib a máme pak dotyčnému za zlé, když se náš předpoklad ukáže jako mylný. K tomu se pak přidávají morální a jiná zažitá pravidla, která prostě platí, protože to říkala babička nebo to psali v novinách. A neštěstí je hotovo. Našemu protějšku se může dít něco podobného a odtud už je jenom krůček k tomu, abychom se dostali do těžko řešitelných konfliktů. Mnoho takových nešťastníků pak přichází do poradenských a terapeutických center, podobných tomu našemu, se stížnostmi jako: „Nedá si říct…“, „nechápe mě…“, „je divnej či divná“ (má asi nějakou diagnózu). Pod takovými stesky se většinou skrývá snaha dostat druhého do normálu, tedy přimět ho, aby se choval podle představ stěžujícího. Stává se taky, že přijde stěžovatelů víc, často s představou, že terapeut může rozsoudit, kdo ze zúčastněných má pravdu. Konflikt se vyznačuje právě tím, že každý má svoji verzi. A cítí se být v právu. Má pocit, že je to ten druhý, kdo si pořád začíná. Každý z dvojice se cítí být nedoceněn a zraňován, což mu brání se na věc podívat z nadhledu, chápat chování toho druhého jinak než jako útok. On sám se jen brání. Z pohledu obou stran začal ten druhý a na něm tedy je, aby toho nechal. Protistrany se snaží domoci svého domnělého práva prostřednictvím kritizování, obviňování a výčitek, doporučováním či dobře míněnými radami, přikazováním nebo dokonce výhrůžkami. Asi si dokážete představit, co takové snahy v příjemci vyvolávají. Ochota vyhovět to asi nebude. Tyto neblahé strategie doporučujeme nahradit úsilím o přiblížení se co nejvíce k tomu, co ten druhý vlastně prožívá, nasloucháním a aktivním hledáním toho, jaké zájmy máme společné. Cesty k naplnění toho společného mohou být řešením situace, z níž mají radost a užitek všechny strany. Je to víc než kompromis, je to výhra pro všechny. Mít harmonické vztahy je skutečně štěstí, ale to neznamená, že na jejich utváření nemáme žádný vliv. Naopak bychom se takovým postupům měli učit, například v komunikačních kurzech (pořádá je i naše centrum pro jednotlivce i pro rodiny). A ještě další dovednosti potřebujeme k pěstování vztahů – mluvit víc o sobě než obecně o těžkostech, vyjadřovat svoje pocity a jasně sdělovat svá přání, oddělovat člověka od problému (neboť problém je něco, proti čemu se můžete s člověkem spojit, abyste na to nebyli sami), projevovat zájem a zaměřovat se na věci, které se daří.