Příliš živá historie

Často se zdá, že česká společnost si neví rady s dědictvím 80. let minulého století. A teď si představte, že stojíte před úkolem převyprávět žákům, jak se žilo v období normalizace a jak to v některých ohledech souvisí s vývojem po roce 1989.


Stačí jedna výbušná kauza a hned si uvědomíte, jak nejednoznačný náhled mají vaši spoluobčané na předlistopadové Československo. Jen si vzpomeňte, co jste před časem slyšeli o Robertu Fremrovi, který nakonec ustoupil z kandidatury do Ústavního soudu. V jednom příběhu renomovaného soudce se propojily dvě éry, totalitní a demokratická. Příznačné je, že se v této spojitosti zmiňoval mediální tlak a nějak se zapomnělo na případnou pozdní sebereflexi zralého muže.  

Ve vyhrocených debatách zvláště se objevovaly různé způsoby argumentace pro a proti, mnozí se nemohli dohodnout, jestli činnost pro Husákův režim je možné překrýt prací v posledních třiatřiceti letech. Ironičtí komentátoři docházeli k závěru, že bez bývalých členů komunistické strany a služebníků minulého režimu se v posledních desetiletích neobejdeme. Z toho vyplynuly obecné otázky. Jak jsme se vyrovnali s minulostí, kdo všechno je součástí polistopadových elit a proč je mediální antikomunismus v mnoha případech pouze selektivní, a tedy pokrytecký? 


Placená zóna

Jiří Karban