Už dost povrchní léčby psychózy

Kniha představuje reakci na trend povrchního přístupu k pacientům trpícím psychózou, který se v posledních desetiletích objevuje na klinikách západního světa. Paul Williams tento projev „ekonomického realismu“ v předmluvě označuje jako „fast-food psychiatry“. S pacientem se provede vstupní rozhovor nebo vyšetření, dostane léky a po úlevě od symptomů je co nejrychleji propuštěn do ambulantní péče. Málokdy se někdo z personálu snaží porozumět významu pacientovy psychotické poruchy z hlediska jeho osobnostního vývoje, psychologickým příčinám, emocionálním konfliktům, dynamice a formám projevů, smyslu bludů a halucinací. Nemocní mají navíc často pocit selhání, že nejsou schopni hovořit o svých prožitcích do hloubky. Seriózní terapii nahradila „technika behaviorálního managementu“.

Druhou příčinou úspěšnosti knihy je komplexní pohled na psychotický stav, který je doprovázený bludy a halucinacemi a jehož průběh může vyústit ve „vyléčení s defektem“. Franco De Masi vychází z předpokladu, že spouštěcí mechanismus psychotického stavu se nachází v základních procesech, které strukturují první emocionální vztahy. Jejich časná a dlouhotrvající deformace vytváří základy pro změněné vnímání vnitřní psychické reality, která je disociovaná a nahrazená fantazijním světem. Z tohoto pohledu se může zdát, že psychóza se neliší od jiných forem psychických poruch, jejichž kořeny lze nalézt v dětství. Rozdíl však spočívá ve specifické formě vývoje a intenzivním tlaku směrem k destrukci emocionálních funkcí a kognitivních procesů. Autor se snaží odhalit příčiny, proč pacienti podléhají přitažlivosti cesty odsouzené ke zkáze v podobě šílenství.

Franco De Masi popisuje analytické modely psychózy Sigmunda Freuda, Karla Abrahama, Otty Fenichela, Melanie Klein, Paula Federna, Heinze Hartmanna, Ping-Nie Pao, W. R. D. Fairbairna, Donalda Winnicotta, Wilfreda Biona, Jacquese Lacana a Piery Aulagnier a hledá jejich společný základ. Rozebírá teoretické otázky – co je v psychóze primitivní a patologické, jaký je vztah nevědomí a psychózy, význam snů v psychotickém stavu, intuitivní a bludné myšlení, psychotické stažení se do vlastního světa a ohrožení smyslu pro realitu, narušení identity v psychotickém procesu, úlohu traumatu při vzniku psychózy a některé mody propuknutí psychózy. Zabývá se rovněž technickými problémy terapie pacientů trpících psychózou – otázkou vztahu superega a halucinací v psychoanalytické léčbě psychózy, potížemi v terapii, relapsy psychózy, přenosovou psychózou a osudem přenosu v psychóze.

Giovanniho příběh

Další příčinou úspěšnosti knihy je množství zajímavých případů. Za všechny vám volně převyprávím příběh Giovanniho: Přišel na hodinu dříve a dvacet minut strávil v čekárně. Potom, co si lehl na gauč, tvrdil, že má správný čas a že jsem to já, kdo se opozdil. Když se mi podařilo chybu vyjasnit, zeptal jsem se ho, o čem během čekání přemýšlel. Giovanni řekl, že když viděl odcházet elegantně oblečeného muže, uvědomil si, že jsem přetáhl, abych mohl mluvit s ředitelem firmy, ve které pracoval v zahraničí. Poznal ho podle luxusního oblečení. Protože po odchodu Giovanni nebyl s firmou v kontaktu, chtěla vědět, kde se skrývá, a proto poslala někoho do mojí ordinace, aby ho našla. Následně si v čekárně uvědomil, že mu do mozku vlezl „červíček“ a našeptával mu něco, o čem byl přesvědčený, že je pravdivé a skutečné. „Červíček“ byl předzvěstí relapsu psychózy.

Giovanni byl 26letý inženýr, který strávil dva předchozí roky v zahraničí, aby si dokončil vzdělání a získal stipendium jako vynikající a velmi nadějný odborník. Chtěl také podle vlastních slov dozrát, odpoutat se od rodiny, od toho, co nazýval „mateřské řečiště“. Giovanni, nejstarší dítě matky, která byla hodná, ale neposkytovala mu emocionální odezvu, a otce, který ho stále nutil, aby se prosazoval, nebyl schopen sám sebe vnímat jako dítě. Po narození sestry a mnoha bratranců a sestřenic cítil, že je nucen prosazovat svoje významné postavení nejstaršího dítěte silou. Ve snaze vyniknout musel vnucovat svoji vůli mladším dětem a posazovat se vůči rodičům svým intelektuálním výkonem.

Giovanni pracoval úspěšně v nadnárodní společnosti a postupně začal nabývat přesvědčení, že by se mohl rychle stát jejím vedoucím pracovníkem. Jakmile by povýšil na úroveň celosvětového prezidenta, mohl by uskutečnit svůj plán a zbavit všechny lidi světových chorob – chudoby, rasismu a války (toto postavení připomínalo úlohu, kterou měl doma od raného dětství, když uklidňoval věčně se hádající rodiče). Aby si potvrdil svoji sílu, musel dokázat, že je schopen podrobit si ženy. Jednoho dne se však střetl se svým zahraničním kolegou, který mu přebral dívku. Snažil se zdolat tuto překážku přesvědčováním svého rivala, aby mu uhnul z cesty, ale nebylo to k ničemu. Jeho impotentní vztek nabyl kolosálních rozměrů. Protože na něj nikdo nereagoval, žil v narůstajícím strachu z odvety svého rivala a kolegy, jenž mezitím někam zmizel. Tato epizoda předznamenala progresivní bludný stav, v němž všechny rivalovy krajany vnímal jako možné pronásledovatele, kteří ho měli zabít jakýmikoli prostředky, včetně jedovatého plynu.

Rodiče mu zařídili přijetí do nemocnice, kde užíval léky. Po propuštění začal chodit k psychiatrovi, který mu doporučil psychoanalýzu. Psychotická epizoda byla „cestou“, na které byla jeho mysl postupně kolonizovaná antiemocionálním, arogantním systémem, který ho nejdříve učinil omnipotentním a následně ohroženým a bezmocným. Zpočátku jsem zdůrazňoval úsilí, píše Franco de Masi, které vědomě mnohem dříve věnoval tomu, aby transformoval svoji osobní identitu, a také jsem poukazoval na analogii mezi strachem, že jeho život je v nebezpečí, a úzkostí o vlastní psychické self, které bylo vyčerpáno extrémně nelidským a arogantním systémem.

Změna psychické reality

Giovanni žil nejdříve ve dvou přilehlých realitách, z nichž jedna se mohla neočekávaně přelít do druhé. Vedle sebe existovaly dva světy, jako kdyby patřily různým myslím, a dvě percepce, normální a psychotická, se mohly střídat. Když jsem mu spojil některé události z jeho života, uvědomoval jsem si, že se stávám podezřelým — věděl jsem, že má telepatické schopnosti a patřím k organizaci, která ho tajně sleduje a chce odstranit.

Jak psychoanalytická práce pokračovala, období mezi psychotickými atakami mu umožňovala získat lepší porozumění moci, kterou nad ním vykonával psychotický stav. Střet se zahraničním kolegou byl pro něho katastrofou, protože zpochybnil dominantní a omnipotentní část svého osobnosti, jež musela mít vždy navrch. Giovanni si uvědomil, že když byl konfrontován se znehodnoceným self a pocitem, že neexistuje, jeho mysl zkonstruovala imaginární svět. Vytvořil si megalomanické obrany, které alterovaly jeho psychickou pravdu a zvěstovaly svobodu arogance.

Psychóza mění nevědomé elementy, které tvoří základ konstrukce psychické reality. Z toho důvodu cíl učinit nevědomé vědomým zůstává vhodný pro neurotické pacienty, kteří při vytěsnění pravdu nevědomě uchovávají, ale neničí. Destrukce významu v psychotickém stavu pochází z útoku na funkce učení se z emocionální zkušenosti a vytváří závislost na omnipotentním systému, který se projevuje jako parazitický výtvor mysli (Giovanniho „červíček“).

(zpracováno podle knihy Franco De Masi: Vulnerability to Psychosis. A Psychoanalytic Study of the Nature and Therapy of Psychotic State. London, Karnac Books 2009.)

Franco De Masi
Tento italský psychoterapeut pracoval mnoho let v psychiatrických léčebnách, posledních třicet let jako psychoanalytik v Miláně. Zabývá se teoretickými a technickými problémy terapie vážně psychicky nemocných. Psychoanalyticky orientovaní psychiatři, sexuologové a psychologové znají jeho knihu Sadomasochistická perverze: Entita a teorie (2003). Knihy Franca De Masiho si čtenář může objednat přímo v londýnském internetovém knihkupectví Karnac Books na adrese www.karnacbooks.com.