Narcismus jako komparativní výhoda Sledování všech zveřejněných duelů i samostatných vystoupení obou prezidentských kandidátů potvrdilo, že narcismus, vlastnost chápaná nejčastěji jako něco negativního, může být v aplikované politice komparativní výhodou, která možná postačí k získání nejvyšší státní funkce - funkce prezidentské. Když jsem pozoroval projevy obou kandidátů, bylo evidentní, že profesor Švejnar za profesorem Klausem pokulhává hned v několika sice zcela nepodstatných, ale pro úspěch v užité politice klíčových aspektech projevu. Výpovědi profesora Klause byly oproti projevům profesora Švejnara mnohem živější, přesvědčivější, charismatičtější a sexy. Čím to bylo? Jenom a jenom promítáním páně prezidentova narcismu do jeho předvolební kampaně, projevů, argumentace a vlastně i každého gesta. Zatímco profesor Švejnar vsadil na notečku slušného, ohleduplného, demokratického a na většinový souhlas vázaného projevování svých postojů i návrhů konkrétních řešení, Klaus vsadil na notu přesně opačnou - a vyhrál. Klausova argumentace byla velmi často subjektivistická, často podložená vnitřním přesvědčením pana prezidenta více než fakty a mnohdy docela arogantní. Všechny tyhle lidské projevy - arogance, podujatost, přesvědčení o výsostné a primární důležitosti vlastního názoru - jsou samozřejmě nejčistšími projevy narcismu. Přesto jimi (těmi projevy) či jím (tím narcismem) profesor Klaus jednoznačně zvítězil. Byl totiž díky té lidské a trochu komické sebestřednosti mnohem bližší elementární člověčině než vždy objektivizující Švejnar, slibující co nejširší konzultace co největšího množství expertů. Klausovo ego, jeho trochu přifouklé JÁ, prostě bylo mnohem a mnohem zábavnější a přitažlivější než Švejnarova solidnost za každou cenu.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.