Umanutá Andulka a Země neomezených možností

Před pár týdny se v některých novinách objevila drobná zpráva; předpokládám, že většina čtenářů ani nezaznamenala: „Již druhá soukromá škola u nás získala universitní statut. Vysoká škola veřejné správy a mezinárodních vztahů se tak mění na Metropolitní universitu Praha, o.p.s.“. Nejen Amerika je tak dnes zřejmě zemí neomezených možností. Kam se na nás hrabou tamní selfmademani, kteří se z pouličních pucovačů obuvi propracovali mezi milionáře!? To u nás si zas může jedna zdánlivě poněkud potrhlá kantorka klidně založit vlastní universitu. Možná bych se měl ale ve vzpomínkách vrátit zhruba o 10 let nazpět. Tehdy mne po mnoha a mnoha letech vyhledala Andulka, kamarádka z dětství. Všichni jsme si o ní tenkrát mysleli, že je trochu „šus“, léta kantořiny se na ní také podepsaly. Když pak ještě začala mluvit o tom, jak chce založit vlastní soukromou vysokou školu a jak by uvítala, kdybych tam učil, bylo mi hned jasné, že se už chudák zbláznila úplně. Jelikož ale vím, jak úporné dokáží být bludné představy a jak nesmyslné je pokoušet se je komukoli rozmlouvat, celkem lehkomyslně jsem na její nabídku kývl a svolil, aby mé jméno figurovalo na jakési žádosti o akreditaci. Bylo mi jasné, že z „toho mráčku nikdy nezaprší“. Zpětně jsem se dozvěděl, že v tutéž dobu se stejnou žádostí navštívila i našeho společného přítele Tomáše Halíka. Pan profesor byl podstatně opatrnější. Ani se nedivím! Jeho přesvědčení je spojeno i s vírou v zázraky; možná proto mu Andulčina myšlenka přišla trochu nebezpečná. Když lze měnit vodu ve víno, proč by nešel „vyčarovat“ jeden vzdělávací ústav. Soustředěné palbě Andulčiných domácích jablečných závinů však prý nakonec neodolal ani on. Poněkud lehkomyslně jsem na celou tu epizodu záhy úspěšně zapomněl. Naivně jsem se domníval, že jednou provždy. O to větší překvapení a děs pak ve mně vzbudil zhruba před sedmi lety jeden letní telefonát, jímž mi Andulka oznamovala, že od 1. října začínám na té její vysoké škole učit. První rok vypadal ještě celkem nadějně. Zhruba pětatřicet studentů bakalářského studia, jedna kancelář a dvě učebny stále ještě skýtaly jistou šanci, že celý ten projekt bude mít jepičí život. Neměl! Letošní školní rok 2007/08 již začínaly zhruba čtyři tisícovky studentů v denní i kombinované formě, v několika bakalářských a magisterských programech, doplněných navíc prvně i o doktorandské studium. Jedna kancelář a dvě učebny se rozrostly jen v Praze na tři budovy a vlastní koleje. Ve škole zdarma studuje i několik desítek fyzicky hendikepovaných studentů, většinou vozíčkářů. Všechny tři budovy jsou proto bezbariérové, kromě toho pro ně funguje i „denní centrum“. Hned na počátku studia dostane každý z nich k dispozici notebook a diktafon, na začátku každého školního roku i veškerou potřebnou literaturu. Jen tak jaksi mimochodem byly od října 2007 otevřeny i pobočky v Liberci, Plzni a Hradci Králové. A před pár týdny se má nynější Alma Mater stala (po Universitě Jana Amose Komenského) druhou soukromou universitou v ČR. Údajně platí, že jedna vlaštovka prý jaro nedělá, ale co ta druhá…? Ze zdánlivě potrhlé Andulky je dnes úspěšná kvestorka a ředitelka obecně prospěšné společnosti, patřičně prohánějící jak dodavatele stavebních prací, tak dle potřeby i pana rektora a prorektory. Možná mám ještě jeden důvod, proč mne ten příběh tak zaujal. Důvod podstatně osobnější a niternější. Nejen někteří kolegové, ale občas i má drahá žena mne považují trochu za cynika. Snad pouze blahé paměti pan doktor Kuťák, bystrý to diagnostik, o mně před lety utrousil, že jde jen o hrubou skořápku, pod níž se skrývá jemná duše. Pravda, ve srovnání s tou mou je běžný kokosový ořech přímo „papírák“. Nebo možná byl! Když jsem měl totiž možnost vidět a slyšet, jak se na „té naší“ škole cítí právě vozíčkáři (mnozí mají za sebou „Jedličkárnu“), tak ta skořápka popraskala sama. Právě proto, že je tu nikdo nelituje. Že tím, jak jich je tolik, se žádný nemusí cítit jako nějaký exot. Že tím, jak jich je tolik, je „zdraví“ spolužáci berou za sobě rovné. Potřebuješ pomoc? Tak si řekni a dostaneš ji! Nepotřebuješ? Taky dobře! Je jim dobře. Nejen jim…