Othellův syndrom aneb Patologická žárlivost

Jana byla přeložena z jednotky intenzivní péče na psychiatrické oddělení po sebevražedném pokusu léky proti bolesti, které našla doma. Přijímací lékař hodnotil její jednání jako „volání o pomoc“. Sebevraždu neplánovala ani neměla přání definitivně zemřít, hrozilo však nebezpečí, že svůj skutek zopakuje. Šlo totiž o zoufalý čin v bezvýchodné situaci, navíc při rozvinuté depresi. Jana měla pocit, že se ocitla v pasti, která se v posledních šesti měsících stále více svírala. Jana se vdala ve dvaceti a její manžel byl téměř o třicet let starší. Představoval pro ni ideální kombinaci otcovské péče, která jí od dětství chyběla, a správného chlapa. Pracoval v jakési detektivní agentuře, když ho před pěti roky propustili od policie, „protože toho příliš mnoho věděl“, jak se často chlubil, zvlášť když se napil. Po roce však jako by přenesl svou agenturu domů, objektem jeho zájmu se stala Jana, kterou začal podezírat z nevěry a špehoval ji téměř na každém kroku. Objevoval se často nečekaně před jejím pracovištěm, zahlédla ho v supermarketu při nákupu a doma si počínal jako vyšetřovatel, který chce přesně znát všechny její kroky, minutu po minutě, kde byla, jak dlouho se tam zdržela, s kým mluvila, co mu řekla, kontroloval jí mobil i obsah kabelky… Došlo to tak daleko, že v doprovodu k výkřikům „tak se konečně přiznej“ přistoupily hrubé urážky a rány. V kritický den jí po takové scéně sebral telefon a klíče od bytu, zamknul ji doma a odešel do hospody. Když se vrátil, našel ji přiotrávenou.