I příručky o sexu hodnoťme reálně

Jeroným Klimeš v článku Co chybí v příručkách o sexu (PD 1/2O12) pláče na nesprávném hrobě. Uvádí řadu dobrých otázek souvisejících se sexualitou. Na žádnou z nich údajně nenašel odpovědi „v příručkách o sexu“, které četl. Na velkou většinu v textu předložených otázek odpovídá patřičná odborná literatura dostupná v češtině. Výjimečně jde o záležitosti týkající se spíše psychologie výchovy, konkrétně jednání s dítětem. Odpověď vyžaduje empatii a individuální přístup přizpůsobený konkrétním podmínkám. Těžko odpovídat „po lopatě“. O tom, že autor zřejmě nezná aktuální situaci, vypovídá závěr textu. Bere si na mušku podávání ruky v prezervativu dětem. K tomu dvě zprávy. Dobrou: Osud zmíněné příručky je již mezi odborníky znám. Špatnou: Ojojoj, navléci celou ruku do prezervativu je úkol hodný špičkového sex trenéra či, jak se ještě moderněji říká, „sex kouče“. Pokud by to snad dokázal autor článku, má buď maličkou ručičku nebo vskutku gigantické (jak vtipně uvádí) šprcky. Není problém napsat příručku sexuální výchovy: „Na co jste se báli zeptat o sexu“, a to jak pro mládež, tak v rozšířené verzi pro starší a pokročilé. V sexuální výchově však není ten, jehož názory by byly přijatelné lidem všem. Odpovědi by budily polemiky připomínající bouři ve sklenici vody. Respektuji právo rodičů rozhodnout co, kdy a jak by se jejich děti měly dozvědět o sexu. Jen bych si přál, aby rodiče četli či naslouchali i hlubším informacím, než jsou obsaženy v příručkách přečtených dr. Klimešem.