Rozmary a pláč

K moci včetně mocností božských patří zcela neoddělitelně rozmary, nálady a nevypočitatelnost. Zatímco subalterní úředník musí fungovat jako hodinový mechanismus (příliš dobře fungující systém pociťujeme přes veškeré výhody, které nám skýtá, jako „nelidský“), k „velkým pánům“ patří možnost nenadálých mimořádných činů ve smyslu nezasloužených přízní i nezasloužených útoků. Pro bohy je ostatně od nejstarších dob typické, že neprovádějí nějaké mechanické odměňování zásluh, ale ničí i vyzdvihují své lidské služebníky podle svých nezbadatelných vnitřních nálad. Jen takovéto jednání ostatně vzbuzuje respekt, a proto jsou vlastně bozi bohy. Tento děsivý aspekt božství ostatně velmi úspěšně napodoboval i Stalin, nechávající často i své věrné pomocníky mučit a popravovat za zcela a záměrně vymyšlená obvinění. Tento diktátor se údajně často bavil tím, že podle moskevského telefonního seznamu volal neočekávaně zcela neznámým lidem, ohlásil se, a když se chvíli popásl na pokálené hrůze svého protějšku, popřál mu dobré jitro a úspěšný den. Zcela obdobně se chovají mnohé hvězdy populární kultury, byť jsou jejich rozmary z povahy věci méně okrvavělé nežli počiny diktátorů. Čím vlastně takovéto činy ochromují protějšky? Lidská mysl je svou strukturou determinována k tomu chápat události kolem sebe jako logicky konzistentní (i mimolidsky svět takovýto ovšem není, ale zvykli jsme si logiku, imanentní v podstatě pouze nám, do něho vnášet) a záměrné narušování této struktury působí překvapení, zmatek a rozpaky a šiřitel těchto alogismů potom může upevňovat vlastní integritu na úkor těch okolo, jakýmsi způsobem na nich „energeticky parazitovat“. Zcela podobným modem chování je často absurdní dětské „zlobení“ či nezdvořilé a netaktní chování ze strany mnoha dospělých. Zdálo by se, že každý chce být u svého okolí oblíbený a takovéto počiny jsou kontraproduktivní a svého nositele vedou pouze k výprasku či neoblíbenosti. Není tomu tak. Hněvivý či zmatený subjekt ztrácí vlastní integritu a je se od něho možno pohodlně „energeticky dobít“, byť za cenu jistých ztrát jinde (příčiny záměrně „protivného“ chování mnoha lidí nejsou samozřejmě v tom, že by nevěděli, co se sluší a patří, ale jejich skutečné potřeby jdou jiným směrem). Tak žijí mnozí z hněvu svých protějšků podobně jako některá božstva z bázně a zděšení svých vyznavačů. Pláč, či alespoň jeden jeho aspekt, se jeví být pro člověka oproti ostatním živočichům minimálně tak typický jako řeč. Z aktivit podobných pláči je však zvířatům obecně vlastní jen nářek při bolesti, úleku, úzkosti či jiných traumatech a sklíčenost při nějaké deprivaci, jak bývá často pozorována a ukazována zejména u lidoopů a vyšších opic. Obdobně nediferencovaný je křik lidských kojenců, spojující v sobě ukřivděnou a hněvivou složku v jedno. Pláč dospělejších lidí, spojený s hojnou produkcí slz, se spojuje s celou řadou pocitů od úkorných přes provinilé a kajícné až po dojetí a náhlá radostná překvapení. Jedná se o velmi důležitý psychohygienický ventil přinášející téměř okamžitou úlevu od napětí. Je nedílně spojen i s odstraňováním rozmanitých „bloků“ v duši, a to i při rozmanitých psychoterapiích, kdy se jedná často o blokace léta a desetiletí perzistující. Schopnost pláče je velmi osvobozující a některé kultury jej jako společenský fenomén spíše podporovaly, jiné naopak potlačovaly (za evropského romantismu byl součástí každodennosti i u dospělých mužů, dnes se stává na veřejnosti obtížně únosný i u žen a dětí). Vždy se jednalo o cosi do určité míry intimního, ať už šlo o pláč hříšníků při zpovědi, či dnes o slzení při televizních seriálech. Katolicismus s pocity provinění, lítosti a odpuštění velmi dovedně operoval a zajisté se zasloužil o psychické blaho milionů. Nepříjemným vedlejším účinkem těchto manipulací však bylo upadnutí do dětinské závislosti na kléru a někdy i do závislosti na cyklu hřích-pokáníodpuštění spojeném začasté s intenzivním pláčem. Antika obecně vzato jakékoli „vlhnutí duší“ neměla v lásce, považovala je minimálně za nefi lozofi cké a určené pro lid, dojímající se divadelními kusy či zpěvem démů. Možná pláči poněkud křivdila.