Nejsem škarohlíd. Prostě mám zkušenost Říma, který se po zhroucení říše změnil z metropole o skoro milionu obyvatel na městys o méně než 50 tisíci lidí. Viděl jsem Athény, které nikdy nebyly velké, v roce 1810 měly jen pět tisíc obyvatel, a dnes jich mají pět milionů. Města středních klimatických šířek, která mají méně než milion obyvatel, jsou obklopena pásem lesů či polí a kde prší skoro každý měsíc, mne naplňují klidem. Vnímám je jako kapku vody, kterou zevnitř nafukujeme a výsledný útvar má sice svůj vymezený čas, ale bublina má široké stěny a nepraská. Naproti tomu velká města v pobřežních nížinách či polopouštích jsou nafouklá na samotnou únosnost svých tenkých elastických stěn, protáčí se vzduchem a vrhají kolem sebe zajímavé barevné odlesky. Žijí intenzivně na pokraji možné smrti. Nade vše mám rád Káhiru, která se přelila přes ornou půdu nilského údolí a dosáhla dvaceti milionů obyvatel. Možná jich je o dva miliony víc nebo méně, nikdo to neví.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.