Lidé, kteří ztratili sluch, potřebují přepis, ne znakování

Média přispívají k mýtu, že každý, kdo neslyší, znakuje. Článek Tleskání v bílých rukavicích (PD 11/2012) je toho důkazem. Většinu neslyšících totiž tvoří lidé, kteří o sluch přišli. My ohluchlí se necítíme být příslušníky menšiny Neslyšících, kteří považují za svůj mateřský jazyk znakový. Naše komunikační potřeba je jiná a vychází z našeho rodného jazyka, kterým je čeština jako u slyšících lidí, kterou jsme však přestali slyšet a potřebujeme ji nyní v psané podobě ve formě přepisu. To je naše preference. Nikoliv znakový jazyk. Dnes není paradoxně diskriminována menšina Neslyšících, kteří používají (rodný) jazyk znakový, ale právě ta většina, která rozumí česky, ale přestala slyšet a potřebuje přepis mluvené řeči v reálném čase. Pro Neslyšící s velkým N se tlumočí vše, i hudba, na tlumočení do znakového jazyka se dávají nemalé prostředky (cca 5 mil. korun z MPSV). Na přepis pro ohluchlé se prostředky u veřejných zdrojů takřka neposkytují. A proto nemáme možnost rovnoprávného a účinného zapojení do života společnosti. Naše komunikační potřeba není respektována, i když právo zvolit si způsob komunikace je dáno zákonem. Zákon tak není dodržován.